Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 5123/2014

30 Cdo 5123/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudcůJUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce Ing. Č. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti,se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, pro 105 000 Kč s příslušenstvím, vedenéu Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014, č. j. -148, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 105 000 Kč jako náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení, v řízení vedeném proti konkrétním osobám podílejícím se na činnosti společnosti Joint Invest Action, k. s., bylo žalobci znemožněno uplatňovat nárok na náhradu škody vůči uvedeným osobám.

Soudy ve věci rozhodovaly opakovaně. V dřívějším průběhu řízení Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 3. 2012, č. j. -62, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 105 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 21 % ročně jdoucím z této částky od 19. 3. 1997 do zaplacení a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze k odvolání žalobce usnesením ze dne 8. 11. 2012, č. j. -88, výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 29. 11. 2013, č. j. -125, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 105 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 21 % ročně jdoucím z této částky od 19. 3. 1997 do zaplacení, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud rozsudkem ze dne 22. 5. 2014, č. j. -148, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Soud prvního stupně uvedl, že odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem ve smyslu , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jako „OdpŠk“), vznikne za současného splnění tří předpokladů, a to existence nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí, vzniku škody a existence příčinné souvislosti mezi těmito. Uvedené předpoklady v posuzované věci nebyly shledány, neboť není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím policejního orgánu a žalobcem tvrzenou škodou. Žalobce se totiž mohl domáhat náhrady předmětné škody proti primárním škůdcům (tj. konkrétním osobám podílejícím se na činnosti společnosti Joint Invest Action, k. s.) v občanském soudním řízení. S poukazem na judikaturu, konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. , soud prvního stupně uzavřel, že později učiněné zjištění státního orgánu, že zahájení trestního stíhání vůči škůdcům nebylo provedeno v souladu s platnými právními předpisy, a proto se nemohlo jednat o účinně zahájené trestní stíhání, nemůže mít zpětně vliv na stavění běhu promlčecí doby ve vztahu k nároku uplatněnému v adhezním řízení. Opírajíc se o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. , soud uvedl, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen plnit. Jelikož se žalobce nedomáhal náhrady škody v občanskoprávním řízení proti těm, kteří mu dle jeho tvrzení škodu způsobili (primárním škůdcům), nelze uzavřít, že škoda vznikla v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí či nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení, neboť příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody je dána pouze tehdy, jestliže by bez porušení této povinnosti škoda nenastala.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu ve smyslu nebyly splněny, neboť nebyla zjištěna existence příčinné souvislosti. Dle odvolacího soudu soud prvního stupně zjistil dostatečně skutkový stav a rozhodnutí soudu prvního stupně bylo adekvátně odůvodněno. Ve světle judikatury citované v rozhodnutí soudu prvního stupně neobstojí v odvolání uplatněné argumenty, zvláště pokud jde o otázku promlčení nároku. Odvolací soud tak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný v obou jeho výrocích.

Žalobce (dále jen „dovolatel“) v této věci podal dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“), přičemž přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení několika otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. jedná se o otázky hmotného práva, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně dovolacím soudem vyřešené právní otázky mají být posouzeny jinak.

Konkrétně dovolatel shledává nesprávné právní posouzení věci v tom, že soudy dospěly k závěru, že mu škoda nevznikla v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem. Dovolatel uvádí, že měl dvě cesty, jak dosáhnout uspokojení svého nároku na náhradu škody, a to zaprvé připojení se k trestnímu řízení, zadruhé vedení občanskoprávního řízení. První cesta (vedoucí skrz připojení se k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody) mu měla přinášet značné výhody, kdy zejména specializované orgány měly vyhledávat důkazy proti škůdcům. Málokdo by pak volil cestu druhou, občanskoprávní, neboť tato je finančně náročná a přináší další finanční rizika v případě neúspěchu. Uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení tedy bylo zcela logickým krokem. Jestliže pak dovolatel na této cestě utrpěl újmu tím, že mu orgány státu svým nesprávným úředním postupem znemožnily domoci se primárního nároku, pak nelze hovořit o absenci příčinné souvislosti. Dle dovolatele je též otázkou, zda se mohl svého nároku po odložení trestní věci domáhat v občanskoprávním řízení. Podle jeho názoru není pochyb o tom, že došlo k promlčení nároku, neboť v důsledku vedení trestního řízení, jež se ukázalo jako nulitní, nedošlo ke stavení promlčecí lhůty ve smyslu ustanovení , . Dovolatel si je vědom rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byl projeven názor opačný, považuje je ovšem za účelová a argumentačně plochá. Dle dříve platné právní úpravy bylo možné připojit se k trestnímu řízení toliko proti obviněnému. Jelikož obviněným fakticky nikdo nebyl, nemohlo připojení se k trestnímu řízení stavět běh promlčecí lhůty. Argumentace soudu, která vidí pochybení v tom, že dovolatel nežaloval škůdce v občanskoprávním řízení, je v rozporu s principy rozumného uvažování. Není možno nevidět finanční náročnost obdobných sporů proti fyzickým osobám, nezměrnou obtížnost splnit důkazní povinnost vůči konkrétním žalovaným (což se nepodařilo učinit státu) a riziko těžkých finančních ztrát v případě neúspěchu. Navíc díky průtahům ze strany orgánů činných v trestním řízení by žaloba přicházela po mnoha letech, což má nepochybně vliv na prosazení a vymahatelnost práva.

Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.

Dovolací soud při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 a část první, čl. II, bod 2 ) - dále též jen „ “

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle ustanovení , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud v první řadě připomíná, že se otázkou, zda dochází ke stavení promlčecí doby v adhezním řízení uplatněného práva na náhradu škody za situace, že je následně zjištěno, že trestní stíhání nebylo řádně zahájeno, a tedy ani neprobíhalo, zabýval opakovaně. Uvedenou právní otázku odvolací soud vyřešil ve shodě s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. ), jež je též souladná s rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. ). V této souvislosti též patří uvést, že se dovolací soud též již dříve (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. ) vypořádal s argumentací, podle níž z dřívějšího znění trestního řádu vyplývalo, že nárok na náhradu škody bylo možno uplatnit pouze vůči obviněnému, a tedy pouze po zahájení trestního stíhání. Dovolací soud pouze pro úplnost opětovně poukazuje, že již Nejvyšší soud ČSSR v rozboru a zhodnocení praxe soudů při uplatňování ustanovení trestního řádu o právech a postavení poškozeného v trestním řízení a náhradě škody způsobené trestným činem (adhezní řízení) ze dne 22. 2. 1967, sp. zn. Pls 3/6, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem III/1967 tr., uvedl, že: „(…) zákon v žádném z ustanovení, upravujících postavení a práva poškozených v trestním řízení, neomezuje možnost řádného uplatnění nároku poškozeným teprve na řízení před soudem ani na řízení po zahájení trestního stíhání. Naopak z těchto ustanovení, zejména z ustanovení § 59 odst. 2 tř. ř. vyplývá, že nárok na náhradu škody může poškozený řádně uplatnit již od samého počátku trestního řízení, tedy případně ještě dříve, než bylo zahájeno trestní stíhání.“

Co se týká argumentu, že dovolateli vznikla škoda tím, že mu bylo znemožněno uspokojení nároku na náhradu škody v rámci adhezního řízení, je nutné jej též odmítnout. Jak dovolací soud opakovaně uvádí, ke vzniku škody spočívající ve ztrátě pohledávky dochází okamžikem, kdy je vzhledem k okolnostem případu nepochybné, že pohledávka za dlužníkem je nevymahatelná (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 64/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud též ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, jestliže by poškozený nedosáhl uspokojení své pohledávky vůči tomu, kdo by k němu byl jinak povinen (viz rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. , Výběr 1985; z aktuální judikatury pak např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. , usnesení ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. ). Jinými slovy, svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může (úspěšně) uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud vůči státu nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci. Pouze v případě, že pohledávku oprávněného nelze jako přímý nárok uspokojit, vzniká oprávněnému majetková škoda, spočívající ve ztrátě majetku. K tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v něm uvedenou pasáž o teorii tzv. adekvátní příčinné souvislosti. Rozhodnutí soudů v projednávané věci je zcela v souladu s uvedeným závěrem, když je poukazováno na zásadní okolnost, že dovolatel řízení občanskoprávní proti osobám, jež považuje za (primární) škůdce, nevedl. Občanskoprávní řízení je primárním prostředkem ochrany soukromého práva, a nelze tedy uzavřít, že jej dovolatel (pro tvrzenou vyšší obtížnost a finanční náročnost vedení takového řízení ve srovnání s účastí v adhezním řízení) využít nemusel. Samotná skutečnost, že dovolatel svůj nárok dříve uplatnil v rámci trestního řízení v přesvědčení, že řízení povede k vydání odsuzujícího rozsudku a že bude současně uložena povinnost k náhradě škody, na uvedeném ničeho nemění.

Jak vyplývá ze shora uvedeného, právní otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí závisí, byly řešeny souladně s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; současně dovolatel neuvedl takový argument, který by odůvodňoval uvažovat o změně stávající rozhodovací praxe. Přípustnost dovolání nemůže být výše nastíněnými právními otázkami založena, a dovolací soud tak dovolání podle odmítl, neboť není přípustné.

Dovolatel se dovolává proti rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy směřuje též proti výroku o náhradě nákladů řízení. V tomto rozsahu však dovolání neobsahuje údaje o tom, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti ( ), a v dovolacím řízení proto nelze v daném rozsahu pro vady dovolání pokračovat.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. června 2015

JUDr. František I š t v á n e k

předseda senátu