Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 2710/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla, o dovolání dovolatele Hlavního města Prahy, IČ 0006 4581, Praha 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, 128 00 Praha 2, Na Slupi 15, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. , vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. (žalobce F. H. S., L. A., zastoupeného JUDr. Jiřím Kratochvílem, advokátem, 110 00 Praha 1, Petrská 12, proti žalovaným: 1. Hlavnímu městu Praze, IČ 0006 4581, Praha 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, 128 00 Praha 2, Na Slupi 15, a 2. České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 128 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží 370/42, o určení vlastnictví), t a k t o : I. Dovolání s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané u soudu dne 27. 7. 2011, bylo rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 1. 2013, č. j. -143. Tímto usnesením soudu prvního stupně bylo zastaveno řízení o žalobě žalobce, domáhajícího se určení, že žalované Hlavní město Praha není vlastníkem budovy a stavební parcely č. 2111 (o výměře 677 m2) v katastrálním území N. M. (obec P.), zapsaných na listu vlastnictví č. 1271 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (katastrální pracoviště Praha). Soud prvního stupně tu řízení zastavil „z důvodu překážky řízení spočívající v překážce věci rozsouzené“, a to s poukazem na pravomocné rozhodnutí v právní věci sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 1, v níž bylo mezi týmiž účastníky řízení rozhodnuto o shodném nároku žalobce rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 9. 2010, č. j. -98, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. (dovolání proti tomuto rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, ). O nákladech řízení bylo soudem prvního stupně rozhodnuto tak, že žalovanému Hlavnímu městu Praha nebylo vůči žalobci přiznáno právo na náhradu nákladů řízení a dále že ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou ČR – Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci byla vrácena část uhrazeného soudního poplatku za podanou žalobu, a to částku 5.000,- Kč.

O odvolání žalobce proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. . Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 1. 2013, č. j. -43 změněno tak, že se řízení nezastavuje a žalobci se soudní poplatek nevrací.

V odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně (bez nařízení jednání ve smyslu ustanovení ) a shledal odvolání opodstatněným.

Odvolací soud byl toho názoru, že totožnost právních věcí (sp. zn. a sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 1) je tu nutno „poměřovat nejen totožností předmětu řízení a jeho účastníků, ale také skutkovými okolnostmi, z nichž žalobní nárok vychází“. Odvolací soud měl za to, že „oproti předchozímu řízení (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 1) nastal tu jiný skutkový stav, když katastrální úřad v mezidobí zamítl návrh žalobce na vklad vlastnického práva podle restituční dohody, kterou žalobce uzavřel s Bytovým podnikem Prahy 1, státním podnikem. Ve zmíněném předchozím soudním řízení (sp. zn. Obvodního soudu pro Prahu 1) soudy při zamítnutí žaloby o určení vlastnictví k týmž žalobcem uváděným nemovitostem pro nedostatek naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení vlastnictví k nemovitostem vycházely z předpokladu, že otázka, kdo byl oprávněn disponovat s nemovitostí na žalované Hlavní město Prahu podle , posoudí sám katastrální úřad v rámci rozhodování o návrhu na vklad vlastnického práva žalobce. Z obsahu pak vydaného rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 30. 6. 2011, č. j. V – 25934/2000-101-KA, vyplývá, že katastrální úřad uvedenou otázku vůbec neposuzoval, když rozhodné skutečnosti pro rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva zkoumal jen ke dni podání návrhu na vklad; k tomuto dni bylo v katastru nemovitostí zapsáno jako vlastník nemovitostí (uváděných navrhovatelem F. H. S.) Hlavní město Praha a proto katastrální úřad návrh na vklad zamítl. Za těchto okolností se žalobce nedomohl vkladu svého vlastnického práva na podkladě restituční dohody o vydání nemovitostí ze dne 18. 9. 2000, uzavřené s Bytovým podnikem Prahy 1, pokud nebude soudem určeno, že vlastníkem nemovitostí je tu Česká republika.

Dospěl proto odvolací soud k závěru, že tu došlo ke změně skutkového stavu, že tu překážka věci pravomocně rozhodnutí ve smyslu ustanovení tu není dána a není proto dán důvod pro zastavení řízení pro nedostatek jeho podmínky podle . Odvolací soud tedy změnou usnesení soudu prvního stupně (srov. ) rozhodl tak, že se řízení nezastavuje. Tímto rozhodnutím bylo zároveň, podle názoru odvolacího soudu, odklizeno i rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky řízení. Odvolací soud také rozhodl, že se žalobci nevrací soudní poplatek.

Usnesení odvolacího soudu bylo dne 24. 4. 2013 doručeno advokátu, který v řízení zastupoval žalované Hlavní město Prahu. Dovolání tohoto žalovaného bylo podáno u soudu prvního stupně dne 4. 6. 2013, tedy ve lhůtě stanovené v . Uvedený dovolatel navrhoval, aby odvolací soud změnil usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 4. 2013 (vzhledem k ustanovení ), a to tak, že se řízení zastavuje, eventuálně, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil podle ustanovení a 2 a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Uvedený dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolatel především zdůrazňoval otázku absence naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení, když žalobce „nemůže mít naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaná Česká republika, aniž by se přednostně domáhal splnění povinnosti z restituční dohody uzavřené dne 18. 9. 2008 s Bytovým podnikem Prahy 1, a to žalobu na plnění podle ustanovení .

Dovolatel má však zároveň za to, že „i v případě, že by žalobce se domáhal vydání jím uváděných nemovitostí žalobu podle ustanovení , bránilo by projednání této žaloby rovněž překážka věci rozhodnuté, a to proto, že zmíněná restituční dohoda, uzavřená mezi žalobcem a Bytovým podnikem Prahy 1 byla uzavřena již 17. 9. 1991 (nikoli až 18. 9. 2000), jak to vyplývá z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 1994 a z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 9. 1995, ), přičemž rozhodnutím Státního notářství pro Prahu 1 ze dne 18. 2. 1992, č. j. RE 234/91-14 byl zamítnut návrh žalobce na registraci této dohody pro její rozpor s ustanovením ; toto rozhodnutí bylo následně potvrzeno rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 1994, sp. zn. .

Ve vyjádření žalobce k dovolání dovolatele Hlavního města Prahy bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, neboť u tohoto dovolání „nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení “. V dovolání dovolatele není vymezen dovolací důvod způsobilý založit přípustnost dovolání. Žalobcem uplatněný nárok se jednoznačně opírá o jiné právně významné skutečnosti než o ty, které v předmětném sporu existovaly již v době předchozího řízení, neboť k jejich vzniku došlo až následně (zejména až 12. 7. 2011 bylo žalobci doručeno rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 30. 6. 2011, č. j. V – 25934/2000-101/KA, kterým katastrální úřad rozhodl o zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, podaného ve prospěch žalobce dne 21. 9. 2000 k budově a k parcele č. 2111 v katastrálním území N. M. (obec P.). Podanou žalobu a celý její obsah je tu nutné, podle názoru žalobce, přezkoumat znovu a na základě jiných skutkových tvrzení a okolností, nastalých až po skončení předchozího řízení soudního.

Nejvyšší soud věc projednal podle ve znění dotčeném novelou provedenou , účinnou od 1. 1. 2013.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V daném případě odvolací soud posoudil otázku zastavení či nezastavení řízení podle ustanovení a a 5 .

Podle ustanovení soud zastaví řízení, jde-li o takový nedostatek řízení, který nelze odstranit.

Podle ustanovení nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Podle ustanovení jakmile bylo o věci rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě pro jiné osoby projednávána znovu.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor: „Překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána v tom případě, jde-li v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky řízení, avšak opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později“.

Také v rozhodnutí uveřejněném pod č. 84/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem bylo zdůrazněno, že při posuzování překážky věci pravomocně rozhodnuté je třeba přihlížet k tomu, zda uplatnění nároku vychází z jiných (dalších) skutečností, které nastaly až po původním pravomocném rozhodnutí.

Žalobce v dovolacím řízení poukazoval ještě i na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 21. 4. 2005 ( Nejvyššího soudu), v němž byl zaujat právní závěr, že „překážka věci pravomocně rozhodnuté není dána, jde-li sice v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, avšak opírá-li se uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později“.

Pro posouzení přípustnosti dovolání dovolatele bylo nutno ve smyslu ustanovení vycházet z toho, zda tu šlo nejen o rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končilo, zda dovoláním napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení konkrétní otázky procesního práva, ale také zda při řešení této otázky procesního práva se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. ).

Vzhledem k uvedeným ustanovením i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by dovolání dovolatele bylo přípustné, když odvolací soud se ve svém rozhodnutí ze dne 4. 4. 2013 neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a ani nebylo v řízení shledáno, že by odvolacím soudem řešena procesní právní otázka měla být posouzena jinak (srov. ). Nezbylo proto dovolacímu soudu než podle ustanovení a odst. 4 přikročit k odmítnutí dovolání dovolatele jako dovolání nepřípustného, a to usnesením ve lhůtě podle ustanovení , věta druhá, .

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení vynaložených žalobcem v dovolacím řízení na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ustanovení , umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů řízení žalobci nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze procesní otázky řešené v řízení v této právní věci jakož i k obsahu vyjádření žalobce k dovolání žalované, rekapitulujícímu v podstatě to, co již bylo žalobcem uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle .V Brně dne 23. října 2013 JUDr. Josef Rakovský předseda senátu