Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 3162/2015

22 Cdo 3162/2015

U S N E S E N Í

1) K. T.

a

2) L. T.

, obou zastoupených JUDr. Pavlem Novotným, advokátem se sídlem ve Svitavách, Milady Horákové 10, proti žalovanému

K. S.

, zastoupenému JUDr. Pavlem Barinkou, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 2. prosince 2014, č. j. -157, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč k rukám zástupce žalobců JUDr. Pavla Novotného.

Stručné odůvodnění ( ):

Okresní soud ve Svitavách (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. července 2014, č. j. -104, určil, že „žalobci jsou podílovými spoluvlastníky, a to každý jednou polovinou, pozemků parc. číslo 375/5 o výměře 28 m

2

(ostatní plocha) a st. p. č. 969 o výměře 27 m

2

(zastavěná plocha a nádvoří) v obci a katastrálním území H. n S. vymezených geometrickým plánem vypracovaným dne 12. 12. 2013 č. 1406-726/2013 ing. Martinem Dědourkem, CSc.“ (výrok I.), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 2. prosince 2014, č. j. -157, potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.) a změnil výrok II. o náhradě nákladů řízení tak, že uložil žalovanému povinnost nahradit žalobcům náklady řízení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem odvolacím (výrok III.).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu Domnívá se, že odvolací soud nesprávně posoudil dobrou víru a dobu vydržení předmětných pozemků žalobci. Dále pak zpochybňuje některá skutková zjištění nalézacích soudů, namítá nesprávné hodnocení důkazů a rozporuje aktivní legitimaci žalobců. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci se ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu a dodávají, že posouzení dobré víry žalobců jako držitelů předmětných pozemků odvolacím soudem nebylo zjevně nepřiměřené a navrhují dovolání odmítnout, popř. zamítnout.

Dovolání není přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle -3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. (uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu –

www.nsoud.cz)

].

V daném případě v dovolání není řádně uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu až 238a Dovolatel pouze částečně cituje , aniž by z dovolání bylo patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu –

www.nsoud.cz

). Není ani zřejmé, jaká otázka je řešena dovolacím soudem rozdílně a v jakých rozhodnutích dovolacího soudu k rozdílnému řešení došlo a od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. , uveřejněné na internetových stránkách Nejvyššího soudu –

www.nsoud.cz

).

Dovolání tak neobsahuje jeho obligatorní náležitost, kterou je vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání a již z tohoto důvodu není přípustné.

Přesto, že žalovaný namítá nesprávné právní posouzení věci nalézacími soudy, je obsahem jeho dovolání především kritika hodnocení důkazů a skutkových zjištění soudů v nalézacím řízení, přičemž nevymezuje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí závisí. Skutkovými zjištěními je přitom dovolací soud vázán a nemůže je přezkoumávat. Výše zmíněné se týká i námitky nesprávného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. , uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu –

www.nsoud.cz

). „Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. ledna 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem“ (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2013, sp. zn. , uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu –

www.nsoud.cz

).

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud připomíná, že se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval otázkou dobré víry, přičemž dovodil, že „posouzení toho, zda držitel je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo náleží (§ 130 odst. 1 obč. zák.), nemůže vycházet jen z posouzení subjektivních představ držitele. Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 11/1997). Dále v rozsudku ze dne 31. března 1998, sp. zn. , Nejvyšší soudu dovodil, že „dobrá víra jako jeden ze základních předpokladů nabytí vlastnického práva vydržením ( – 1464 o. z. o. z roku 1811, , , a 3 , ve znění , o. z., ve znění účinném od 1. 1. 1992) je vnitřní přesvědčení nabyvatele, že nejedná protiprávně, když si určitou věc přisvojuje. Dobrá víra musí být podložena konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že toto přesvědčení držitele je opodstatněné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry, jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí, tedy tzv. titul uchopení se držby (objektivně oprávněný důvod nabytí držby, např. existence smlouvy, která je pro určitou vadu neplatná). Povinnost tvrdit a prokázat tyto okolnosti přitom tíží toho, kdo tvrdí, že došlo k nabytí vlastnického práva vydržením.“

Tato rozhodnutí nelze interpretovat tak, že k nabytí oprávněné držby se vyžaduje existující, byť neplatný právní titul, nebo dokonce platný právní titul. Právní úprava obsažená v obč. zák. nevyžadovala k oprávněné držbě žádný titul, pouze požadovala, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc patří, resp. že je subjektem drženého práva. Držitel musel být v dobré víře, že je tu takový právní titul, který podle platného práva má za následek převod vlastnictví. Zpravidla jednal ve skutkovém omylu, výjimečně mohlo jít i o omyl právní. Proto judikatura vyžadovala, aby držitel byl objektivně v dobré víře, že tu takový titul je, i když ve skutečnosti zde žádný titul není [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2002, sp. zn. (uveřejněný pod C 1495 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“)]. Oprávněná držba se přitom nemusela nutně opírat o existující právní důvod, postačilo, aby tu byl domnělý právní důvod

(titulus putativus)

, tedy šlo o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2000, sp. zn. (publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 8/2001), rovněž usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. , ze dne 28. března 2006].

Nejvyšší soud také vysvětlil, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené [srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. (uveřejněné pod C 1068 v Souboru).

V posuzovaném případě nabyli žalobci držbu k předmětným nemovitostem na základě kupní smlouvy ze dne 29. března 1977, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k přilehlému pozemku parc. č. st. 211. Při posouzení omluvitelnosti omylu držitelů zvažovaly nalézací soudy poměr plochy nabytého pozemku a skutečně drženého pozemku a zohlednily i tvar a charakter sporných nemovitostí, včetně jejich umístění. Nejvyšší soud proto neshledává, že by uvedené závěry obou soudů nižších stupňů o dobré víře žalobců byly zjevně nepřiměřené.

Výhrada, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení práva žalovaného na spravedlivý proces, když opomněl provést navržené důkazy, je svou podstatou výtkou směřující k uplatnění vady řízení, resp. v daných poměrech výtkou vůči procesu hodnocení důkazů z pohledu učiněných skutkových zjištění, prostřednictvím kterých však přípustnost dovolání nelze založit.

Jelikož žalovaný napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu „v celém rozsahu“, zabýval se dovolací soud rovněž přípustností dovolání do výroků, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Podle je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na

www.nsoud.cz

)]. I pro tyto akcesorické výroky ovšem platí omezení přípustnosti dovolání dle ustanovení , podle něhož dovolání podle není přípustné také proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Poněvadž v posuzované věci bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 19 747,30 Kč a o náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 7 320 Kč, přičemž ani součet těchto částek nedosahuje částky 50.000 Kč, není dovolání ani v této části podle přípustné.

Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné, dovolací soud je podle věty první odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou mu tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat soudního výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 16. prosince 2015

Mgr. David Havlík

předseda senátu