Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 2573/2015

30 Cdo 2573/2015

U S N E S E N Í

R. V.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti,

se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody ve výši 78 924,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. září 2014, č. j. -24, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2015, č. j. -41, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. září 2014, č. j. -24, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2015, č. j. -41, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. září 2014, č. j. -24, zamítl žalobu na zaplacení částky 78 924,48 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku soudu prvního stupně) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II rozsudku soudu prvního stupně). K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. ledna 2015, č. j. -41, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).

Včas podaným dovoláním napadl žalobce nejen rozsudek odvolacího soudu, ale výslovně též rozsudek soudu prvního stupně, který však v dovolacím řízení přezkoumávat nelze. Z ustanovení vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští; podle ustanovení je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení podle a zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).

Dovolání, které žalobce podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2015, č. j. -41, Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení , , ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 a čl. II bod 2 ), dále jen „ “.

Posuzované dovolání proti rozsudku odvolacího soudu neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením , neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze uvedl, že „dovolacím důvodem ve smyslu je to, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka hmotného práva zásadního významu posouzena jinak“. O kterou konkrétní „právní otázku hmotného práva“, jež má být Nejvyšším soudem vyřešena jinak, se jedná, však žalobce ve svém dovolání nesděluje.

Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu , jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. ).

Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání žalobce v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska) v projednávané věci nedostál. Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem ani citace (části) textu ustanovení k naplnění obligatorních náležitostí ustanovení nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. , a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. ).

Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2015, sp. zn. ).

Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. , kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny ( ).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 11. listopadu 2015

JUDr. Bohumil D v o ř á k pověřený člen senátu