Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5133/2017

-123

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobkyně P. P., narozené dne XY, bytem v XY, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1, o 91 869 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2017, č. j. -110, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 10. 2016, č. j. -77, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 91 869 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 14 548 Kč s příslušenstvím zrušil a v této části zastavil řízení (výrok I), potvrdil rozsudek ohledně zbývající částky 77 321 Kč s příslušenstvím ve výroku I (výrok II), ve výroku II změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že náklady činí 200 Kč (výrok III), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV).

Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně byla dne 22. 7. 2008 jmenována státní zástupkyní, dne 9. 9. 2008 byla ministrem spravedlnosti přidělena k Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 6. Žalobkyni byl v letech 2008 až 2010 vyplácen plat stanovený dle platové základny vyhlášené ve sdělení žalované č. 583/2006 Sb. Žalobkyně vyzvala Městské státní zastupitelství v Praze k vyplacení doplatku platu v návaznosti na závěry Nejvyššího soudu uvedené v rozhodnutí ze dne 29. 12. 2014, sp. zn. , a Městské státní zastupitelství v Praze žalobkyni přípisem ze dne 6. 2. 2015 sdělilo, že v případě vyvolání civilního řízení bude státním zastupitelstvím uplatněna námitka promlčení. Podáním ze dne 5. 3. 2015 uplatnila žalobkyně u žalované nárok na náhradu škody. Žalovaná žádosti nevyhověla.

V průběhu odvolacího řízení odvolací soud zastavil řízení ohledně částky 14 548 Kč s příslušenstvím, neboť Pražská správa sociálního zabezpečení dne 12. 4. 2017 na základě výzvy a nového potvrzení zaměstnavatele uhradila doplatek rozdílu mezi výší skutečně vyplacené peněžité pomoci v mateřství a výší, která měla být vyplacena při nesprávném výpočtu platové základny, a žalobkyně vzala v této části žalobu zpět. Po právní stránce odvolací soud uvedl, že stejně jako v jiných případech odpovědnosti za škodu je předpokladem odpovědnosti za škodu porušení právní povinnosti, případně zákonem kvalifikovaná událost vyvolávající škodu, existence škody a příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody. Jestliže některý z těchto předpokladů chybí, odpovědnost za škodu nemůže vzniknout. Odpovědnost za škodu je odpovědností objektivní a nelze se jí zprostit. Nastupuje však pouze za podmínek stanovených , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.

Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. a mnohé další) nárok na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem ve smyslu je zásadně nárokem subsidiárního charakteru, podmíněný tím, že se poškozený nemůže domoci nápravy jinak.

Nárok na náhradu škody vůči státu způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout své pohledávky vůči dlužníkovi, který je mu povinen plat platit. Žalobkyně tedy mohla (a může) vůči svému zaměstnavateli uplatnit nárok na doplatek platu za roky 2008 až 2010. Pokud se její zaměstnavatel úspěšně dovolá promlčení a její nárok nebude ze strany primárního dlužníka uspokojen, nelze dovodit příčinnou souvislost mezi žalobkyní tvrzeným nesprávným úředním postupem státu a škodou, která žalobkyni vznikla. Žalobkyně neuplatnila včas svůj nárok na doplatek platu před uplynutím promlčecí lhůty u primárního dlužníka. Toto pochybení nelze klást k tíži státu a nelze tedy shledat vztah přímé příčinné souvislosti mezi chybou v publikaci sdělení, dle něhož byl plat vypočten, a škodou, jež má spočívat v tom, že se majetek žalobkyně nezvětšil o částku odpovídající nedoplatku. Pokud by žalobkyně uplatnila včas svůj nárok vůči svému zaměstnavateli, škoda by jí nevznikla.

Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku II, III a IV napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že není nezbytné, aby nejprve vymáhala nedoplatek platu vůči zaměstnavateli v soudním řízení, byť lze procesní neúspěch v takovém sporu vzhledem k promlčení nároku považovat za prakticky jistý, a teprve poté, co by byl znám negativní výsledek takového sporu, mohla uplatnit nárok na náhradu škody tak, jak to učinila v tomto řízení. Tento právní názor odvolacího soudu se odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. , a další).

Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že nelze klást k tíži státu její pochybení, když neuplatnila včas svůj nárok na doplatek platu před uplynutím promlčecí lhůty u primárního dlužníka, a nelze tedy shledat vztah příčinné souvislosti mezi chybou v publikaci sdělení, dle něhož byl plat vypočten, a škodou, jež má spočívat v tom, že se majetek žalobkyně nezvětšil o částku odpovídající nedoplatku. Je třeba uvést, že pokud by byla platová základna pro výpočet platu státních zástupců stanovena správně, nebyla by žádná škoda způsobena. Žalobkyně se o vzniku škody, jakož i o nesprávném úředním postupu Ministerstva práce a sociálních věcí dozvěděla v okamžiku publikace rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2014, sp. zn. , jímž byl nesprávný úřední postup konstatován. Žalobkyně se mohla u svého zaměstnavatele reálně domoci jen části platů, od jejichž splatnosti neuplynula tříletá promlčecí lhůta. Starší nedoplatky platu již proti zaměstnavateli vymáhat nemohla. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že je žalovaná povinna žalobkyni zaplatit 77 321 Kč s příslušenstvím.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. II bod 2 ), dále jen „“.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, která má právnické vzdělání podle , dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

Jelikož dovolatelka podala dovolání proti výroku odvolacího soudu týkajícího se nákladů řízení, dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud rozhodnul o náhradě nákladů řízení, není přípustné, neboť dovolatelka ve vztahu k tomuto výroku neuplatňuje žádnou dovolací argumentaci, takže ohledně něj neotevírá žádnou otázku procesního nebo hmotného práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013).

Ustálená judikatura Nejvyššího soudu, na niž dovolatelka odkazuje a z níž plyne závěr, dle kterého při promlčení práva k prokázání vzniku škody není nezbytné, aby žalobce nejprve vymáhal svou pohledávku vůči primárnímu dlužníku v soudním řízení, se shodně vztahuje k situaci, kdy v důsledku pochybení advokáta mělo dojít k promlčení (části) pohledávky vůči primárnímu dlužníku.

V nyní posuzované věci odvolací soud nejprve poukázal na subsidiární charakter práva na náhradu škody dle , přičemž primárním dlužníkem žalobkyně byl její zaměstnavatel. Následně odvolací soud dospěl k závěru, dle nějž, i kdyby v řízení proti primárnímu dlužníku tento úspěšně vznesl námitku promlčení, není dána příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou, neboť bylo na žalobkyni, aby své právo vůči primárnímu dlužníku uplatnila včas.

Dovozuje-li dovolatelka z odůvodnění napadeného rozhodnutí, že ohledně žalovaného práva by mohla být úspěšná, pokud by nejprve neúspěšně uplatnila své právo v soudním řízení vůči primárnímu dlužníku, pak jde o zjevné nepochopení odůvodnění napadeného rozhodnutí. Napadené rozhodnutí je postaveno naopak na závěru, že ani v takovém případě by žalobkyně v této věci úspěšná být nemohla. Rozpor s dovolatelkou odkazovanou judikaturou tak nenastává, a tudíž vymezená otázka přípustnost dovolání nezakládá.

Závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi případným pochybením státu a tvrzenou újmou není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž je výsledkem hodnocení provedených důkazů (zde tvrzených rozhodných skutečností), nejde tudíž o závěr právní, ale skutkový. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. ). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. , a ze dne 31. 7. 2015, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. ). Dovolatelka však ve svém dovolání žádnou otázku týkající se právního posouzení příčinné souvislosti nevymezila. Úkolem dovolacího soudu není, aby na podkladě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval právní otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo.

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. věta druhá ).

Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle jako nepřípustné odmítl.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. 1. 2019

JUDr. František Ištvánek předseda senátu