Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 4144/2013

32 Cdo 4144/2013

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně T. R., zastoupené JUDr. Tomášem Bělohlávkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Kostelní 875/6, proti žalované Generali Pojišťovně a. s., se sídlem v Praze 2, Bělehradská 132, identifikační číslo osoby 61 85 98 69,o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím a 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2012, č. j. -178, takto: I. Dovolání se odmítá.II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Odvolací soud považoval skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně za dostatečný a jeho rozhodnutí za věcně správné. Rekapituloval, že žalobkyně zdůvodňuje svůj žalobní požadavek odpovědností žalované za škodu jednak z titulu pojistné smlouvy a jednak proto, že odpovídající pojistná smlouva nebyla kvůli nečinnosti zmocněnce žalované uzavřena, ač podle vůle žalobkyně uzavřena být měla. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalobkyně nikdy neuzavřela smlouvu, která by pojistila rizika plynoucí z případné neschopnosti splácet úvěr, a žalobkyně takovou okolnost ani netvrdila. Stejně tak žalobkyně nesporovala tvrzení žalované, že v době navázání smluvního vztahu účastnic žalovaná nenabízela žádné pojištění, které by krylo rizika plynoucí z neschopnosti pojištěného splácet úvěr, a tedy ani takové smlouvy neuzavírala. Argumentace žalobkyně proto nemůže obstát, neboť samotná její vůle nemohla stačit k uzavření dvoustranného smluvního vztahu, nadto přímo její tvrzení o existenci takové vůle trpí vnitřním rozporem. Především by však žaloba musela být nutně zamítnuta již proto, že z žalobních tvrzení vyplývá, že o povinnosti žalobkyně plnit bance nebylo dosud rozhodnuto a k takovému plnění stále nedošlo, majetek žalobkyně se dosud nezmenšil a ke vzniku tvrzené škody nemohlo dojít. Z tohoto pohledu je tedy nepodstatné, zda by byl nárok žalobkyně již promlčen.

Důvodný není ani nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy, neboť v řízení bylo zjištěno, že žalovaná se nedopustila žádného porušení svých povinností ani jinak neoprávněně nezasahovala do práva žalobkyně na ochranu osobnosti.

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti oběma výrokům) podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení (dále též jen „ “), a co do důvodů na ustanovení a b) Dovolatelka vymezuje čtyři okruhy námitek a jejich prostřednictvím dovozuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby zrušil pouze napadený rozsudek a věc vrátil k dalšímu řízení odvolacímu soudu.

Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, případně odmítl jako zjevně bezdůvodné.

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení a c) O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. V úvahu tak přichází přípustnost dovolání podle ustanovení (jež bylo zrušeno ke dni 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. ), pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Podle ustanovení věty první je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila, případně jejichž řešení zpochybnila.

Dovolatelka neformulovala žádnou otázku ve smyslu ustanovení , pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nemůže založit námitka, podle níž soudy zcela pominuly žalobkyní zdůrazňovanou skutečnost, že pojišťovací zprostředkovatel J. J. nejednal za sebe, ale byl osobou, která byla „použita“ při činnosti žalované, a tedy že žalovaná odpovídá za škody jím způsobené podle ustanovení , (dále jen „obč. zák.“). Odvolací soud se otázkou, zda žalovaná odpovídá za činnost zprostředkovatele, vůbec nezabýval, když své rozhodnutí založil na závěru, že žalobkyni dosud žádná škoda nevznikla a nemůže se tedy její náhrady touto žalobou úspěšně domáhat. Na řešení dovolatelkou předložené otázky odvolací soud tedy své rozhodnutí nezaložil a neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán dovolacím soudem. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze připisovat otázkám, na nichž napadené rozhodnutí nespočívá a které nebyly odvolacím soudem řešeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2013, sp. zn. , a ze dne 30. července 2013, sp. zn. , jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).

Cituje-li dovolatelka v této souvislosti konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud podle jejího názoru odchýlit, jsou tyto odkazy nepřípadné, neboť uvedená rozhodnutí vycházejí při posouzení odpovědnosti za škodu z odlišných skutkových závěrů.

Přípustnost dovolání podle ustanovení nelze dovozovat ani z námitek dovolatelky, že nebylo vyhověno jejím návrhům na provedení důkazů (zejména výslechem konkrétních svědků a jí samotné) a že jí byla tímto způsobem zkrácena možnost hájit svá práva u nezávislého a nestranného soudu. Dovolatelka pomíjí, že o tom, které z navrhovaných důkazů budou provedeny, rozhoduje soud (srov. ustanovení větu druhou , dále právní závěry vyjádřené například v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. , ze dne 22. února 2011, sp. zn. , ze dne 18. října 2011, sp. zn. , ze dne 14. června 2012, sp. zn. , a v rozsudku ze dne 24. května 2011, sp. zn. , či v judikatuře Ústavního soudu, například v nálezu ze dne 3. listopadu 1994, sp. zn. , ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. , a ze dne 8. července 1999, sp. zn. , jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu zde citovaná, na jeho webových stránkách). Tyto námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení , jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu (k tomu srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130, a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. ), a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (i kdyby byly dány), dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. větu druhou ).

Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z námitek vytýkajících soudům nižších stupňů, že se nezabývaly možností, že byla žalovanou uvedena v omyl v obsahu uzavíraného pojištění, a že navíc tento svůj závěr řádně neodůvodnily, z čehož dovolatelka dovozuje vážné zkrácení svých procesních práv a údajnou nepřezkoumatelnost rozhodnutí.

Námitka, že soudy nižších stupňů se nezabývaly tvrzením, že byla při uzavírání pojistné smlouvy uvedena v omyl jednáním zprostředkovatele žalované, a tím nezjistily skutečný stav věci, neboť až do doby bezprostředně před uplatněním nároku byla přesvědčena o existenci svého pojištění právě i pro případ neschopnosti splácet úvěr, jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle ustanovení (tj. že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však přípustnost dovolání podle ustanovení nemůže založit, neboť podle výslovného znění ustanovení se k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení nepřihlíží.

Námitka, že soudy svůj závěr řádně neodůvodnily a rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná, je podřaditelná pod dovolací důvod podle ustanovení , který však - jak bylo uvedeno výše - v projednávané věci nemá dovolatelka k dispozici, neboť tvrzené vady nezahrnují žádnou otázku zásadního právního významu.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí a její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. ). Odvolací soud tvrzené uvedení žalobkyně v omyl nezkoumal, neboť - jak bylo uvedeno výše - vyšel ze zjištění, že žalovaná konkrétní pojištění v rozhodné době vůbec nenabízela, a tedy i kdyby byla prokázána vůle žalobkyně takové pojištění uzavřít, nemohla stačit ke vzniku dvoustranného smluvního vztahu.

Odkaz dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. (jde o usnesení ze dne 12. prosince 2012) jako na rozhodnutí, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, je nepřípadný, neboť jde o rozhodnutí v trestní věci a nelze jím v občanském soudním řízení úspěšně argumentovat. Ze závěru citovaného usnesení, že došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu, není možné dovozovat, že žalobkyně byla uvedena v omyl jednáním žalované ve smyslu . Totéž platí i pro dovolatelkou zmiňované rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě v jiné trestní věci.

Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat prostřednictvím otázky, zda lze v případě existence dvou na sebe navazujících dokumentů pouze z obsahu prvního z nich dovozovat, že druhý dokument nebyl ujednán v omylu, ani prostřednictvím námitky ohledně počátku běhu promlčecí doby, neboť odvolací soud výslovně uvedl, že žaloba na náhradu škody musela být zamítnuta už proto, že je předčasná, když žalobkyni dosud žádná škoda nevznikla, a není tedy podstatné, zda by byl nárok žalobkyně promlčen či nikoli. Na otázkách kladených dovolatelkou odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, tyto otázky nebyly pro jeho rozhodnutí určující a nelze jejich prostřednictvím zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani dovolatelkou citované rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že je-li dovolání mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí odvolacího soudu, pak pro posouzení jeho přípustnosti podle ustanovení jsou nevýznamné četné námitky týkající se údajných pochybení soudu prvního stupně.

Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení , a proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení věty první a odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a , neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů právo a žalované podle obsahu spisu náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2015

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu