Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 5133/2015

32 Cdo 5133/2015

U S N E S E N Í

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 3. 7. 2014, č. j. -285 (v pořadí třetím ve věci), zamítl žalobu o zaplacení částky 150 285 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 16 600 Kč s příslušenstvím (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a přiznal soudem ustanovenému zástupci žalovaného odměnu a náhradu hotových výdajů (výrok IV.).

Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), ve výroku II. jej změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 16 600 Kč s příslušenstvím zamítl (druhý výrok), odmítl odvolání žalobce proti výroku IV. (třetí výrok), určil odměnu zástupce žalovaného (čtvrtý výrok) a rozhodl o nákladech řízení (pátý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu (podle obsahu dovolání proti prvnímu, druhému a pátému výroku) podal žalobce dovolání, v němž co do přípustnosti odkázal na ustanovení (dále též jen „ “) a co do důvodu na ustanovení Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v prvním, druhém a pátém výroku, jakož i rozsudek okresního soudu, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání v celém rozsahu zamítl.

Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dovolatel co do přípustnosti dovolání odkázal pouze na ustanovení , nevymezil tak předpoklady přípustnosti dovolání způsobem vyžadovaným ustanovením , nicméně z obsahu dovolání je zřejmé, že odvolacímu soudu vytýká odchýlení se od judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí sp. zn. (jde o rozsudek ze dne 29. 11. 2011, který je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách) a sp. zn. (jde o rozsudek ze dne 23. 8. 2011, uveřejněný pod číslem 7/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v řešení otázky, podle kterého zákona je třeba posoudit vztah mezi účastníky, a tím i promlčení. Argumentuje, že „rozhodující je nikoliv skutečnost existence živnostenského oprávnění, ale posouzení podstaty společenského vztahu, v němž strany vystupují“. V prvně citovaném rozhodnutí dovolací soud dospěl k závěru, že mimo jiné musí jít o vztah mezi podnikateli, aby jejich smluvní vztah byl posouzen jako obchodněprávní. Ve druhém rozhodnutí uvedl, že jedním z předpokladů pro to, aby se otázka promlčení řídila , obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), je skutečnost, že smlouva o poskytování právních služeb je uzavřena mezi podnikatelem a advokátem. Odvolací soud se při posouzení vztahu mezi účastníky jako občanskoprávního, a tím i promlčecí doby podle , (dále jen „obč. zák.“), od závěrů těchto rozhodnutí neodchýlil. Vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaný v době převzetí jeho zastoupení žalobcem již nebyl držitelem oprávnění k podnikatelské činnosti. Nebyla proto u něho splněna jedna ze dvou podmínek vyplývajících z ustanovení obch. zák., ve znění účinném k 13. 11.1997, kdy k převzetí jeho právního zastoupení žalobcem došlo. Správně proto uzavřel, že promlčení se řídí ustanoveními a násl. obč. zák. Dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán.

Odkazuje-li dovolatel na nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. , jako na rozhodnutí, od jehož závěrů se měl odvolací soud odchýlit při posouzení vztahu mezi účastníky jako vztahu občanskoprávního, není argumentace dovolatele korektní, neboť z právní věty rozhodnutí použil jen tu část, která odpovídá jeho názoru, vytrženou ze souvislosti. Ústavní soud v tomto rozhodnutí vyložil, že podnikatelem je každá fyzická či právnická osoba, která oprávněně podniká, tedy vykonává soustavně a samostatně podnikatelskou činnost vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku. Obchodním zákoníkem se pak řídí vztahy mezi podnikateli, tedy vztahy související s podnikáním. Ostatní právní vztahy, do nichž podnikatelé vstupují jako občané se řídí jinými právními předpisy, a to podle charakteru konkrétních společenských vztahů. Je tak nutno mít za rozhodující nikoli skutečnost, že navrhovatel (rozuměj v řízení o ústavní stížnosti) je držitelem živnostenského oprávnění, ale posouzení podstaty společenského vztahu, v němž vystupoval.

Šlo tedy o situaci zcela odlišnou, než v projednávané věci, v níž bylo zjištěno, že žalovaný v době převzetí jeho zastoupení žalobcem podnikatelem nebyl a jako podnikatel nevstoupil do vztahu se žalobcem.

Správnost právního posouzení věci dovolatel dále zpochybňuje tvrzením, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Jeho odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. (jde o rozsudek ze dne 15. 6. 2011) a sp. zn. (jde o usnesení ze dne 22. 11. 2011) jako na rozhodnutí, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, není správný, protože v prvním uvedeném rozhodnutí se dovolací soud otázkou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy nezabýval, a odvolací soud se od tohoto rozhodnutí tedy ani nemohl odchýlit. Ve druhém ze zmíněných rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl okolnosti, jež musí být naplněny pro uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy, s tím, že musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Odvolací soud se od tohoto závěru neodchýlil, neboť přezkoumal okolnosti daného případu a uzavřel, že uplatněná námitka není v rozporu s dobrými mravy. Tento svůj závěr řádně odůvodnil. Rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu se závěry vyjádřenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2011, sp. zn. , na nějž dovolatel odkazuje, poněvadž odvolací soud žádné skutečnosti, pro které by mohla být námitka promlčení považována za uplatněnou v rozporu s dobrými mravy nezjistil.

Dovolatel odvolacímu soudu dále vytýká nesprávnost závěru, neshledal-li důvody pro aplikaci ustanovení při rozhodnutí o nákladech řízení, aniž by uvedl, který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání určených ustanovením uplatňuje. Omezil se pouze na obecný odkaz platný pro celé dovolání, že „přípustnost dovozuje z ust. “ Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. větu první ), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, poněvadž v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit v tomto rozsahu přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a tak, že jejich náhrada nebyla přiznána žádnému z účastníků, neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly. Z obsahu spisu vyplývá, že advokát Mgr. Pavel Šimák byl žalovanému ustanoven usnesením soudu prvního stupně ze dne 21. 5. 2013, č. j. -285, „k ochraně zájmů žalovaného v dovolacím řízení v této věci“ v situaci, kdy žalovaný podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 12. 4. 2013, č. j. -222, o němž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 27. 3. 2014, č. j. -261, tak, že rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně ve výrocích pod bodem II. a III. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Rozhodnutím o dovolání žalovaného dovolací řízení, pro něž byl žalovanému ustanoven k ochraně jeho zájmů zástupce, skončilo a na nynější dovolací řízení zahájené dovoláním podaným žalobcem se nevztahuje.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 3. 2016

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu