Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4560/2015

30 Cdo 4560/2015

U S N E S E N Í

MUDr. M. B.

Psychiatrické nemocnici v Opavě, p. o.,

se sídlem v v Opavě, Olomoucká 305/88,

o ochranu osobnosti

, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. května 2015, č. j. -212, takto:

I.

Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu

se odmítá.

II.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Krajský soud v Ostravě (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. října 2014, č.j. - 178, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel při rozhodování podle a násl. , (dále „ “), z toho, že žalobce neoprávněný zásah do osobnostních práv spatřuje v jednání žalované, která žalobce nezákonně proti jeho vůli umístila ve své léčebně po dobu od 14. do 16. července 2009, což mělo pro žalobce za následek nezákonné omezení osobní svobody, povinnost snášet léčebný režim na uzavřeném oddělení, nedůstojné zacházení, následky v psychické sféře a stigmatizaci v rodinném a osobním životě. Skutečnost, že umístění žalobce bylo nezákonné, prokazoval žalobce pravomocným a vykonatelným usnesením Okresního soudu v Opavě ze dne 16. července 2009, č. j. -11. Soud prvního stupně uvedl, že není vázán výše zmíněným usnesením Okresního soudu v Opavě, neboť v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2008, sp. zn. , toto rozhodnutí nepředstavuje rozhodnutí ve věci samé. Po provedení důkazů dospěl k závěru, že se žalovaná nedopustila neoprávněného zásahu do osobnostní sféry žalobce, neboť jednala v rámci zákonné licence bez vybočení ze zákonných mezí. K zadržení žalobce došlo na základě odborných vyjádření lékařů, kdy podle nich v době přijetí žalobce jevil známky trvalé psychotické poruchy s bludy, že byl nakažen virem HIV, měl agresivní sklony a ohrožoval okolí; žalobce trpěl paranoiou, že je sledován, požíval nadměrné množství léků bez řádné diagnostiky a svými myšlenkami ohrožoval také svou rodinu a dvě děti.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci (dále též „soud druhého stupně“ či „vrchní soud“) rozsudkem ze dne 27. května 2015, č. j. -212, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když uvedl, že soud je sice vázán výrokem rozhodnutí o tom, zda k převzetí do u došlo či nedošlo ze zákonných důvodů, ovšem pouze tehdy, jsou-li splněny podmínky řízení pro takové rozhodnutí, tedy, že zadržený se v době rozhodování soudu v u stále nachází a že takové rozhodnutí vyhlásí předseda senátu. Za rozhodující vadu usnesení Okresního soudu v Opavě, kterým bylo rozhodnuto o tom, že k umístění (převzetí) žalobce ve zdravotním u nedošlo ze zákonných důvodů, odvolací soud považoval skutečnost, že toto rozhodnutí bylo vydáno (pouze) asistentkou soudce, která nebyla takové rozhodnutí oprávněna vydat. Odvolací soud (proto) poukázal na zmatečnost uvedeného usnesení a dovodil, že soud prvního stupně tak nebyl uvedeným rozhodnutím vázán, takže byl oprávněn posoudit otázku zákonnosti zadržení žalobce sám. Odvolací soud dále shledal, že závěry soudu prvního stupně jsou správné, a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu uzavřel, že k převzetí žalobce do zdravotního u došlo v souladu se zákonem, když se tak stalo na základě doporučení jeho psycholožky i lékaře rychlé lékařské pomoci a rozhodnutí o přijetí žalobce do zdravotnického zařízení bylo podrobeno supervizi primářky oddělení ženských psychóz. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně proto správně vyhodnotil, že jednání žalované bylo přiměřené okolnostem a rovněž podmínky hospitalizace žalobce byly nadstandardní. Na závěr odvolací soud rozhodl o nákladech řízení.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 29. června 2015, přičemž právní moci nabylo následujícího dne.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 17. srpna 2015 dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že v dovolání vymezené otázky dosud nebyly dovolacím soudem řešeny. Podle názoru dovolatele jde především o otázku, zda byly soudy vázány rozhodnutím předběžné povahy o nezákonnosti jeho zadržení, dále o otázku, zda je soud oprávněn hodnotit jako předběžnou otázku, zda je usnesení zmatečné, zda byl soud oprávněn hodnotit správnost závěru uvedeného v tomto usnesení a zda v důsledku dovolatelova zadržení bylo zasaženo do jeho osobnostních práv. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( – dále jen „ “) přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení , či jeho části (obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. ).

Je možno současně připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. , v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v ve vazbě na vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. ). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. , „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“

K projednání dovolání nepostačuje např. jen eventuální pouhá citace části znění ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (a v jakém smyslu), nebo která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. , nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. ), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. ).

V projednávané věci dovolatel nominálně prohlašuje, že dovolání podává z důvodů vyřešení otázky hmotného práva, která dovolacím soudem nebyla dosud vyřešena – konkrétně se jedná o výklad, zda byly soudy vázány rozhodnutím předběžné povahy o nezákonnosti jeho zadržení, dále o jím požadovaný výklad otázky, zda je soud oprávněn hodnotit jako předběžnou otázku, zda je usnesení zmatečné, zda byl soud oprávněn hodnotit správnost závěru uvedeného v tomto usnesení. Dovolací soud však má úvahy odvolacího soudu obsažené v napadeném rozhodnutí za správné, a za jsoucí v souladu s jeho judikaturou. Analogicky lze totiž zmínit např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.10.2008, sp. zn. , vyjadřující se též k otázce zmatečnosti, v němž je mimo jiné vyloženo, že k této situaci dochází i tehdy, byl-li soud při rozhodování věci nesprávně obsazen, čímž došlo k odnětí účastníka zákonnému soudci. Přitom zmatečnost představuje takové vady, „které představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, že napadené rozhodnutí nemůže už z tohoto důvodu obstát; trpí-li rozhodnutí takovými vadami, není možné, aby je dovolací soud pominul a aby na nich tak postavil své rozhodnutí.“

Podle ustanovení věta první zvláštní zákon stanoví, ve kterých jednoduchých věcech mohou samostatně rozhodovat a ve kterých dalších věcech mohou samostatně provádět jednotlivé úkony vyšší soudní úředníci. Podle , o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, vyšší soudní úředník vykonává úkony soudu v rámci soudního oddělení, do kterého byl zařazen, na základě rozvrhu práce. Podle posledně citovaného zákona vyšší soudní úředník v občanském soudním řízení v soudním řízení správním může, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, provádět veškeré úkony soudu prvního stupně s výjimkou těch, které jsou uvedeny v tomto ustanovení (např. případ věcí, kde je úkon zvláštním zákonem výslovně svěřen soudci). Odvolací soud proto přiléhavě vycházel z faktu, že rozhodnutí Okresního soudu v Opavě, kterým bylo rozhodnuto o tom, že k umístění žalobce ve zdravotním u (údajně) nedošlo ze zákonných důvodů, trpí vadou zmatečnosti, takže si zcela důvodně příslušnou otázku mající význam pro jeho rozhodnutí, jako otázku předběžnou, posoudil sám.

Konečně je třeba závěrem poznamenat, že dovolatelem exponovaná otázka, zda v důsledku dovolatelova zadržení v u bylo zasaženo do jeho osobnostních práv, byla předmětem vlastního posouzení soudy obou stupňů, uzavřeného na základě konkrétně provedených důkazů. Nejde proto o případ, na který by cílilo ustanovení

Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobce ve své podstatě nenaplnilo předpoklady vymezené v ustanovení , protože v souzeném případě nejde o situaci, kdy by napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání ( věta první a odst. 2 ), jako nepřípustné odmítl ( věta první ).

U výroku o náhradě nákladů dovolacího řízení se odkazuje na ustanovení věta druhá

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. května 2016

JUDr. Pavel Pavlík

předseda senátu