Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2224/2015

23 Cdo 2224/2015

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně N. T. T. N., zastoupené JUDr. Davidem Štrosem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, PSČ 110 00, proti žalované Sushi Sakura s.r.o., se sídlem v Praze 5 - Stodůlkách, Hábova 2345/7, PSČ 155 00, IČO 27589196, zastoupené Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, PSČ 110 00, o určení vlastnictví ochranné známky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2014, č. j. -74, takto:

Dovolání se odmítá.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací ( ), v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , (dále opět jen „ “), ve znění účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. prosince 2014, č. j. -74, není přípustné podle

Dovolatelka dovozovala přípustnost svého dovolání z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatelka ve svém podání sice výslovně neformulovala otázku procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nicméně při posouzení podání podle obsahu dovolací soud dovodil, že má jít o dvě otázky, z nichž ta první zní, zda v situaci, kdy původní žalobce podává návrh na procesní nástupnictví podle , když si je zřejmě vědom, že se svým návrhem nemůže být v meritu věci úspěšný a byl by nucen nahradit náklady řízení, dochází k obcházení zákona. Odvolací soud se měl odchýlit od právního názoru vyjádřeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. února 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. . V těchto rozhodnutích byl přijat právní názor, že „nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu dle (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení Takový postup by byl namístě např. tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Prostá obava, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou, však k takovému kroku nepostačuje.“

S tvrzením, že se odvolací soud odchýlil od uvedené judikatury, však nelze souhlasit. Z ničeho totiž nevyplývá, že by cílem návrhu na vydání rozhodnutí dle § 107a o. s. ř bylo, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. V citovaných (i jiných) rozhodnutích (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2015, sp. zn. ) soudy vycházely z toho, že o účelovosti procesního nástupnictví svědčila procesní situace (zamítnutí žaloby soudem prvního stupně, případně i několikeré zamítnutí v různých instancích po zrušení rozhodnutí dovolacím soudem v rámci několikaletého a složitého sporu), případně další okolnosti (neúspěšná nabídka zpětvzetí žaloby pod podmínkou vzdání se práva na náhradu nákladů řízení, jestliže zároveň je za jednání skutkově vymezené v žalobě trestně stíhána zcela jiná osoba, nikoliv žalovaný; nemajetnost procesního nástupce známá z dotčeného či jiných řízení, sídlo procesního nástupce ve vzdálených zemích). V posuzované věci však nic takového ze spisu nevyplývá a žalovaná ani nic takového netvrdila. Jediná tvrzená okolnost, která se uvedeným okolnostem vzdáleně podobá, je ta, že dle žalované (jak namítala v odvolání a posléze i v dovolání) pan N. H. K. (původní žalobce) nebydlí a ani není hlášen na adrese, kterou uvedl ve svém podání. Pokud by to tomu tak bylo, bylo by zároveň pro žalovanou naopak výhodnější, aby k procesnímu nástupnictví došlo. Ani tuto tvrzenou okolnost tak nelze považovat za okolnost ukazující na obcházení zákona. V rámci rozhodování o procesním nástupnictví podle soud nehodnotí meritum věci (soud by tak vlastně předjímal své rozhodnutí), argumentace dovolatelky svým právním hodnocením věci je proto irelevantní, nadto v situaci, kdy ve věci ještě ani neproběhlo jednání, nebylo tedy vedeno dokazování, učiněno jediné skutkové zjištění ani nenastala koncentrace řízení. Lze shrnout, že tvrzení, že původní žalobce obchází zákon, je vyjádřením pouze prosté obavy dovolatelky, že případná pohledávka na náhradě nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou – prostá obava však není důvodem k zamítnutí žalobcova návrhu dle Tato otázka tedy není způsobilá vyvolat přípustnost dovolání.

Další otázkou, kterou lze vyvodit z dovolání, je otázka, zda soud rozhodující o návrhu žalobce podle musí žalované straně umožnit vyjádřit se k tomuto návrhu. Dovolatelka má za to, že odvolací soud tuto otázku řešil v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. , když před vydáním rozhodnutí neumožnil žalované se k návrhu žalobce vyjádřit.

V uvedeném usnesení Nejvyšší soud přijal právní názor, že v situaci, kdy soud rozhoduje o písemném návrhu žalobce na realizaci procesního nástupnictví podle , aniž by návrh doručil žalované straně a umožnil se jí se k návrhu vyjádřit, porušuje povinnost zajistit účastníkům stejnou možnost k uplatnění jejich práv ( ).

Z uvedeného je zřejmé, že názor odvolacího soudu, že povinnost doručovat návrh žalobce podle druhé straně zákon neukládá, je v rozporu s názorem Nejvyššího soudu. Nicméně žalovaná se k návrhu žalobce již vyjádřit mohla a skutečně se i vyjádřila. Námitkami, které vznesla, se odvolací soud zabýval a dospěl k závěru, že nebyly opodstatněné. Toto posouzení pak bylo Nejvyšším soudem shledáno jako souladné s ustálenou rozhodovací praxí (viz shora). Z toho vyplývá, že posouzení správnosti postupu soudu prvního stupně nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující. Rozhodnutí odvolacího soudu tedy na dotčené otázce nezávisí ve smyslu a tato tak nevyvolává přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné podle věty první odmítl.

Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího ( , ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. června 2015

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu