Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4131/2013

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

L. V.

České republice – Ministerstvu spravedlnosti

, identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 534.873 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání obou účastníků proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2013, č. j. -74, takto:

Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. října 2012, č. j. -41, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2013, č. j. -74,

se

ruší

a věc

se vrací

Obvodního soudu pro Prahu 2 k dalšímu projednání.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl rozsudkem ze dne 29. října 2012, č. j. -41, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 202.500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 14. 12. 2011 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Dále soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 332.373 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 15. 9. 2011 do zaplacení a co do úroku z prodlení z částky 205.500 Kč ve výši 7,75 % ročně od 15. 9. 2011 do 13. 12. 2011 a současně rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. června 2013, č. j. -74, změnil rozsudek soudu prvního stupně a „ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 67.500 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítnul, jinak jej v tomto výroku a v zamítavém výroku o věci samé (výrok II.) žalobu potvrdil“. Odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud měl za splněné podmínky pro přiznání finančního zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu podle ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „ “), kdy tato nemajetková újma vznikla žalobci v důsledku nepřiměřeně dlouhého trestního řízení trvajícího více než dvanáct let. Odvolací soud uvedl, že je třeba rozlišovat situace, kdy bylo trestní řízení zastaveno od situace, kdy nepřiměřená délka trestního řízení kompenzuje ve výši uloženého trestu. V případě zastavení trestního stíhání je míra odškodnění výrazně nižší, neboť nelze vyloučit, že pro stíhanou osobu takové řízení molo vyústit i v rozhodnutí příznivější, tj. v rozhodnutí, že by tato osoba byla obžaloby zproštěna. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně ohledně vyčíslení základní částky, nicméně tu následně snížil o 30 %, protože újma, kterou žalobce nepřiměřenou délkou řízení utrpěl, byla skrze zastavení tohoto řízení již částečně kompenzována.

Proti tomuto rozsudku podali jak žalobce, tak i žalovaná včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“).

Žalobce v dovolání namítal nesprávné právní posouzení věci, jestliže odvolací soud snížil základní částku odškodnění o 30 %, přičemž zastavení řízení bylo již samostatným kompenzačním důvodem a délka řízení byla způsobena objektivními důvody – složitostí řízení a postupem příslušných orgánů. Žalobce proto navrhnul, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná v dovolání namítala nesprávnost právního závěru, že zastavení trestního stíhání pouze z důvodu nepřiměřené délky řízení nepředstavuje formu odškodnění „jinak“, a proto žalobci již nepříslušelo další odškodnění. Podle žalované lze poskytnout odškodnění „jinak“, a to zejména v trestním řízení, kdy zde existuje možnost zmírnit ukládaný trest. V posuzovaném případě bylo trestní stíhání úplně zastaveno, což za pomocí výkladového pravidla a minori ad maius je třeba také považovat za formu odškodnění, která byla dostatečnou za nepřiměřenou délku trestního stíhání. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. , má žalovaná za to, že zde již není dán důvod pro další odškodnění žalobce. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzující části rozsudku ve věci samé změnil, popř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( , dále jen „ “) věc projednal podle hlavy třetí, části čtvrté (ve znění účinném od 1. 1. 2013, a to s ohledem na ustanovení ve spojení s čl. II. bod 7 ), bez nařízení jednání ( věta prvá ).

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle ustanovení , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Rozsudek odvolacího soudu napadli oba účastníci dovoláním, přičemž pokud se jedná o dovolání žalobce, dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci v tom, že snížil základní částku odškodnění o 30 % z důvodu, že zastavení řízení je samostatným kompenzačním důvodem a délka řízení je způsobena objektivními důvody. Žalobce však ve svém dovolání neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Žalobci je v této souvislosti nutno připomenout, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (tak jako v dané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených (čtyř) hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, usnesení ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. , či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz). Pouhá polemika se správností právního posouzení věci odvolacím soudem přípustnost dovolání nezakládá (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. ). Dovolání žalobce tak trpí vadou nevymezení přípustnosti dovolání ( ), jež nebyla žalobcem odstraněna v zákonné lhůtě ( ), a dovolací soud proto dovolání žalobce podle odmítl.

Pokud se jedná o dovolání žalované, to je přípustné podle ustanovení , jelikož napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu

Dovolací soud při přezkumu výše (formy) zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. ; rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozhodnutí jsou dostupná na www.nsoud.cz), k čemuž došlo v projednávané věci.

V usnesení ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. , dospěl Nejvyšší soud ve skutkově a právně obdobné věci (trestní stíhání dovolatele bylo vedeno taktéž u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. a bylo skončeno týmž usnesením jako v případě žalobce) k následujícím závěrům: jádrem podaného dovolání je námitka žalobce, že zastavení trestního stíhání z důvodu nepřiměřené délky řízení nepředstavuje způsobilé odškodnění. Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen Stanovisko) ve vztahu k možným způsobům odškodnění uvedl, že jiná forma náhrady ve smyslu může být přiznána zejména v trestním řízení, a to v podobě zmírnění ukládaného trestu. To je však možné jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. ). Uvedené závěry se plně uplatní i v případě, že je trestní stíhání z důvodu nepřiměřené délky řízení dokonce zastaveno s poukazem na č. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 316/2001). V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. , uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 60/2013, Nejvyšší soud dále uvedl, že zmírnění ukládaného trestu má přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody (újmy). O další formě náhrady podle by proto bylo možno uvažovat pouze v případě, že by se odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v řízení trestním, nejevilo jako dostačující (srov. ).

Ke shora citovaným závěrům se přihlásil Nejvyšší soud taktéž v usnesení ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. , kterým odmítl dovolání osoby stíhané taktéž v předmětné trestní věci, přičemž trestní stíhání tohoto dovolatele bylo skončeno týmž usnesením jako v případě žalobce. Uvedené závěry obstály i v ústavní rovině, neboť ústavní stížnost podaná proti tomuto usnesení byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. .

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se tedy, jak plyne ze shora citovaných rozhodnutí, ustálila v názoru, podle kterého je zastavení trestního stíhání z důvodu jeho nepřiměřené délky způsobilým, účinným a rovněž zásadně dostatečným kompenzačním prostředkem odškodnění nemajetkové újmy vzniklé obviněnému (obžalovanému) nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Uvedené platí tím spíše (srov. dokonce v rámci shora prvně zvýrazněné věty z odůvodnění usnesení ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. ), je-li kompenzačním prostředkem nápravy zmírnění trestu (tj. pouze zmírnění trestu, oproti úplnému zastavení trestního stíhání).

Přiznání odškodnění v některé z dalších forem předvídaných a jeho ustáleným judikatorním výkladem (viz např. jeho ucelený přehled v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. ) je na místě až tehdy, pokud by se s ohledem na individuální okolnosti věci nejevil být způsob kompenzace zastavením trestního stíhání dostatečným odškodněním (když zásadně dostatečným odškodněním je).

Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu stojí na závěru, že posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a újma takto nepřiměřeně dlouhého řízení, je natolik vysoká, že samotné zastavení trestního řízení dostatečnou satisfakci nepřináší. Zatímco se odsouzenému pachateli dostává jednoznačného benefitu za utrpěnou újmu vyvolanou nepřiměřenou délkou trestního řízení v podobě nižšího trestu, v případě zastavení trestního stíhání odůvodněného délkou řízení, je míra odškodnění nižší, neboť nelze vyloučit, že by zastavené řízení mohlo skončit pro osobu příznivěji, když by byla tato osoba obžaloby zproštěna. Tato jeho úvaha však není podle shora zmíněné judikatury dovolacího soudu správná, když je nutno kompenzační účinky obou procesních forem skončení trestního stíhání považovat za nejméně rovnocenné.Zdůvodňuje-li odvolací soud dále nedostatečnost odškodnění zastavením trestního stíhání závažností újmy, kterou žalobce v důsledku délky tohoto řízení vytrpěl, pak nelze přehlédnout, že bližší skutková zjištění o věcné povaze a míře takové závažné újmy v odůvodnění jeho rozsudku absentují. Odvolacím soudem bylo v této souvislosti pouze konstatováno, že se jednalo o podstatný zásah do života žalobce, který jistě zvyšuje (obecně) význam trestního řízení pro obviněného (obžalovaného), nikoliv však nutně míru újmy způsobenou nepřiměřenou délkou stíhání. Tato újma je ostatně presumována, neprokazuje se; ani žalobce její existenci, tím méně zvýšenou míru v řízení neprokazoval.

Protože je ze shora uvedených důvodů právní posouzení žalované nároku odvolacím soudem nesprávné a jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci nemůže rozhodnout přímo dovolací soud podle , neboť existencí individuálních okolností věci, pro něž by samotné zastavení trestního stíhání nemělo být v případě žalobce dostatečným odškodněním, se soudy (obou stupňů) dosud nezabývaly, postupoval Nejvyšší soud podle a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

Soud prvního stupně je ve smyslu část první věty za středníkem ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

Soud prvního stupně tak bude v dalším řízení veden v judikatuře Nejvyššího soudu ustáleným východiskem, podle nějž v případě jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše odškodnění, přičemž v rámci těchto svých úvah vyjde ze shora dovolacím soudem vyloženého kompenzačního významu výsledku trestního stíhání. Soud prvního stupně z tohoto úhlu pohledu (zastavení trestního stíhání jako zásadně postačující odškodnění) zváží žalobcem tvrzené dopady délky (a právě jen délky) trestního stíhání do jeho osobnostní sféry a na jeho dosavadní způsob života. Dojde-li k závěru o tom, že žalobce v tomto směru neplní povinnosti tvrzení či důkazní, poučí jej ve smyslu a 3

Dospěje-li soud prvního stupně po zhodnocení všech významných okolností věci v dalším řízení k závěru o tom, že zadostiučinění zastavením v případě žalobce nepostačuje, uváží, v jaké adekvátní formě a příp. výši je namístě poskytnout žalobci další zadostiučinění a tyto své úvahy náležitě odůvodní.

V rámci nového rozhodnutí ve věci rozhodne soud i o nákladech tohoto dovolacího řízení ( věta druhá ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. listopadu 2015

JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.

předseda senátu