Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3536/2017

U S N E S E N Í

F. H. S.

1) hlavní město Praha

, IČO: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, a

2) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových

, IČO: 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42,

o určení vlastnického práva

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2017, č. j. -365, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :(dle )

První žalovaný (hl. m. Praha) podal dovolání proti shora označenému rozsudku odvolacího soudu, v rozsahu jeho výroku pod bodem II, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. října 2016, č. j. -313, jímž bylo určeno, že „Česká republika je ode dne účinnosti nepřetržitě vlastníkem budovy na stavební parcele o výměře 677 m

2

, druh zastavěná plocha a nádvoří, vše v katastrálním území N. M., obec P.“.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) – v souladu s čl. II. bodem 2 – posoudil dovolání podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „“).

Dovolání není přípustné, neboť právní otázku, na jejímž vyřešení závisí dovoláním napadené rozhodnutí, jímž se končí odvolací řízení [otázka naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení vlastnického práva druhé žalované ve smyslu ], odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Nejvyšší soud neshledal důvody k jinému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené otázky (a není tedy naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu , jímž se poměřuje přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí, které nepatří ani do okruhu usnesení vyjmenovaných v ustanovení ).

K předpokladům úspěšnosti určovací žaloby ( ) – k nimž patří věcná legitimace účastníků a naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení – lze z ustálené judikatury dovolacího soudu (obecně) odkázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. (jež jsou – spolu s ostatními rozhodnutími Nejvyššího soudu vydanými po 1. lednu 2001 – dostupné na jeho webových stránkách Nejvyššího soudu); k funkci (a přípustnosti) určovací žaloby pak dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. .

Se zřetelem na žalobcem žádané určení (deklarování vlastnického práva druhé žalované) sluší se znovu poukázat i na rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž naléhavý právní zájem na požadovaném určení bývá zpravidla dán tehdy, domáhá-li se žalobce určení, že je vlastníkem věci, nelze však vyloučit situace, kdy bude dán naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem věci je žalovaný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2001, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. ). Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, nemají jen ti, kteří jsou účastníky sporného právního vztahu nebo o jejichž sporné právo jde; přípustné je rovněž určení právního vztahu nebo práva, jichž se žalobce – z pohledu hmotného práva – neúčastnil, jestliže se takový právní vztah nebo právo přímo dotýká jeho právní sféry a jím požadované určení proto může ovlivnit jeho právní postavení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy, číslo 9, ročník 1999, s. 489; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1998, sp. zn. , uveřejněné v časopisu Obchodní právo, číslo 2, ročník 2002, strana 20; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2000, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. ).

V posuzované věci žalobce požaduje určení vlastnického práva druhé žalované v situaci, kdy je v katastru nemovitostí jako vlastník zapsán první žalovaný (a kdy kladné rozhodnutí o určovací žalobě má být pokladem pro provedení změny zápisu v katastru nemovitostí); přitom žalobce tvrdí a současně dokládá, že takové určení ovlivní jeho právní postavení (může mít vliv i na nabytí vlastnictví podle , resp. na výsledek současně probíhajícího řízení ve věci vkladu práva k předmětným nemovitostem na podkladě dohody o vydání věci, nadto přerušeného právě z důvodu řešení relevantní otázky vlastnického práva v tomto řízení). Za této situace je závěr odvolacího soudu o naplnění předpokladů úspěšnosti určovací žaloby (co do podmínky naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, resp. i věcné legitimace účastníků) s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu bezesporu konformní.

Řešení relevantní otázky (co do naplnění podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení práva) v poměrech dané věci nekoliduje ani s dovolatelem odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. , uveřejněným v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2001, pod pořadovým číslem 51, či – k jeho závěrům se hlásící – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. , uveřejněný pod č. 10/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn. ), jíž byl formulován (a odůvodněn) závěr, že „nestane-li se žalobce v důsledku požadovaného určení ‚dle svého tvrzení‘ vlastníkem věci, ani mu na tomto základě nevznikne právo na převedení věci do jeho vlastnictví, a je-li tímto způsobem pouze dovozováno vlastnické právo na řízení nezúčastněného subjektu, pak nemůže být ani dán naléhavý právní zájem na takovém určení“. V posuzované věci – jak již výše uvedeno – žalobce spolu s podanou žalobou tvrdí a dokládá, že požadované určení práva může ovlivnit jeho právní postavení, a nejde o situaci, že by tímto způsobem toliko „vnucoval“ vlastnické právo na řízení nezúčastněnému subjektu (nehledě na aktuální postoj druhé žalované, jež se – jak vidno i z jejího procesního stanoviska k podanému dovolání – k jí takto přiřknutému vlastnictví hlásí). Na tom nic nemění ani argumentace dovolatele požadující předběžné posouzení otázek vybočujících z rámce tohoto řízení, tedy otázek, které jsou (mají být) řešeny v jiném současně probíhajícím řízení – ve věci vkladu práva k nemovitým věcem, které (pro dovolatelem stále tvrzenou překážku věci rozhodnuté) nebylo zastaveno a které – jak plyne ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů – bylo přerušeno právě za účelem vyčkání rozhodnutí v tomto řízení o určení vlastnického práva, jehož výsledek (meritorní rozhodnutí v něm vydané) je očekáváno jako významné i pro rozhodnutí ve vkladovém řízení; z tohoto pohledu vyznívá nelogicky (ba až absurdně) i dovolatelem uplatněná námitka, že i odvolací soud měl (jako předběžné) vyřešit i procesní otázky spadající do rámce jiného řízení, eventuelně přerušit toto řízení do pravomocného skončení (ovšem již dříve přerušeného) vkladového řízení.

Sluší se připomenout, že ke stejným závěrům Nejvyšší soud v dané věci dospěl i ve svém předchozím usnesení ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. , v němž reagoval na dovolací argumentaci prvního žalovaného obsaženou v jeho dovolání proti předchozímu (kasačnímu) usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, č. j. -245, a v němž se vyslovil nejenom k otázce „(obecné) přípustnosti určení vlastnického práva ve prospěch třetího subjektu“, ale i k dovolatelem (nyní znovu namítanému) domnělému rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s další odkazovanou judikaturou dovolacího soudu (včetně rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. , sp. zn. a sp. zn. ); takový rozpor – jak vidno shora – zde není a nejsou dány ani důvody, pro které by měla být tato dovolacím soudem již vyřešená otázka posouzena jinak.

Proti posouzení žaloby po stránce věcné, tedy proti závěru, že předmětné nemovitosti byly vyloučeny z přechodu do vlastnictví obcí podle a zůstaly tak ve vlastnictví státu (druhé žalované), a že vlastnické právo k nim první žalovaný nenabyl ani později vydržením, dovolatel žádné námitky nevznáší.

Žádná argumentace neuplatňuje se ani proti zbylým výrokům rozhodnutí, včetně výroků o náhradě nákladů řízení.

Dovolání o náhradě nákladů dovolacího řízení (bylo-li dovolání odmítnuto), odůvodněno být nemusí (srov. věty druhé ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. září 2017Mgr. Petr Krauspředseda senátu