Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 4182/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně B W T Česká republika s. r. o., se sídlem v Čestlicích, Lipová 196, okres Praha – východ, PSČ 251 01, identifikační číslo osoby 49713108, zastoupené JUDr. Pavlem Srbem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Žitná 562/10, PSČ 120 00, proti žalované NRST Invest s. r. o., se sídlem v Praze 4, Nusle, Na Pankráci 404/30a, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 26421526, zastoupené Mgr. Karlem Somolem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, PSČ 110 00, o zaplacení částek 231 567 Kč a 2 934,79Kč a úroků z prodlení, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 5. 2015, č. j. -487, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „“).

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, „při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu a která zároveň má být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak vyplývá z níže citovaných judikátů Nejvyššího soudu“.

Příslušnou otázku procesního práva dovolatelka výslovně neformulovala, z navazující dovolací argumentace však vyplývá, že jde o otázku, zda žalovaný má vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby ve smyslu v situaci, kdy žalobce vzal žalobu zpět poté, co žalovaný uplatněnou pohledávku uhradil na základě pravomocného rozhodnutí soudu, následně zrušeného v řízení o mimořádném opravném prostředku.

Dovolatelka prosazuje, aby Nejvyšší soud tuto otázku posoudil jinak než ve svém usnesení ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. , uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 5, ročník 2000, pod číslem 54, na něž v napadeném rozhodnutí odkázal odvolací soud. Obsáhle argumentuje ve prospěch závěru, že plnila žalobkyni výhradně pod tíhou pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu a pod hrozbou exekuce, nikoliv s úmyslem dobrovolně uhradit pohledávku uplatněnou v řízení žalobcem. S odkazem na závěry přijaté v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. (jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz), podle nichž jednou z náležitostí splnění dluhu je úmysl dlužníka plnit, zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že došlo ke splnění dluhu a tudíž k odpadnutí předmětu sporu. Zdůrazňuje, že zrušením rozhodnutí, podle něhož plnila, odpadl právní důvod plnění a na straně žalobkyně došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, neboť povinnost dle hmotného práva tu neexistovala. Závažné důvody ve smyslu dovolatelka spatřuje v tom, že v důsledku zastavení řízení by nedošlo k odklizení sporu mezi účastníky a tento by se nehospodárně přesunul do jiného soudního řízení, v němž by se soud musel znovu zabývat všemi okolnostmi, které již byly předmětem dokazování v tomto řízení.

Svůj požadavek na přijetí odchylného řešení předestřené otázky dovolatelka opírá o usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. , a o nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2003, sp. zn. , a ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. . Má za to, že závěry tam přijatými je judikatura Nejvyššího soudu, z níž napadené rozhodnutí vychází, podstatně korigována, a poukazuje na závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu, zakotvenou v článku 89 odst. 2y.

Dovolatelka tedy spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Nejvyšší soud k odklonu od své dosavadní rozhodovací praxe neshledal předpoklady, dovolání tudíž přípustné není.

Posouzení otázky procesního práva, zda má žalovaný, který plnil na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu, jež bylo poté na základě mimořádného opravného prostředku zrušeno, vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby ve smyslu ustanovení , v plné míře závisí na posouzení, zda takové plnění mělo v případě, že dluh podle hmotného práva existoval, za následek jeho zánik. Jedině v případě záporné odpovědi, kterou v rámci své argumentace prosazuje dovolatelka, by totiž mělo další pokračování v řízení smysl, neboť by mohlo skončit přisuzujícím rozhodnutím o věci samé.

V rozsudku sp. zn. , od něhož by se měl Nejvyšší soud podle požadavku dovolatelky odklonit, založil řešení shora uvedené otázky na názoru, že plněním na základě pravomocného rozhodnutí soudu zanikla žalobou uplatněná pohledávka splněním. Z toho pak dovodil, že pokud by soud pokračoval v řízení, nemohl by rozhodnout jinak, než zamítnout žalobu právě pro zánik dluhu, aniž by zkoumal, zda nárok žalobce byl po právu či nikoliv. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud uzavřel, že žalovaný k pokračování v řízení a tedy k vyslovení nesouhlasu se zpětvzetím žaloby nemá vážný důvod.

Tříčlenný senát Nejvyššího soudu ke změně dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu oprávněn není; k tomu je podle , o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), povolán velký senát [srov. k tomu např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (dále též jen „velký senát“) ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 96/2010 Sbírky rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu]. Velký senát se pak již otázkou důsledků plnění vynuceného soudním rozhodnutím ukládajícím povinnost plnit, které bylo posléze zrušeno, na základě zákona o soudech a soudcích zabýval, a to v rozsudku ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. (dále jen „rozsudek velkého senátu“). Velký senát dovodil, že pokud žalovaný – ať již dobrovolně nebo ve vykonávacím řízení – splní na základě pravomocného rozsudku (usnesení) uloženou povinnost, pak v případě, že tato povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, zaniká splněním. Jestliže neexistovala, získává žalobce na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení, jež dle názoru velkého senátu vzniká okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno. Na hmotněprávních vztazích mezi účastníky nic nemění ani to, že žalobce poté, co pravomocné rozhodnutí bylo zrušeno, vezme žalobu zpět, ani to, že v řízení pokračuje. Z rozsudku velkého senátu zároveň vyplývá, že žalobce poté, co mu žalovaný (na základě zrušeného rozhodnutí) poskytl plnění, musí být v řízení o zaplacení této (již zaplacené) částky neúspěšný.

Rozsudek velkého senátu tak vyznívá ve prospěch závěrů přijatých v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. . Rozhodnutími velkého senátu jsou tříčlenné senáty Nejvyššího soudu vázány (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. , nebo stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 1/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a bez opětovné aktivace velkého senátu se od nich nemohou odchýlit, aniž by se dopustily porušení práva účastníků na zákonného soudce ve smyslu d (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2009, sp. zn. , ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. , a ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. ).

Předložení věci velkému senátu ve smyslu § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích k opakovanému uvážení a případné revizi přijatého řešení dané otázky by pak postrádalo smyslu, neboť dovolatelka nenabízí žádné nové argumenty, které velký senát ve svém rozhodnutí nevzal v potaz. Důvod k takovému postupu Nejvyšší soud neshledává ani v poukazech dovolatelky na rozhodnutí Ústavního soudu. V usnesení ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. , Nejvyšší soud řešil ve vazbě na rozsudek velkého senátu a na usnesení sp. zn. tutéž otázku, kterou předložila dovolatelka ve zde souzené věci, přičemž Ústavní soud ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí usnesením ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. (dostupném, stejně jako ostatní jeho rozhodnutí zde citovaná, na http://nalus.usoud.cz), jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Zdůraznil, že Nejvyšší soud musel řešení přijaté velkým senátem s ohledem na jeho sjednocující funkci respektovat, a poukázal na to, že „dominantní judikaturní linii“ završenou rozhodnutím velkého senátu jako ústavně konformní aproboval již v usnesení ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. . Usnesením sp. zn. pak Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. , založenému na závěrech usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. , v nichž je vyjádřen týž názor jako v usnesení sp. zn. . Též ústavní stížnost proti posledně zmíněnému rozhodnutí Ústavní soud odmítl, a to usnesením ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. . Pro úplnost lze zmínit, že již usnesením ze dne 7. 11. 2011, sp. zn. , Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2011, sp. zn. , opírající se právě o závěry usnesení sp. zn. .

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 15. 3. 2016

JUDr. Pavel Příhoda

předseda senátu