Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3907/2015; 30 Cdo 3908/2015

30 Cdo 3907/2015

U S N E S E N Í

Ing. L. B.,

zastoupeného JUDr. Jindřichem Bellingem, advokátem se sídlem v Praze 3, Husitská 110/70, proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za účasti JUDr. Petra Kociána,

exekutora se sídlem v Brně, Veveří 125, vedlejšího účastníka na straně žalované, o zaplacení částky 224.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2015, č. j. -87, a proti usnesení téhož soudu ze dne 5. února 2015, č. j. -91, takto:

I. Dovolací soud

spojuje

ke společnému projednání dovolání žalobce řízení proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2015, č. j. -87, a proti usnesení téhož soudu ze dne 5. února 2015, č. j. -91.

II. Dovolání žalobce

se odmítají

.

III. Žádný z účastníků

nemá

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

IV. Ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný

z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

S t r u č n é o d ů v o d n ě n í ( ):

Nejvyšší soud České republiky (dále též „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že dne 3. září 2015 bylo Nejvyššímu soudu doručeno žalobcem podané dovolání do obou v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze.

Dovolací soud za postupu podle a nejdříve – v zájmu hospodárnosti – spojil řízení o podaném dovolání do obou v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze ke společnému projednání a následně se zabýval jejich přípustností.

Žalobce se domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 224.000,- Kč s příslušenstvím, způsobené mu údajně nepřiměřenou délkou exekučního řízení u Exekutorského úřadu Brno venkov pod sp. zn. (dále již „původní řízení“), vedeném proti němu (jako povinnému). Exekuční řízení bylo zahájeno v roce 2005 a stále není skončeno (alespoň v době vydání rozsudku soudu prvního stupně).

Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) shora v záhlaví citovaným rozsudkem, ve spojení v záhlaví citovaným usnesením, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 12. června 2015, čj. -65, kterým byla ve výroku I. žaloba zamítnuta (výrok I.) a bylo rozhodnuto ve výroku II a III. o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že první dva roky bylo exekuční řízení vedeno u místně nepříslušného soudu, nicméně následně již byly činěny úkony v souladu se zákonem. Při hodnocení přiměřenosti délky exekučního řízení odvolací soud vzal v úvahu, že samotná délka daného řízení nebyla nijak nepřiměřená i vzhledem k procesní aktivitě žalobce, který podával nedůvodná odvolání takřka proti všem usnesením, které soud popř. exekutor v rámci exekučního řízení vydával, vznesl nedůvodnou námitku podjatosti soudců, podával nedůvodné návrhy na zastavení exekuce apod. Navíc při posuzování přiměřenosti délky exekučního řízení odvolací zdůraznil, že je třeba vycházet z toho, že exekuční řízení může probíhat tak dlouho, dokud je naplňován jeho účel, tedy dokud existuje reálná šance, že by pohledávka oprávněného mohla být alespoň zčásti vymožena. V daném případě nebyly tvrzeny žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že se exekuční řízení již stalo neúčelným.

Odvolací soud poukázal též na rozsudek dovolacího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. , ze kterého vyplývá, že účelem náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty. Pokud tedy žalobce v exekučním řízení byl na straně povinného, je v zásadě vyloučeno, aby u něho vznikal stav nejistoty, neboť výsledek daného řízení je již předem co do základu znám. Poukázal i na zásadu „nemo turpitudinem suam allegare potest“, tj. že nikdo nemůže mít prospěch z vlastního zneužití či porušení práva či nejednání v dobré víře. K odvolacím námitkám odvolací soud uvedl, že veškerá judikatura, na kterou dovolatel v odvolacím řízení odkazoval, se sice vztahovala k problematice exekučních řízení, avšak tato rozhodnutí se vždy týkala odškodnění osoby oprávněné, nikoliv povinné v exekučním řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, ve spojení s citovaným doplňujícím usnesením, podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání. Dovolatel přípustnost dovolání dovozuje z s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. To spatřuje v tom, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel přitom odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. .

Podle přípustnost dovolání nemůže založit námitka dovolatele, že je závěr odvolacího soudu o přiměřenosti délky původního řízení v rozporu s citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu, protože se s obsahem napadeného rozhodnutí míjí. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací se zabýval otázkou, zda kroky činěné soudním exekutorem a soudem směřovaly k reálnému vymožení práva oprávněného. Ve výše citovaném rozhodnutí vyslovil dovolací soud názor, že bude-li objektivně zjištěna nemajetnost povinného (po provedení úkonů směřujících ke zjištění majetku povinného není zjištěn žádný majetek nebo je jeho hodnota ke krytí nákladů exekuce nedostačující), bude zpravidla přicházet v úvahu zastavení exekuce; je na exekutorovi, aby stav nedobytnosti pohledávky promítl do svého oprávnění exekuci zastavit, nebo aby podal podnět exekučnímu soudu k zastavení exekuce. O takovou situaci nicméně v případě dovolatele nešlo, neboť exekuce byla prováděna a plnila zákonem stanovený účel. Za situace, kdy pohledávka není zcela zjevně nedobytná, může se exekutor dále pokoušet vymoci předmětnou pohledávku a nemusí zastavovat řízení, zvláště tehdy, pokud oprávněná strana nijak neprojevila vůli exekuční řízení zastavit. Citované rozhodnutí se s napadeným rozhodnutím rozchází i v tom, že v citované věci byl žalobce v exekučním řízení na straně oprávněného, na rozdíl od předmětné věci, kdy žalobce byl v původním (exekučním) řízení na straně povinného.

Jestliže dovolatel polemizuje se skutkovými závěry soudů a s jejich hodnocením, dovolací soud připomíná, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2015, sp. zn. , ze dne30. září 2014, sp. zn. , nebo ze dne 27. března 2014, sp. zn. ; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na jeho internetových stránkách http://nsoud.cz).

Jelikož dovolatel podal dovolání proti všem výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, včetně proti doplňujícímu usnesení odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení odvolacího soudu ze dne 5. února 2015, čj. -91, dovolací soud konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, nemá zákonem stanovené náležitosti. Dovolatel nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání do tohoto výroku (srov. ustanovení a ustanovení až ). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Chybí-li, Nejvyššímu soudu nezbývá, než dovolání odmítnout (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. ).

Jak vyplývá se shora uvedeného, dovolání žalobce proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze není podle § 237 o. s. ř přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení věty první odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , s tím, že žalované a vedlejšímu účastníku podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení nenípřípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. března 2016

JUDr. Pavel Vrcha

předseda senátu