Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3594/2015

30 Cdo 3594/2015

U S N E S E N Í

a) JUDr. E. T.

,

b) Ing. L. T.

, zastoupených JUDr. Jitkou Šindelkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Spálená 87/11, proti žalované

České republice – Ministerstvu spravedlnosti,

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. dubna 2015, č. j. -86, takto:

I. Dovolání se odmítá.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se proti České republice domáhali zaplacení 377 000 Kč rovným dílem jednak jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu (v částce 138 500 Kč pro každého z nich), jednak jako náhrady škody (v částce 50 000 Kč pro každého z nich). Nároky na zadostiučinění za nemajetkovou újmu jim měly vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. a na něj navazujících exekučních řízení. Nároky na náhradu škody zakládali žalobci na tom, že v důsledku dohody o narovnání uzavřené v posuzovaném nalézacím řízení s R. G. museli zaplatit částku 100 000 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. září 2014, č. j. -58, žalované uložil, aby zaplatila každému z žalobců částku 42 400 Kč (výrok I), co do částky 146 100 Kč pro každého z žalobců žalobu zamítl (výrok II), a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobcům náklady řízení (výrok III).

Soud prvního stupně věc po právní stránce posoudil tak, že částečně důvodným (co do částky 42 400 Kč pro každého z žalobců) shledal pouze požadavek žalobců na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. , přičemž zohlednil částku 117 500 Kč, která byla každému z žalobců na tento nárok vyplacena žalovanou před podáním žaloby. Nároky uplatněné žalobci z titulu náhrady škody měl soud prvního stupně za nedůvodné.

Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. dubna 2015, č. j. -86, výrokem I rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé (I) změnil tak, že žalobu s návrhem na zaplacení 42 400 Kč každému z žalobců zamítl, a v zamítavém výroku o věci samé (II) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výrokem II pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Z právního hodnocení věci odvolacím soudem vyplývá, že považoval nárok žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. za důvodný pouze co do částky 92 737,80 Kč pro každého z žalobců. Vzhledem k tomu, že žalovaná již před podáním žaloby plnila každému z žalobců z uvedeného titulu částku 117 500 Kč, byl podle odvolacího soudu uvedený nárok žalobců plně uspokojen. Ve zbylém rozsahu se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o nedůvodnosti nároků žalobců na náhradu škody.

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “, odmítl.

Podle ustanovení dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v ; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. , proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. května 2004, sp. zn. , a ze dne 31. května 2011, sp. zn. ). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu (v částce 138 500 Kč pro každého z nich) a o nárocích žalobců na náhradu škody (v částce 50 000 Kč pro každého z nich). Přípustnost dovolání je přitom nutno zkoumat ve vztahu ke každému z žalobců zvlášť, neboť žalobci netvoří nerozlučné procesní společenství. Je proto nerozhodné, že součet nároků na náhradu škody obou žalobců hranici hodnotového omezení přípustnosti dovolání přesahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. září 1999, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2011, sp. zn. ).

V rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o nárocích žalobců na náhradu škody, dovolání není přípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč.

Pokud jde o nároky žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přiznaného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění (dále jen „ “), přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobců není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu složitosti věci, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. ).

Uvedené platí i ve vztahu k volbě výchozí částky pro určení základní výše přiměřeného zadostiučinění, která by se měla podle judikatury Nejvyššího soudu pohybovat v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý další rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Částka 15 000 Kč je přitom částkou základní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. října 2010, sp. zn. ) a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2012, sp. zn. ). Shledal-li odvolací soud důvody pro použití výchozí částky ve výši 15 000 Kč za rok trvání rozhodné doby, nepředstavuje jeho posouzení dané otázky jiné řešení ve smyslu

Otázka, odkdy žalobcům vznikala nemajetková újma způsobená nepřiměřeně dlouhým řízením, přípustnost dovolání podle nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že se žalobci o posuzovaném řízení, v němž byli žalováni o zaplacení 240 000 Kč, dozvěděli až dne 2. května 2005 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. ).

Ani otázka využívání procesních práv účastníkem daných mu vnitrostátním právním řádem nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že podávání opravných prostředků žalobci nemůže jít k jejich tíži (srov. část IV b) stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Zpochybňují-li žalobci závěr odvolacího soudu, podle kterého nebyla prokázána existence příčinné souvislosti mezi nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení a zhoršeným zdravotním stavem žalobce b), uplatňují nezpůsobilý dovolací důvod. Závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi porušením práva žalobců na přiměřenou délku řízení a zhoršeným zdravotním stavem žalobce b) není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. , publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. ).

Žalobci nevymezili, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázky, které jsou v dovolání uvedeny (zvýšený význam řízení pro poškozené z důvodu vedení exekuce na jejich nemovitý majetek a bankovní účty, jakož i z důvodu „poškození“ nezletilého dítěte). Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje pro něj za splněnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. , nebo ze dne 21. května 2014, sp. zn. ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. , a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. , dostupným z nalus.usoud.cz). Dovolání žalobců tak v části obsahující další námitky trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.

K žalobci namítaným vadám řízení (neúplné odůvodnění napadeného rozsudku) by mohl Nejvyšší soud přihlédnout jen v případě, pokud by bylo dovolání přípustné ( ), což ovšem není.

Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti ( ), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 20. ledna 2016

JUDr. Pavel Simon

předseda senátu