Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 4512/2014

21

Cdo 4512/2014

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Ing. M. B.

, zastoupené JUDr. Martinem Hankem, advokátem se sídlem v Liberci, Rumjancevova č. 696/3 proti žalovaným

1) J. Š.,

a

2) P. Š.,

jako dědicům po E. G., zemřelé dne 2. května 2013, oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu č. 363/10, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 8. ledna 2013, č. j. -64, takto:

I. Rozsudek krajského soudu

se mění

takto:

Rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 23. ledna 2012, č. j. -41,

se

mění

tak, že

se určuje

, že žalobkyně Ing. M. B., je dědičkou po zůstaviteli H. G., zemřelém dne 15. února 2010.

II. Usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 11. března 2013, č. j. -43

se zrušuje

.

III. Žalovaní 1) a 2)

jsou povinni

společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 15.278,- Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení 20.876,- Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.800,- Kč, vše do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Martina Hankeho, advokáta se sídlem v Liberci, Rumjancevova č. 696/3.

Odůvodnění:

V řízení o dědictví po H. G., zemřelém dne 15.2.2010, (dále také jen „zůstavitel“), Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 14.4.2010, č.j. -23, uložil žalobkyni ve smyslu ustanovení ve znění účinném do 31.12.2013, aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení uplatnila své dědické právo po zůstaviteli žalobou o určení, že „je dědičkou po zůstaviteli“. Vycházel přitom ze zjištění, že zůstavitel ustanovil závětí ze dne 13.2.2010 univerzální dědičkou svého majetku manželku E. G. (procesní předchůdkyni žalovaných) a žalobkyni současně vydědil s odůvodněním, že „o mne nikdy neprojevovala opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla“, a „nikdy mě nekontaktovala a neprojevila o mě žádný zájem ani v době mé nemoci“, a že žalobkyně namítla neplatnost vydědění.

Žalobou podanou u Okresního soudu v Liberci dne 11.5.2010 proti E. G. se žalobkyně domáhala určení, že „je dědičkou“ po zůstaviteli. Uvedla zejména, že „důvody jejího vydědění nejsou dány“, neboť „tvrzení uvedená v ě o vydědění nejsou pravdivá“, že zůstavitel po rozvodu rodičů „o ni nejevil žádný zájem“, „neplatil ani soudem stanovené výživné a její matka se musela domáhat plateb exekučně“, přestože byl „její styk se zůstavitelem soudně upraven, zůstavitel si ji nikdy nevyzvedl“, že „to byl v první řadě zůstavitel, kdo nevěnoval dceři ani tu nejmenší pozornost“, že „jediné, co zůstavitele zajímalo, bylo, aby výživné bylo vyměřeno co nejmenší“, že „poslala zůstaviteli oznámení o svatbě, zůstavitel však na toto nijak nereagoval“, že zůstavitele vždy „při náhodných setkáních, a to i v dospělosti, zdravila, ale zůstavitel ji naprosto ignoroval nebo přešel na druhou stranu“, že „za celé roky ji ani jednou na pozdrav neodpověděl“, že jí „nikdy neposlal přání k narozeninám, Vánocům atd., nikdy se nezajímal o její zdraví“, že zůstavitel ji nikdy neuvědomil o svém zdravotním stavu a že trvá na tom, že „to byl právě zůstavitel, kdo neprojevil opravdový zájem, který by jako otec měl o potomka projevit“, a její vydědění je proto neplatné.

Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 23.1.2012, č.j. -41, žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze skutkových závěrů, že „styk zůstavitele a žalobkyně byl permanentně problematický již od útlého dětství žalobkyně“, že „matka žalobkyně bránila zůstaviteli ve styku s dcerou a tento všemožně komplikovala, za což byla ze strany soudu i pokutována“, že se zvýšením výživného zůstavitel souhlasil s podmínkou, že „o tuto úhradu požádá žalobkyně osobně“, přestože zůstavitel si byl vědom toho, že „matka žalobkyně silně narušila vztahy žalobkyně k němu“, byl ochoten „podarovat žalobkyni o Vánocích a jiných významných dnech jen pod podmínkou, že si žalobkyně pro tyto dárky osobně přijde do jeho nové domácnosti“, že při náhodném setkání zůstavitele a žalobkyně v době její dospělosti „došlo jednou k ignorování ze strany zůstavitele, po druhé na oplátku ze strany žalobkyně“, nelze proto „dávat vinu pouze některému z nich“, že zůstavitel „by o vzájemný kontakt s dcerou stál, ale vyžadoval, aby ona byla první, kdo za ním přijde“, že „žalobkyně kontaktovala zůstavitele pouze jednou, kdy mu zaslala svatební oznámení“, a přestože „věděla, kde zůstavitel bydlí, ani jednou jej nenavštívila, nezeptala se, jak se má a zda ve svém pokročilém věku nepotřebuje nějakou pomoc“, že zůstaviteli „tento stav vadil a nebyl mu lhostejný“, přestože „pro překonání tohoto nepříznivého stavu nic neudělal, pouze pasivně očekával, že vše napraví jeho dospělá dcera“, a dovodil, že „soudní spory ohledně styku a výživného mohly mít trvalý negativní vliv na vzájemný vztah mezi zůstavitelem a žalobkyní“, že „skutečnost, že zůstaviteli nebyl umožněn styk s žalobkyní, když byla ještě malá, není možné přičítat k její tíži“, že žalobkyně „byla útlého věku a mohla stěží vyvinout nějakou aktivitu“, když „její názory byly formovány výchovou matky“, že zůstavitel „jako dospělá osoba měl vyvíjet větší snahu o styk s žalobkyní“, že však daný vztah „nelze hodnotit tak, že zůstavitel neprojevoval o žalobkyni žádný zájem“, že žalobkyně „nese důkazní břemeno a musí prokázat, že o zůstavitele jevila opravdový zájem do doby, než ji otec vydědil“, že „v době, kdy již byla zletilá a plně si mohla přehodnotit svůj vztah k zůstaviteli, měla vyvinout větší aktivitu a pokusit se narušené vztahy urovnat“, že „tvrzení žalobkyně, že se bála, že bude odmítnuta, není na místě, neboť pokud by skutečně byla zůstavitelem odmítnuta, byl by to jasný důkaz toho, že o ni zůstavitel jako o potomka nestojí, a daná žaloba by byla po právu“, a uzavřel, že „žalobkyně neprokázala, že by o zůstavitele trvale projevovala opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měla“, i když „měla reálnou možnost o zůstavitele opravdový zájem projevit“.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 8.1.2013, č.j. -64, rozsudek soudu prvního stupně „ve výroku I. zamítajícím žalobu“ potvrdil a ve výroku, jímž soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení, změnil tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit E. G. na náhradě nákladů řízení u soudu prvního stupně částku 13.915,- Kč k rukám jejího zástupce; současně žalobkyni uložil povinnost zaplatit E. G. na náhradě nákladů odvolacího řízení 9.438,- Kč k rukám jejího zástupce. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že „žalobkyně měla reálnou možnost projevit opravdový zájem o zůstavitele“, neboť zůstavitele „potkávala ve městě, na hřbitově“ a „věděla, kde zůstavitel bydlí“, že „zůstaviteli vadil stav vztahů nastolený již od doby nezletilosti žalobkyně a přetrvávající i v době její dospělosti“, že zůstavitel „aktivně nepřispěl k překonání tohoto nepříznivého stavu a spíše pasivně očekával, že nápravu provede dospělá žalobkyně“, že „nebylo prokázáno, že by svým chováním znemožnil žalobkyni projevit vůči němu trvale opravdový zájem“, že zůstavitel „oprávněně očekával, že žalobkyně jako dospělá dcera vyvine skutečnou aktivitu k navázání kontaktu s ním“, přičemž „za opravdovou snahu žalobkyně o navázání trvalých kontaktů se zůstavitelem nelze považovat jen běžné oslovení zůstavitele na ulici“, že žalobkyně „neprokázala zaslání svatebního oznámení“ zůstaviteli a navíc by ani nešlo „o chování vykazující znaky opravdového zájmu“, neboť „svatebním oznámením (na rozdíl od přání otci k jeho svátku či narozeninám) žalobkyně sdělovala pouze skutečnost týkající se jí samé, nikoli zůstavitele“, že žalobkyně výraznější aktivity vůči zůstaviteli neprojevila“, a uzavřel, že žalobkyně „neprokázala projevení trvalého opravdového zájmu o zůstavitele“, a že vydědění žalobkyně zůstavitelem je proto platné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že soudy měly posuzovat také „zájem zůstavitele na udržování rodinných vztahů s ní“, že zůstavitel o ni „nejevil žádný zájem a ignoroval ji“, přičemž toto své tvrzení prokázala „přímými svědky, kteří byli osobně účastni ignorování ze strany zůstavitele“, že „konání matky v době jejího předškolního věku není možné klást k její tíži“, že naopak zůstavitel „jakožto dospělá osoba a zejména osoba s rodičovskými právy a povinnostmi měla vyvíjet větší snahu o styk s dcerou“, že „ji mohl kontaktovat prostřednictvím učitelek či vychovatelek na základní či střední škole“, že však „zůstavitel nikdy nevyužil jiného způsobu zkontaktování se s ní“, že „nikdy žádné dárky či přání k narozeninám či k Vánocům od zůstavitele neobdržela, a to ani ve věku, kdy jí mohl dárky a přání sám předat bez účasti matky“, že „zůstavitel řádně nehradil ani běžné výživné“. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že „měla sama od sebe přehodnotit svůj vztah k zůstaviteli a vyvinout větší aktivitu“, přestože „zůstavitel sám byl v její dospělosti zcela pasivní a o vztah s ní se nepokoušel“, a soudům vytýká, že „rozhodly zcela v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu“. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaní 1) a 2) k dovolání uvedli, že „závěr obou soudů je správný“, a navrhli dovolání odmítnout, resp. zamítnout.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací ( ) věc projednal podle , , ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „ “), neboť řízení ve věci bylo zahájeno přede dnem 1.1.2014 (srov. Čl. II bod 2. , kterým se mění , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Žalovaná E. G. dne 2.5.2013 zemřela a Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 27.6.2014, č.j. -101, rozhodl, že v řízení bude na místě E. G. pokračováno s jejími dědici, J. Š. a P. Š.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

