Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5202/2015

30 Cdo 5202/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a) T. B., zemřelé dne 13. července 2010, b) nezl. N. B., c) nezl. A. B., d) D. B., e) D. B., všech zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, proti žalované Nemocnici Rudolfa a Stefanie Benešov, a.s.,nemocnici Středočeského kraje, IČ 27253236, se sídlem v Benešově, Máchova 400, zastoupené JUDr. Michaelou Burdovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 33, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované, Kooperativa pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČ 47116617,se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyň b) a c) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2015, č.j. -198, ve znění opravného usnesení ze dne 31. července 2015, č.j. -210, takto:

I. Dovolání žalobkyň b) a c) se odmítá.

Stručné odůvodnění( ):

Žalobci, konkrétně žalobkyně a), která však v průběhu řízení dne 13. července 2010 zemřela, b) a c) jako dcery žalobkyně a), žalobce d) jako druh žalobkyně a) a žalobkyně e) jako její matka, spatřovali neoprávněný zásah do osobnostních práv v tom, že žalovaná při ošetřování žalobkyně a) T. B. nepostupovala

lege artis

, když neurčila správně a včas diagnózu zhoubného nádoru (s pozdějším následkem její smrti v průběhu soudního řízení). Domáhali se proto zadostiučinění v penězích ve smyslu ustanovení č. účinného do 31.prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), a to v částce 1.000.000,- Kč pro žalobkyni a), 500.000,- Kč pro žalobkyně b) a c), pro každou z nich a 100.000,- Kč pro žalobce d) a žalobkyni e), pro každého z nich.

Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. října 2013, č.j. -153, řízení o nároku žalobkyně a) zastavil, žalované pak uložil povinnost zaplatit žalobkyním b) a c) každé částku 75.000,- Kč a co do částky 425.000,- Kč jejich žalobu zamítl. Dále žalované uložil zaplatit žalobci d) a žalobkyni e) každému částku 100.000,- Kč a rozhodl též o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že pracovníci žalované se dopustili jednání non lege artis formou opomenutí, a tento zásah sice neměl za následek smrt pacientky, ale zkrátil její život řádově o několik měsíců. Uvedl, že s ohledem na závažnost zásahu není jiné vhodné řešení, než zadostiučinění v penězích. Při stanovení jeho výše pak vyšel z požadavku žalobce d) D. B., jehož výší byl prakticky limitován. Stejné následky jako u druha zemřelé T. B. shledal soud prvního stupně i u žalobkyně e) jako její matky, a proto i jí přiznal zadostiučinění v požadované částce 100.000,- Kč. U nezletilých dětí, žalobců b) a c) se soudu prvního stupně jevila situace jako méně problematická s ohledem na vlastní soukromý život, protože větší část času, který mohly trávit s matkou, by si zřejmě stejně ve vyšším věku obtížně pamatovaly vzhledem k nízkému věku v době událostí. Proto soud prvního stupně snížil výši jejich zadostiučinění oproti požadavku na 75.000,- Kč.

K odvolání nezletilých žalobkyň b) a c), a k odvolání žalované, Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. března 2015, č.j. -198, ve znění opravného usnesení ze dne 31. července 2015, č.j. -210, rozsudek soudu prvního stupně podle (dále jen „ “) změnil jen tak, že žalované uložil každé z nezletilých žalobkyň b) a c) zaplatit ještě 25.000,- Kč, jinak ho podle potvrdil, nově rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl také o nákladech odvolacího řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně měl za to, že ztrátu biologické matky pociťují děti mnohem hlouběji, než manžel či druh, a proto by satisfakce pro nezletilé žalobkyně měla být vyšší.

Proti rozsudku odvolacího soudu, konkrétně proti výrokům, jimiž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části, podaly žalobkyně b) a c) (dále jen „dovolatelky“) dne 3. srpna 2015 dovolání. Domnívají se, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu a splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřují v tom, že ve smyslu napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Tyto otázky formulují takto:

1) Vztahuje se zásada přiměřenosti a proporcionality i na rozhodování soudu o výši náhrady nemajetkové újmy vzniklé v důsledku úmrtí blízkého člověka ?2) Vztahuje se povinnost dostatečného a srozumitelného odůvodnění rozhodnutí i na rozhodování soudu o výši náhrady nemajetkové újmy vzniklé v důsledku úmrtí blízkého člověka ?

Ve vztahu k prvé otázce dovolatelky konstatují, že Nejvyšší soud se již v řadě svých předchozích rozhodnutí (např. ve věci sp.zn. či ) přihlásil k zásadě přiměřenosti a proporcionality. Dále poukazují na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, který za zpoždění letadla přiznal paušální náhradu škody ve výši 600,- Euro a na rozhodnutí českých soudů (Krajského soudu v Plzni, Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci), které v případech typově shodných s posuzovanou věcí přiznaly podstatně vyšší náhradu nemajetkové újmy. Na základě toho se domnívají, že výše finanční satisfakce přiznané jim odvolacím soudem zásadě přiměřenosti a proporcionality neodpovídá.

Ve vztahu ke druhé otázce připomínají konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle nichž odůvodnění rozhodnutí musí být dostatečné a srozumitelné tak, aby závěry soudu byly přezkoumatelné. Speciálně pak ve vztahu ke stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu § 13 odst. 2 a 3 obč. zák. poukazují na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. . Jsou přesvědčeny, že pouhé dvacetiřádkové odůvodnění přiznané náhrady odvolacím soudem tomuto požadavku neodpovídá. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k jejich dovolání podáno nebylo.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě ve skutečnosti nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá.

Dovolatelky sice ohlašují rozpor napadeného usnesení odvolacího soudu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, ale fakticky neuvádí takové okolnosti, které by svědčily o rozporu napadeného rozhodnutí s některým z jimi uvedených judikátů dovolacího soudu a takovýto případný rozpor by současně konkretizovaly, nehledě k tomu, že obsah dovolání nekoresponduje s otázkami, které v jeho úvodu kladou. Poukaz na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie, resp. českých soudů nižších stupňů nenaplňuje předpoklad odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a nedostatečné zhodnocení všech okolností rozhodných pro stanovení výše náhrady dovolatelky zdůvodňují v zásadě jen podle jejich názoru krátkým, dvacetiřádkovým odůvodněním. Tyto výtky však nenaplňují charakteristiku dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení

V této souvislosti lze ještě připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. , v němž dovolací soud vyložil, že „úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva“.

Protože nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) je jako nepřípustné odmítl ( ). Rozhodoval, aniž nařídil jednání ( věta první ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení věta druhá

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. května 2016

JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu