Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1752/2015

33 Cdo 1752/2015

U S N E S E N Í

P. K.

, zastoupeného JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalovanému

P. K.

, zastoupenému Mgr. Jiřím Naušem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, o zaplacení 1.240.000,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2013, č. j. -226, takto:

I. Dovolání

se

odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá

právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 20. března 2013, č. j. -205, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 1.240.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a ve výroku vyčíslené smluvní pokuty, a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. září 2013, č. j. -226, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II. bod 1. a čl. II bod 2 , dále jen „ “), přípustné.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobce ohlásil uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v a namítl, že při řešení otázky hmotného práva, konkrétně při posouzení, zda z 5. 1. 1996 označená jako „Dlužní úpis“ je platným uznáním dluhu podle , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz , dále jen „obč. zák.“), se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. . Závěr, že ze strany žalovaného nedošlo k platnému uznání dluhu, byl přitom rozhodující pro posouzení, zda došlo k promlčení jeho práva na vrácení půjček. Námitky, které žalobce ve skutečnosti v dovolání uplatnil, však nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu totiž žalobce prosazuje názor, že označená jako „Dlužní úpis“ obsahuje projev vůle žalovaného uznat vůči němu svůj dluh co do důvodu a výše i jeho příslib tento dluh zaplatit a má tudíž náležitosti uznání dluhu ve smyslu obč. zák.

Zjišťuje-li soud obsah právního úkonu (zde jednostranného prohlášení), a to i pomocí výkladu projevů vůle jednajícího ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Výše uvedené dovolací námitky nejsou tudíž námitkami právními, nýbrž skutkovými. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz a contrario). Pokud žalobce v dovolání v naznačeném směru argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy z jeho skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že nedošlo k promlčení jeho práva na vrácení půjček, neboť žalovaný dne 5. 1. 1996 vůči němu svůj dluh platně uznal co do důvodu a výše ve smyslu obč. zák.

Nad rámec uvedeného se sluší poznamenat, že závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. , jehož se žalobce ve svém podání dovolává, na posuzovanou věc nedopadají, neboť jde o skutkově odlišné případy. Zatímco v nyní posuzované věci soudy vycházely ze zjištění, že „Dlužní úpis“ z 5. 1. 1996 neobsahuje projev vůle dlužníka (žalovaného) uznat vůči věřiteli (žalobci) svůj dluh co do důvodu a výše a je pouhým „potvrzením o existenci dluhu“, v tehdy řešeném případě vyšly ze zjištění, že obsahem inkriminované y je jednoznačně formulované uznávací prohlášení dlužníka.

Rovněž výtku, že odvolací soud pochybil, jestliže námitku promlčení práva, kterou žalovaný v řízení uplatnil, nehodnotil jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, žalobce spojuje výlučně s kritikou postupu soudů při zjišťování skutkového stavu věci. Vytýká totiž odvolacímu soudu, že pominul rozhodné skutečnosti, které v dovolání sám podrobně rozebírá. Kromě toho žalobce v tomto směru nevymezil řádným způsobem přípustnost dovolání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).

K výhradám dovolatele proti akcesorickým výrokům dovoláním napadeného rozsudku, je třeba uvést, že ačkoli soud o nákladech řízení rozhoduje podle i bez návrhu (tj. z úřední povinnosti), není povinen v rozhodnutí zdůvodňovat, proč nepřistoupil k aplikaci ustanovení , jestliže účastník v řízení neuvedl žádné skutečnosti „hodné zvláštního zřetele“, které by takový výjimečný postup odůvodňovaly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. ). Tak tomu bylo i v projednávané věci. Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. , žalobce nesprávně interpretuje, neboť se z něho nepodává, že je povinností soudu zvažovat aplikaci ex offo při každém rozhodování o nákladech řízení.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle věty první odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.

V Brně dne 30. června 2015

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu