Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 3047/2015

33 Cdo 3047/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) D. M. a b) T. M.,zastoupených JUDr. Miroslavem Ťupou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 11, proti žalované L. U., zastoupené JUDr. Christianem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, o zaplacení 1.755.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2014, č. j. -114, takto:

I. Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem (pro zmeškání) ze dne 18. dubna 2013, č. j. -21, uložil žalované, aby společně a nerozdílně s

M. N., zaplatila žalobcům 1.755.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 20. 3. 2012 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. listopadu 2014, č. j. -114, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k ní ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 , čl. II bod 2 – dále jen „ “), přípustné.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. ).

I když žalovaná v dovolání výslovně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (pouze cituje plné znění ), z obsahu dovolání se podává, že odvolací soud se podle jejího názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od jeho rozhodnutí ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. , jestliže uzavřel, že v posuzovaném případě byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání, resp. nezabýval-li se „všemi uvedenými důvody dle “ s akcentem na důvody podle

Nelze přisvědčit námitce, že odvolací soud nerespektoval závěry, které Nejvyšší soud přijal v usnesení ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. . V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval, že rozsudek pro zmeškání je zvláštním druhem rozsudku, jímž soud rozhoduje ve sporném řízení o věci samé, podrobně popsal zákonné předpoklady, které musí být naplněny, aby soud mohl touto formou rozhodnutí rozhodnout a připomněl, že rozsudek pro zmeškání (při splnění zákonem stanovených předpokladů) soud vydat může, ale nemusí, neboť v každém jednotlivém případě přihlíží k povaze předmětného sporu a je pouze na něm, aby jednotlivé předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání posoudil a učinil z nich kvalifikovaný závěr. Zdůraznil zde, že k vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy žalovaný je skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu, či úmyslně řízení protahuje. Těmito závěry navázal na svá rozhodnutí ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. , ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. , a ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. a na ustálenou judikaturu Ústavního soudu (viz nálezy ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. , ze dne 23. 8. 2005, sp. zn. , ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. , a ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. , v nichž Ústavní soud mimo jiné uvedl, že v případech, kdy jinak aktivní účastník neúmyslně pro svůj omyl zmešká první jednání soudu, ale zřetelný je jeho zájem účastnit se soudního řízení a bránit se, není vydání rozsudku pro zmeškání na místě, neboť prioritou v soudním řízení musí v takovém případě zůstat ochrana práv účastníků soudního řízení, kteří na soudním řízení chtějí aktivně participovat; podmínky vydání kontumačního rozsudku proto musí být posuzovány uvážlivě a zdrženlivě, ve sporných a hraničních případech není jeho vydání na místě). Dovolatelka z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. sice cituje, že „jedním z předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání je i jeho vhodnost“, nerozvádí však, proč by v nyní posuzovaném případě nebylo vydání rozsudku pro zmeškání vhodné. Navíc nepřiléhavě porovnává skutkově odlišné případy, neboť zatímco ona i spolu s ní žalovaný M. N. zůstali před vydáním rozsudku pro zmeškání zcela nečinní, ve věci projednávané Nejvyšším soudem pod sp. zn. byl účastník řízení již před vydáním rozsudku pro zmeškání procesně aktivní - podal odpor proti platebnímu rozkazu, vyjádřil se k žalobě, reagoval na dotazy soudu.

V posuzovaném případě odvolací soud po připomenutí, že u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání, uzavřel, že „stesky žalované na její tíživé osobní a hmotné poměry mezi takové skutečnosti nepatří“. Námitka dovolatelky, že odvolací soud „dostatečným způsobem neozřejmil, jak to bylo ve skutečnosti s doručováním písemného předvolání k ústnímu jednání“, není opodstatněná, neboť odvolací soud při posouzení, zda byl naplněn některý z odvolacích důvodů, vyšel ze zjištění, že soudkyně soudu prvního stupně nařídila ústní jednání ve věci referátem datovaným 15. 3. 2013, že písemnost byla vypravena 18. 3. 2013 a že datovou schránku, která byla zpřístupněna dne 25. 3. 2013, si žalovaná zřídila dne 19. 3. 2013. Vzhledem k tomu, že podle obsahu spisu žalobci i žalovaní v řízení vystupovali jako fyzické osoby a žádný z nich netvrdil (v žalobě ani později), že by šlo o spor vyplývající z jiných než občanskoprávních vztahů (žalováno je plnění ze smlouvy o půjčce), a protože nejde ani o spor z finančního zajištění, případně o spor týkající se směnek, šeku a jiných cenných papírů, odvolací soud správně dovodil, že je v prvním stupni dána věcná příslušnost obvodních (okresních) soudů a námitku žalované, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, neshledal důvodnou.

Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud rozhodl v intencích ustálené judikatury Nejvyššího soudu, od níž nemá důvodu se odchylovat.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani výhrada žalované vůči kvalitě zdůvodnění napadeného rozhodnutí. Namítá-li, že „soud prvního ani druhého stupně v odůvodněních rozsudků dostatečným způsobem neobjasnili, zda z žalobních tvrzení vyplývá uplatněný nárok a oba rozsudky jsou zcela nepřezkoumatelné“, nenapadá žádný závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že (stejně jako před ním soud prvního stupně) zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě – pokud by jí skutečně řízení bylo postiženo – však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné ( věta druhá ); tento předpoklad však v dané věci naplněn není.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle věty první odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. září 2015

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á

předsedkyně senátu