Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4816/2015

28 Cdo 4816/2015

U S N E S E N Í

města Velké Meziříčí

České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových

, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, a 2.

obci Petráveč

, IČ 008 42 559, se sídlem v Petrávči 40, zastoupené JUDr. Jaroslavem Pavlasem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Náměstí 22/24,

o určení vlastnického práva

, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. , o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 4. prosince 2014, č. j. -360, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. První žalovaná

je povinna zaplatit

druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jaroslava Pavlase, Ph.D.

III. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 7. 5. 2014, č. j. -330, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že vlastníkem nemovité kulturní památky – silničního mostu je Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (výrok I.), současně zamítl žalobu na určení, že vlastnické právo k uvedené nemovitosti náleží obci Petráveč (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně dovodil, že Městskému národnímu výboru Velké Meziříčí (dále jen „MNV Velké Meziříčí“) náleželo v rozhodnou dobu právo hospodaření s předmětným mostem, které obec rovněž vykonávala. K okamžiku účinnosti , o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí (dále jen „ “), proto nic nebránilo tomu, aby zmíněná kulturní nemovitá památka přešla dle citovaného zákona do majetku města Velké Meziříčí. K následnému přechodu vlastnictví ze žalobce na druhou žalovanou oddělením obce Petráveč od města Velké Meziříčí přitom vzhledem ke skutkovým zjištěním dojít nemohlo. S ohledem na řečené tedy okresní soud žalobu ve vztahu k oběma žalovaným zamítl.

K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě, jenž je rozsudkem ze dne 4. 12. 2014, č. j. -360, ve výroku I. změnil tak, že vlastníkem předmětného mostu je Česká republika (výrok I.), ve výroku II. rozhodnutí potvrdil (výrok II.), ve výroku IV. je změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a předcházejícího odvolacího řízení částku 24.112 Kč (výrok III.), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobcem a druhou žalovanou (výrok IV.) a uložil povinnost první žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V.). Odvolací soud na rozdíl od soudu okresního neshledal, že by v projednávaném případě bylo učiněno zadost všem třem podmínkám vyplývajícím z (majetek v rozhodné době náležel České republice, ke stanovenému datu k němu měl právo hospodaření příslušný národní výbor a daná obec s ním ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařila), jejichž kumulativní splnění je nutným předpokladem pro přechod vlastnictví ze státu na obec (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. ). Konkrétně nemá za to, že by žalobci náleželo právo hospodaření s dotčenou kulturní památkou, ani že by s ní fakticky hospodařil ve smyslu citovaného ustanovení. Za jediného vlastníka zmiňované nemovitosti je proto možné pokládat výlučně první žalovanou, jež vlastnické právo k ní nikdy nepozbyla.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání první žalovaná, jež je má za přípustné dle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť směřuje vůči rozhodnutí spočívajícímu na otázce, která nebyla doposud dovolacím soudem vyřešena. Za ni považuje, zda místní komunikace přestane být místní komunikací pouze na základě skutečnosti, že není nadále užívána, popřípadě byl-li na ni zamezen přístup pro nevyhovující technický stav cesty, jenž je důsledkem zanedbání její údržby. Dovolatelka se totiž domnívá, že nikdy nedošlo k zániku místní komunikace, a předmětný most (jako její součást) tak vždy náležel do správy (respektive právo hospodaření k němu vždy příslušelo) MNV Velké Meziříčí, pročež je nyní žalobce – právní nástupce MNV Velké Meziříčí tím, kdo je vlastníkem dané nemovité památky. Z uvedených důvodů má první žalovaná za to, že při rozhodování došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci, a proto navrhuje zrušení napadeného rozsudku i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení.

Žalobce se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu, dovolání první žalované označil za nedůvodné a navrhl, aby bylo jako takové Nejvyšším soudem zamítnuto. Rovněž druhá žalovaná souhlasí s názorem krajského soudu, dle nějž vlastnictví k dotčenému mostu náleží první žalované, pročež navrhuje dovolání odmítnout, eventuálně zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací ( ) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle , zabýval jeho přípustností.