V projednávané věci se odvolací soud zabýval otázkou, jaké jsou předpoklady pro vydědění potomka podle , ve znění účinném do 31.12.2013 (dále jen „obč. zák.“), jestliže nezájem zletilého potomka o zůstavitele je důsledkem toho, že zůstavitel neprojevoval dostatečný zájem o potomka v době jeho nezletilosti. Vzhledem k tomu, že odvolací soud vyřešil tuto otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a že její posouzení bylo v projednávané věci významné (určující), dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání žalobkyně je podle ustanovení přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Vzhledem k tomu, že zůstavitel H. G. zemřel dne 15.2.2010, použije se při dědění právo platné v den jeho smrti, tedy ve znění pozdějších předpisů účinném do 31.12.2013 (srov. , ).

Vydědění představuje projev vůle, kterým zůstavitel odnímá dědické právo svému potomku, jemuž by jinak ze zákona náleželo (§ 473 a § 479 obč. zák.). Nezbytnou obsahovou náležitostí tohoto projevu zůstavitelovy vůle je výslovné uvedení důvodu vydědění (§ 469a odst. 3 část věty za středníkem obč. zák.). Výčet důvodů způsobilých k vydědění je vymezen taxativně v ustanovení § 469a odst. 1 obč. zák. (srov. například zprávu Nejvyššího soudu SSR ze dne 22.5.1985 sp. zn. , uveřejněnou pod č. 50 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1985).

Jedním z důvodů, pro který zůstavitel může potomka vydědit, je skutečnost, že potomek o něj trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl [srov. § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák.].

Zájem, který by potomek měl o zůstavitele projevovat, je třeba posuzovat s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu; je-li skutečnost, že potomek trvale neprojevuje o zůstavitele opravdový zájem, důsledkem toho, že zůstavitel neprojevuje zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění. Pro posouzení důvodů vydědění podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. je rovněž významné to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s dítětem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy. Vydědění totiž přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomků osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám podstatně přispěl (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.9.1997, sp. zn. , uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9.8.1996, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.4.2000, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.1.2004, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.5.2007, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.5.2008, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26.2.2009, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 18.10.2007, sp. zn. ).

V posuzovaném případě bylo z hlediska skutkového stavu zjištěno (správnost zjištění v tomto směru dovolatelka nenapadá), že vztahy zůstavitele a žalobkyně byly od útlého dětství žalobkyně „permanentně problematické“, že usnesením Lidového soudu v Liberci ze dne 24.7.1956, č.j. -11, pozměněným usnesením Krajského soudu v Liberci ze dne 4.10.1956, č.j. , byla žalobkyně pro případ rozvodu rodičů svěřena do výchovy matky, zůstaviteli byla uložena povinnost přispívat na úhradu osobních potřeb žalobkyně a byl upraven styk zůstavitele s nezletilou, dále že zůstavitel projevoval v předškolním věku žalobkyně zájem stýkat se s žalobkyní, že však matka žalobkyně jejich styk různými způsoby znemožňovala a zůstavitel byl nucen styk s žalobkyní soudně vymáhat, styky zůstavitele s žalobkyní však přesto nebyly uskutečňovány. Z obsahu spisu také vyplývá, že od roku 1968 vznikaly mezi rodiči žalobkyně konflikty ohledně pravidelného zvyšování výživného požadovaného matkou, že zůstavitel se zvyšováním nesouhlasil a placení podmiňoval tím, aby „se s ním žalobkyně stýkala a chovala se k němu jako ke svému otci“, „aby ho o úhradu požádala žalobkyně osobně“; rovněž poskytování dárků žalobkyni (mimo stanovené výživné) zůstavitel podmiňoval tím, aby si žalobkyně „pro dárky osobně přišla do jeho nové domácnosti“.

Dovolatelka namítá, že předmětný důvod vydědění není dán, neboť bez předchozí aktivity zůstavitele „u ní nemohlo dojít samo od sebe“ ke změně vztahu k zůstaviteli, který byl negativně ovlivněn permanentními soudními spory ohledně úpravy styku a výživného. Dovolací soud s námitkami dovolatelky souhlasí.

Skutečnost, že rodiče žalobkyně se v jejím útlém dětství (již od jednoho roku věku žalobkyně) nebyli schopni dohodnout na úpravě styku otce s dcerou, a to především proto, že matka žalobkyně styku s otcem soustavně bránila, nepochybně měla za následek, že žalobkyně si nevytvořila (a ani nemohla vytvořit) vlastní, na její matce nezávislý, vztah k zůstaviteli. Tuto situaci žalobkyně nemohla ovlivnit a bylo na zůstaviteli, aby se pokusil s žalobkyní se stýkat a aby s ní navázal a udržoval běžné příbuzenské vztahy v pozdější době. Přestože matka žalobkyně zůstaviteli styk se žalobkyní v předškolním věku znemožňovala, nic mu nebránilo, aby se pokusil žalobkyni kontaktovat v době jejího dospívání např. písemně, případně ji vyhledal v místě, kde nebyla pod přímým vlivem své matky (např. ve školském zařízení apod.) a pokusil se ji situaci vysvětlit. Zejména pak zůstaviteli nic nebránilo, aby s žalobkyní navázal a udržoval běžné příbuzenské vztahy alespoň od doby její dospělosti. O nic takového se zůstavitel - jak vyplývá z výsledků dokazování - ani nepokusil a svůj zájem o žalobkyni jen deklaroval při soudních sporech o zvyšování výživného, samotnou žalobkyni však nekontaktoval a sám - jak správně uzavřely soudy obou stupňů - „aktivně nepřispěl k překonání tohoto nepříznivého stavu“ a jen „pasivně očekával, že nápravu provede jeho dospělá dcera“. Opravdový zájem zůstavitele o vztah s žalobkyní rovněž nevyplývá z podmínek, které si zůstavitel kladl pro placení výživného nebo pro obdarovávání žalobkyně dárky k narozeninám apod., neboť skutečný zájem rodiče o svého potomka nelze ze strany rodiče podmiňovat tím, že si dítě musí o zvýšení výživného nejprve samo požádat, nebo tím, že si přijde vyzvednout dárky k narozeninám do nové domácnosti tohoto rodiče, a to ani v případě, kdyby (jak tvrdil zůstavitel) dřívější dary nebyly matkou dítěte přijaty nebo byly hrubě odmítnuty. Skutečnost, že matka žalobkyně znemožňovala zůstaviteli styk se žalobkyní, popřípadě že neměla zájem na obnově narušených vztahů, je za této situace pro právní posouzení věci nerozhodná.

Pro právní posouzení věci je rovněž nerozhodné, zda žalobkyně zaslala zůstaviteli svatební oznámení. I kdyby k takovému pokusu nedošlo, nemohlo objasnění této sporné okolnosti přinést žádné zásadní poznatky pro právní posouzení této věci.

Z výsledků dokazování podle názoru dovolacího soudu bez pochybností vyplývá, že zájem (či spíše nezájem) žalobkyně o zůstavitele byl zcela adekvátní zájmu (spíše nezájmu), který zůstavitel nejméně od roku 1968 až do své smrti v roce 2010 projevoval o žalobkyni. Za této situace lze dovodit, že mu stav jeho vztahů s žalobkyní byl v zásadě lhostejný a že i sám k němu podstatně přispěl.

Dovolací soud proto nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v projednávané věci „nebylo prokázáno, že by zůstavitel svým chováním znemožnil žalobkyni projevit vůči němu trvale opravdový zájem“, neboť právě naprosto pasivní (resp. ignorující) chování zůstavitele vůči žalobkyni v době před dosažením zletilosti žalobkyně a po dosažení její zletilosti až do smrti zůstavitele vyvolalo v žalobkyni oprávněný pocit, že neexistence vztahu k ní je mu zcela „lhostejná“ a že o příbuzenský vztah s ní nestojí. Pro právní posouzení věci je přitom nepodstatné, zda zůstavitel svému blízkému okolí dával najevo, že mu neexistence vztahu s žalobkyní vadí, rozhodující je pouze ta skutečnost, jak jeho vztah k ní důvodně (a oprávněně) vnímala žalobkyně. Za této situace je závěr odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně), že v daném případě žalobkyně měla reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem a je dán důvod k vydědění žalobkyně podle ustanovení § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák., nesprávný, neboť je v rozporu s ustálenou judikaturou soudů uvedenou shora.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vzhledem k tomu, že dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci (o žalobě) rozhodnout, Nejvyšší soud České republiky změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě na určení, že žalobkyně je dědičkou po zůstaviteli, vyhověl [ , ]. Dále Nejvyšší soud České republiky zrušil jako závislý výrok (podle věty třetí ) obsažený v jiných (než dovoláním napadených) rozhodnutích usnesení, jímž soud projednávající dědictví po zůstaviteli H. G. určil hodnotu majetku, který měl zůstavitel ve společném jmění s pozůstalou manželkou E. G., určil, co z tohoto majetku náleží do dědictví a co pozůstalé manželce, určil obvyklou cenu majetku zůstavitele, výši dluhů a čistou hodnotu dědictví a potvrdil nabytí dědictví E. G. (tj. usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 11.3.2013, č.j. -43), ohledně nějž sice dovolání podáno nebylo, ale které je dovoláním ve smyslu dotčeno.

O náhradě nákladů za řízení před soudem prvního stupně, odvolacího a dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení věty první, a 2 a , neboť žalobkyně v nich měla ve věci plný úspěch, a má proto proti žalovaným 1) a 2) právo na náhradu nákladů potřebných před soudem prvního stupně, odvolacím a dovolacím soudem k účelnému uplatňování svého práva.

Při rozhodování o výši náhrady nákladů řízení dovolací soud přihlédl k tomu, že výše odměny má být určena podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem ( část věty první před středníkem ), neboť nejde o přiznání náhrady nákladů řízení podle ustanovení nebo 149 odst. 2 a ani okolnosti případu v projednávané věci neodůvodňují, aby bylo postupováno podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně ( část věty první za středníkem ). (ve znění pozdějších předpisů), která upravovala sazby odměny advokáta stanovené paušálně pro řízení v jednom stupni, však byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17.4.2013 č. 116/2013 Sb. dnem 7.5.2013 zrušena. Nejvyšší soud České republiky za této situace určil pro účely náhrady nákladů řízení paušální sazbu odměny pro řízení v jednom stupni s přihlédnutím k povaze a okolnostem projednávané věci a ke složitosti (obtížnosti) právní služby poskytnuté advokátem pro řízení před soudem prvního stupně ve výši 10.000,- Kč, pro odvolací řízení ve výši 15.000,- Kč a pro dovolací řízení ve výši 7.500,- Kč. Kromě této paušální sazby odměny advokáta vznikly žalobkyni náklady spočívající v paušální částce náhrady výdajů v řízení před soudem prvního stupně ve výši 1.800 Kč, v odvolacím řízení ve výši 600,- Kč a v dovolacím řízení ve výši 300,- Kč (srov. , ve znění pozdějších předpisů), náklady spočívající v zaplacení soudního poplatku za podání žaloby ve výši 1.000,- Kč, za odvolání ve výši 2.000,- Kč a za dovolání ve výši 10.000,- Kč a na náhradě za daň z přidané hodnoty (z odměny a náhrad) v řízení před soudem prvního stupně ve výši 2.478,- Kč, v odvolacím řízení ve výši 3.276,- Kč (za dovolací řízení náhrada za daň z přidané hodnoty k nákladům řízení nepatří, neboť advokátka JUDr. Romana Staňková ani advokát JUDr. Martin Hanke neprokázali, že by byli plátci daně z přidané hodnoty).

Žalovaní 1) a 2) jsou povinni společně a nerozdílně náhradu nákladů za řízení před soudem prvního stupně v celkové výši 15.278,- Kč, náhradu nákladů odvolacího řízení v celkové výši 20.876,- Kč a náhradu nákladů dovolacího řízení v celkové výši 17.800,- Kč zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni k rukám advokáta JUDr. Martina Hankeho, který žalobkyni v řízení zastupoval v pořadí jako poslední ( ), a to do 3 dnů od právní moci rozsudku ( ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. května 2015

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu