Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3993/2015

28 Cdo 3993/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: F. H. S., L. A., zastoupený JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 12, proti žalovaným: 1) hlavní město Praha, IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupené JUDr. Kateřinou Mullis, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, 2) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábř. 390/42, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2015, č. j. -245, takto:Dovolání se odmítá.

Shora označeným usnesením Městský soud v Praze zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. června 2014, č. j. -176, ve výroku pod bodem II, jímž tento soud (pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení práva) zamítl žalobu o určení, že „Česká republika je ode dne účinnosti nepřetržitě vlastníkem budovy na stavební parcele č. 2111 a stavební parcely č. 2111 o výměře 677 m2, druh zastavěná plocha a nádvoří, vše v katastrálním území N. M., obec P.“, jakož i v závislých výrocích nákladových (III a IV), a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení věty první , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť není přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v ustanovení ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ).

V relevantních právních otázkách se rozhodnutí odvolacího soudu neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz dále), rozhodnutí nepřináší právní otázky nové (dovolacím soudem neřešené) a Nejvyšší soud rovněž neshledává důvody, pro které by pro rozhodnutí určující právní otázky, v rozhodovací praxi dovolacího soudu již dříve vyřešené, měly být posouzeny jinak.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu spočívá předpoklad úspěšnosti žaloby o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, po procesní stránce v tom, že účastníci mají věcnou legitimaci a že na požadovaném určení je naléhavý právní zájem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. ), přičemž tyto dvě podmínky nejsou totožné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu dostupné na jeho webových stránkách www.nsoud.cz). Určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků, přičemž tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. , dále např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. ).

Ačkoliv naléhavý právní zájem bývá zpravidla dán tehdy, když se žalobce domáhá určení, že je vlastníkem věci, nelze vyloučit situace, kdy bude dán naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem věci je žalovaný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. ).

Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nemají jen ti, kteří jsou účastníky sporného právního vztahu nebo o jejichž sporné právo jde. Přípustné je rovněž určení právního vztahu nebo práva, jichž se žalobce – z pohledu hmotného práva – neúčastnil, jestliže se takový právní vztah nebo právo přímo dotýká jeho právní sféry a jím požadované určení proto může ovlivnit jeho právní postavení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy, číslo 9, ročník 1999, s. 489).

Ačkoliv ani dovolatel zřetelně nerozlišuje mezi oběma shora uvedenými předpoklady úspěšnosti určovací žaloby – věcnou legitimací a naléhavým právním zájmem na žádaném určení, je evidentní, že v relevantních právních otázkách rozhodnutí odvolacího soudu koresponduje ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (výše citované). Žalobce požaduje pozitivní určení vlastnického práva žalované 2), v situaci, kdy je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán žalovaný 1), přičemž žalobce současně tvrdí a dokládá, že takové určení může přímo ovlivnit i jeho právní postavení (může mít vliv i na nabytí vlastnictví dle , resp. na výsledek současně probíhajícího řízení o vkladu práva k předmětným nemovitostem na podkladě dohody o vydání věci, nadto přerušeného právě z důvodu řešení relevantní otázky vlastnického práva v tomto řízení). Nejde tedy o případ, že by žalobce „vnucoval“ vlastnictví jinému subjektu bez toho, že by jím žádané určení mohlo ovlivnit jeho právní postavení; potud je nepřípadná judikatura, jíž žalobce označil v dovolání na podporu této své argumentace.

Ostatní námitky dovolatele týkají se pak vesměs rozhodování a postupu soudu v jiném řízení, o vkladu práva k nemovitostem (věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. ), včetně námitky o nepřípustnosti obnovy tohoto řízení, potažmo tedy překážky věci pravomocně rozhodnuté (kdy tato dovotelem prezentovaná argumentace mohla by snad nalézt své místo při zkoumání podmínek tohoto řízení, nikoliv v daném řízení, nehledě na to, že ke zmatečnostem i tzv. jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné; srov. věty druhé ).

Sluší se pak dodat, že s ohledem na změněný skutkový stav nejsou pro danou věc určující ani závěry z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. , vydaného ve věci týchž účastníků, jde-li v souzené věci sice o tentýž právní poměr mezi účastníky, avšak uplatněný nárok se opírá o jiné skutečnosti, které zde nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později, jak v souzené věci Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , jímž odmítl dovolání žalovaného ad 1/, zčásti založené na téže argumentaci o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení práva; ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. .

I o náhradě nákladů dovolacího řízení bude pak rozhodnuto v rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. , a ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. března 2016

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu