Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

24 Cdo 2342/2023

24 Cdo 2342/2023-296

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila, ve věci žalobce R. T., zastoupeného Mgr. Alešem Dufkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, K Pasekám č. 2984/45, proti žalovanému A. T.,zastoupenému Mgr. Alicí Hejzlarovou, LL.M., advokátkou se sídlem v Praze 1, Žitná č. 1575/49, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. února 2023, č. j. -253, takto:

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 2. 2023, č. j. -253, potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28. 6. 2022, č. j. -228, kterým se určuje, že žalobce je dědicem po zůstaviteli A. T., zemřelém dne XY, (dále též jen „zůstavitel“), a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího řízení.Uvedl, že soud prvního stupně „vyšel z toho, že o vydědění ze dne 1. 4. 2008 sepsaná formou notářského zápisu je platná a důvody vydědění žalobce podle ustanovení a b) , , ve znění účinném do 31. 12. 2013“, pozn.: dále též jen „obč. zák.“, „nebyly naplněny“, a že „soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, vysloveným v rozsudku ze dne 28. 1. 2021, č. j. -134, se zabýval existencí důvodů vydědění, resp. existencí okolností směřujících k naplnění důvodů vydědění, k okamžiku smrti zůstavitele“.V otázce platnosti vydědění z důvodu uvedeného v ustanovení obč. zák. vycházel odvolací soud ze závěru, že „tento důvod vydědění nebyl naplněn“, neboť „důkazy provedenými v řízení před soudem prvního stupně bylo spolehlivě prokázáno, že o zůstavitele bylo přes jeho nepříznivý zdravotní stav postaráno“, když „péči o zůstavitele zajišťovala jeho manželka a po její smrti vnučka K. F.“. Obdobně v otázce platnosti vydědění z důvodu uvedeného v ustanovení obč. zák. dospěl k tomu, že „provedené důkazy jsou spolehlivým podkladem pro závěr soudu prvního stupně, že žalobce se sice skutečně se zůstavitelem nestýkal a neprojevoval o něj zájem, který by jako potomek o svého otce projevovat měl, avšak zůstavitel o kontakt se žalobcem ani nestál a sám se o syna nezajímal a do konce svého života neprojevil snahu nedobré vztahy se synem napravit“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, které podle jeho názoru závisí na vyřešení otázek v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nevyřešených, příp. otázek již řešených, které by měly být posouzeny jinak, a to, zda lze klást „při posuzování oprávněnosti vydědění ve smyslu ust. § 469a odst. 1 písm. b) obč. zák. (nezájem žalobce o zůstavitele) nezákonné, nepřiměřené a od reality odtržené požadavky na zůstavitele“, zda „podmínkou pro platné vydědění dle ust. § 469a odst. 1 písm. a) obč. zák. (neposkytnutí pomoci v nemoci) je to, aby tato pomoc zůstaviteli v době její potřeby nemohla být (či nebyla) poskytnuta jinou osobou“, a zda „lze zůstaviteli klást k tíži (resp. žalobci k dobru), že zůstavitel výslovně svého potomka o pomoc nepožádal a že péči o něj zastávala velkou měrou vnučka K. (dcera žalovaného)“. Žalovaný je přesvědčen, že „tyto požadavky nemají žádnou oporu v zákoně“ a že „uvedené otázky nejsou Nejvyšším soudem spolehlivě vyřešeny“. Navíc se domnívá, že odvolací soud nedostatečně a nesprávně posoudil naplnění podmínek vydědění po sepisu y o vydědění, jak mu bylo uloženo Nejvyšším soudem. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že „oba uvedené rozsudky“ (soudu prvního stupně i soudu odvolacího) „považuje za věcně naprosto správné“, že „se naprostá většina svědků shodla, že primárně negativní vztah měl zůstavitel vůči žalobci“, a že „i přes několik pokusů ze strany žalobce se na tom nic nezměnilo až do zůstavitelovy smrti“. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného v dané věci není přípustné. V dovolání uvedené otázky nepředstavují dovolacím soudem dosud nevyřešené otázky, na kterých by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu, ani otázky již řešené, které by měly být posouzeny jinak; ve skutečnosti jde o nesouhlas s tím, jak odvolací soud formuloval své úvahy při hodnocení důkazů, s jeho závěry o skutkovém stavu a v návaznosti na to i s posouzením věci po právní stránce (např. při posuzování oprávněnosti vydědění ve smyslu ust. § 469a odst. 1 písm. b/ obč. zák., když podle názoru žalovaného „odvolací soud konkrétně neoprávněně po zůstaviteli požaduje, aby se nadále chtěl a snažil stýkat se synem, s nímž má dlouhodobě rozvrácený vztah“).Je zřejmé, že žalovaný vznáší výhrady ke správnosti skutkových zjištění, která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, a proti hodnocení důkazů odvolacím soudem (namítá-li zejména, že „odvolací soud a před ním i soud prvního stupně mylně nepovažovaly absenci zájmu a pomoci ve stáří a těžké životní situaci za prokázané a spíše uvěřily svědectví vzdálenějších příbuzných, kteří se se zůstavitelem a žalobcem a žalovaným ani neviděli osobně a poskytli svědectví tzv. z druhé ruky“, a dále že „důvody, které vedly soudy k tomu, že jedné skupině důkazů neuvěřily, nebyly v napadených rozhodnutích srozumitelně popsány a vysvětleny, což je činí nepřezkoumatelnými“), na základě výsledků dokazování dospívá k odlišným skutkovým zjištěním, než odvolací soud, a dovozuje z nich vlastní právní názor na věc. Tím však uplatňuje jiný dovolací důvod, než je uveden v ustanovení (podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci).

Navíc, rozsudek odvolacího soudu je z hlediska závěru o nedůvodnosti vydědění žalobce zůstavitelem podle § 469a odst. 1 písm. a) a b) obč. zák. (včetně posouzení existence okolností směřujících k naplnění důvodů vydědění žalovaného k okamžiku smrti zůstavitele) v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudů. Judikatura již dříve dospěla k závěrům, podle nichž je třeba otázku, zda potomek o zůstavitele trvale neprojevoval opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, posuzovat s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a ve spektru dobrých mravů, které se ve společnosti ustálily, a podle kterých jedním z hledisek, jež je třeba u tohoto důvodu vydědění vždy zkoumat, je to, zda potomek zůstavitele měl reálnou možnost o zůstavitele projevit opravdový zájem, který by jako potomek měl projevit, tj. zda zůstavitel měl sám zájem se s potomkem stýkat a udržovat s ním běžné příbuzenské vztahy; vydědění pak přichází v úvahu jen tam, kde zůstavitel o tento blízký příbuzenský vztah stojí, kde se ho nezájem potomka osobně citově dotýká, kde mu tento stav vadí, a nikoliv, jde-li o situaci, kdy je mu tento stav lhostejný, případně kdy k němu sám i podstatně přispěl. Jestliže potomek trvale neprojevuje o zůstavitele zájem proto, že zůstavitel neprojevoval zájem o potomka, nelze bez dalšího dovodit, že by neprojevení tohoto zájmu potomkem mohlo být důvodem k jeho vydědění (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 8. 1996, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 23, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 1997, sp. zn. , publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 21, ročník 1998; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2004, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 8, ročník 2008; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 2447/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2015, sp. zn. ). Rovněž byly vysloveny judikatorní závěry, že pro platnost vydědění z důvodu uvedeného v § 469a odst. 1 písm. a) obč. zák. je nezbytné, aby se zůstavitel ocitl v situaci, kdy pro zdravotní či jiné potíže nastalé v důsledku onemocnění či věku, případně pro potíže způsobené jinými okolnostmi (např. přírodní katastrofou, požárem, povodní) potřebuje pomoc; kdy není schopen sám si, bez cizí pomoci, obstarat své základní životní potřeby (zdravotní, hygienické aj.); kdy o uvedené potřeby zůstavitele není postaráno jinak a kdy potomek má reálnou možnost zůstaviteli potřebnou pomoc poskytnout a zůstavitel potomkem nabídnutou pomoc neodmítne (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2012, sp. zn. ). Přestože s uvedenými závěry žalovaný nesouhlasí (když je přesvědčen zejména o tom, že „potřebnost pomoci od potomka nelze vyloučit tím, že ji v takto tíživé a náročné zdravotní situaci nahrazuje pomoc jiné osoby nebo jiného člena rodiny“, a že „takový výklad je natolik zužující, že by prakticky vylučoval aplikaci tohoto zákonného důvodu pro vydědění v praxi – přinejmenším v podmínkách sociálního státu“), dovolací soud se již dříve naopak vyslovil, že na nich není třeba nadále ničeho měnit, a to ani za účinnosti [srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. , podle nějž neposkytnutí potřebné pomoci v nouzi ve smyslu ust. nelze dovodit v situaci, kdy je o základní životní potřeby zůstavitele postaráno jinak než vyděděným potomkem (např. jiným rodinným příslušníkem či pečovatelskou službou)].

Není-li dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2023, č. j. -253, přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 9. 2023

JUDr. Roman Fiala

předseda senátu