Dle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z podaného dovolání však nelze usuzovat na jeho přípustnost ve výše naznačeném smyslu.

Z dikce citovaného ustanovení i z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je zřejmé, že dovolání nemůže být shledáno přípustným podle 237 , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti k řešení předestírá otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. , ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. , či ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. ). Pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo v dané věci podstatným posouzení, zda došlo ke splnění zákonných podmínek stanovených pro přechod vlastnického práva ze státu na obec v souvislosti s obnovou obecního zřízení na území dnešní České republiky. Zjištění, že dvěma ze tří těchto předpokladů, jejichž kumulativní splnění je zákonem vyžadováno, nebylo vyhověno, vedlo odvolací soud k přesvědčení, že vlastnické právo k předmětné nemovité památce ze státu na žalobce nikdy nepřešlo, pročež uzavřel, že jejím vlastníkem je právě první žalovaná. Vymezuje-li tedy dovolatelka přípustnost svého podání potřebou vyřešení, zda může upuštění od užívání místní komunikace vést k jejímu zániku, domáhá se tak posouzení otázky, jejíž zodpovězení by bylo v kontextu řešeného sporu ryze teoretické bez významu pro výsledné rozhodnutí ve věci (k tomu srovnej obdobně mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2014, sp. zn. ). Nelze totiž přehlédnout, že dovolatelka takto rozporuje pouze závěry odvolacího soudu týkající se splnění jedné ze tří vzpomínaných podmínek ve smyslu , a sice že MNV Velké Meziříčí nepříslušelo právo hospodaření k předmětné nemovité památce. Opomíjí přitom skutečnost, že k přechodu vlastnického práva ze státu na obec ve smyslu citovaného ustanovení mohlo dojít jedině za současného splnění všech třech v něm uvedených předpokladů, proto je nezbytné, aby bylo s konkrétní věcí ve vlastnictví státu rovněž hospodařeno. O splnění třetí z podmínek (hospodaření s věcí) však odvolací soud rozhodl také negativně. Při interpretaci pojmu „hospodaření“ je dle ustálené judikatorní praxe dovolacího soudu i soudu Ústavního zapotřebí vycházet ze , hospodářského zákoníku, a z vyhlášky federálního ministerstva financí č. , o hospodaření s národním majetkem, z nichž vyplývá, že musí jít o hospodaření faktické (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. , či kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. ). Zároveň není možné přihlédnout pouze k existenci právního titulu k němu, nýbrž je nutné zohlednit i způsob, jakým bylo hospodaření vykonáváno (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. , a ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. , a ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. , jakož i další rozhodnutí v nich odkazovaná). Dovodil-li tudíž odvolací soud, že žalující obec s mostem ve smyslu uvedené judikatury fakticky nehospodařila, což ostatně první žalovaná ve svém dovolání nikterak nerozporuje, nemohlo by na výsledku jeho rozhodnutí ničeho změnit rovněž zjištění, že byl druhý ze jmenovaných předpokladů (trvání práva hospodaření) ve vztahu k právnímu předchůdci žalobce naplněn. Není-li tedy (poměřováno uvedenou optikou) otázka existence práva hospodaření sama o sobě pro napadené rozhodnutí zásadně významnou, nelze ji pokládat ani za schopnou založit přípustnost dovolání (k tomu srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. ).

S ohledem na předestřené je proto zřejmé, že první žalovaná nepoukázala na otázku, pro niž by na dovolání bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu , a Nejvyššímu soudu nezbylo než je jako nepřípustné odmítnout ( o. s. ř).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle , , , části věty před středníkem, a s tím, že v dovolacím řízení vznikly druhé žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. , publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. . Dle a bodu 5 činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 3.100 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení a navýšením o 21 % DPH dle má tedy druhá žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 4.114 Kč.

Žalobce nebyl v dovolacím řízení zastoupen advokátem a náhradu jiných nákladů nepožadoval.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. 4. 2016

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu