Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4746/2014

28 Cdo 4746/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce statutárního města Karlovy Vary, se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 2035/21, IČ 00254657, zastoupeného JUDr. Janou Wenigovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Vítězná 795/10, proti žalované České republice – Generálnímu finančnímu ředitelství, se sídlem v Praze 1, Lazarská 15/7, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. srpna 2014, č. j. -173, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků

nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 7. 2014, č. j. -145, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 30.000,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odvolací soud ve svém rozhodnutí poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. , podle nějž „u statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem účelně vynaloženými“. Tímto právním názorem se odvolací soud s ohledem na skutková zjištění řídil, když současně učinil skutkový závěr, že žalobce je schopen svými zaměstnanci kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy a že nebyl prokázán opak této premisy, a proto nelze náklady za zastoupení advokátem považovat za účelně vynaložené. Za účelně vynaložené měl odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) toliko náklady za zaplacené soudní poplatky v celkové částce 20.000,- Kč, náklady vynaložené na vypracování geometrických plánů ve výši 9.900,- Kč a náklad 100,- Kč za pořízení snímku pozemkové mapy, celkem tedy postupem podle žalobci přiznal 30.000,- Kč.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 přechodných ustanovení a čl. II bod 2 přechodných ustanovení části první , kterými se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - dále jen „ “), které je pro projednání věci rozhodné.

Podle ustanovení dovolání podle není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v ; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

V projednávané věci dovolání žalobce směřovalo proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž sice bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o povinnosti žalované k náhradě nákladů za řízení před soudem prvního stupně ve výši 30.000,- Kč, ovšem i přesto nejde o situaci, na kterou pamatuje ustanovení , neboť krom přiznaných 30.000,- Kč požadoval žalobce zaplacení dalších 428.363,- Kč z titulu zastoupení advokátem, které mu soudy odepřely, a právě tato částka je z hlediska ustanovení rozhodující. Šlo tedy o peněžitý nárok převyšující 50.000,- Kč, a proto jde z hlediska citovaného ustanovení o dovolání přípustné (viz usnesení Nejvyššího soudu z 26. 9. 2013, sp. zn. ).

K posouzení se tedy nabízela přípustnost dovolání podle , a to v situaci, kdy podle přesvědčení dovolatele měl odvolací soud rozhodnout o nákladech řízení v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud však toto dovolání odmítl podle ustanovení , věty první, , neboť v dovolání označené otázky, na nichž napadené rozhodnutí závisí, vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, od níž není důvod se odchýlit ani v této věci a dovolání tak podle hledisek není přípustné.

Jestliže žalobce poukazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 22. 1. 2014, sp. zn , ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. , a ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. , pak je třeba uvést, že ani v jednom z nich dovolací soud otázku účelnosti náhrady nákladů řízení ve prospěch statutárního města v restitučních sporech (tedy sporech o vydávání majetku podle ) neřešil a ani řešit nemohl, neboť ve všech případech byla dovoláním napadená rozhodnutí vydaná před 31. 12. 2012, kdy proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nebylo dovolání přípustné.

Právní závěr odvolacího soudu o neúčelnosti vynaložení nákladů za zastoupení statutárního města advokátem vycházející z toho, že nebude-li prokázán opak, „u statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, a to aniž by musely využívat pomoci advokátů“, zjevně sleduje dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např nález Ústavního soudu ze dne 23. listopadu 2010, sp. zn. , nález Ústavního soudu ze dne 14. března 2013, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze den 23. října 2013, sp. zn. , či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. června 2013, sp. zn. všechna rozhodnutí dostupná na stránkách http://nalus.usoud.cz). Shora zmíněný judikaturní závěr Ústavního soudu je současně reflektovaný i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. června 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. , usnesení ze dne 27. května 2014, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 4. února 2015, sp. zn. – dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Z citované judikatury, krom již zmíněné nutnosti prokázat účelnost zastoupení advokátem v každé jednotlivé věci, dále vyplývá, že „vždy je však třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou žalobcem, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuelně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup žalobce, jenž zvolí pro zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. května 2010, sp. zn. , nebo nález Ústavního soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. ).

Shora popsanými závěry se odvolací soud zjevně řídil, neboť jeho závěr není v projednávané věci zjištěným okolnostem nepřiměřený a je podložen dostatečnými skutkovými zjištěními. Spor účastníků sice je sporem charakteru „restitučního“ (o přechod věci z vlastnictví státu do majetku obcí podle ), ovšem z okolností projednávaného případu (a také s přihlédnutím k celé řadě sporů svou podstatou totožných) se podává, že šlo (jde) o věc, která se, jak pokud jde o skutkové okolnosti, tak pokud jde o řešené otázky právní, opakuje, a z tohoto důvodu na ni třeba hledět jako na věc skutkově a právně jednoduchou a v činnosti žalovaného se opakující, nikoli výjimečnou. Ostatně s tímto závěrem dobře koresponduje i argumentace žalobce množstvím podaných žalob ve věcech skutkově a právně podobných, což dobře dokládá, že uplatňování práv v těchto řízeních před soudem postrádalo onu tvrzenou složitost, neboť šlo o činnost mechanickou (opakující se), již bylo lze i právě z tohoto důvodu vykonávat v rámci běžné správy majetku statutárního města, k níž by mělo být statutární město dostatečně materiálně i personálně vybaveno.

Z uvedeného plyne, že dovolání předpoklady přípustnosti ve smyslu nenaplňuje, a proto je dovolací soud odmítl ( ).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, , , části věty před středníkem, a v situaci, v níž žalobcovo dovolání bylo odmítnuto a žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. května 2015 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu