Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 2561/2013

U S N E S E N Í

Frenn Trading B.V.

1) ORNAMENT, s.r.o.

, se sídlem v Praze 4, Stříbrského 687, PSČ 149 00, identifikační číslo osoby 61 50 87 56 (vymazané z obchodního rejstříku ke dni 25. května 2009),

2) BSTO Development, spol. s r.o.

, se sídlem v Praze 4, Leopoldova 1682, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 60 46 82 97,

3) F. B.

, a

4) L. B.

, oběma zastoupeným Mgr. Tomášem Tichým, advokátem se sídlem v Praze 1, Washingtonova 1622/9, o zaplacení částky 1 448 095,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaných 3) a 4) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. října 2012, č. j. -317, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobkyně a žalovaní 3) a 4)

nemají

vzájemně

právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných 3) a 4) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 17. září 2009, č. j. -128, kterým Městský soud v Praze uložil žalovaným 2), 3) a 4) zaplatit žalobkyni částku 1 448 095,20 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní 3) a 4) „v celém rozsahu (vyjma výroku o náhradě nákladů řízení)“ dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení (dále též jen „“), a vymezují tři otázky, jejichž řešení má podle jejich názoru zásadní právní význam. Jde o otázku „zda je při výkladu projevu vůle účastníkům nutné přihlížet i k dosavadní praxi jednoho z nich zejména pak v případě, že jsou využívány vzoryy formulářového typu a takovouto praxi při jejich výkladu zohlednit ve smyslu ustanovení obchodního zákoníku“ (dále jen „obch. zák.“). Dále, „zda je rozhodnutí o zastavení řízení proti původnímu dlužníkovi tím nemeritorním rozhodnutím, které má na mysli ustanovení obch. zák. ve spojení s ustanovením obch. zák. a je třeba k němu přihlédnout při posuzování námitky promlčení“. A o otázku, „zda úrok z prodlení ve výši 20% p.a. je v rozporu s poctivým obchodním stykem a dobrými mravy“.

Dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - ve znění účinném do 31. prosince 2012.

Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení a c) O případ uvedený pod písmenem b) v projednávané věci nejde, neboť ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil. V úvahu tak přichází přípustnost dovolání podle ustanovení (jež bylo zrušeno ke dni 31. prosince 2012 nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. ), pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Podle ustanovení věty první je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.

Otázky, které dovolatelé formulovali, nejsou otázkami ve smyslu ustanovení , pro jejichž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.

Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat z první otázky, zda je při výkladu projevu vůle účastníků nutno přihlížet k dosavadní praxi jednoho z nich ve smyslu ustanovení § 266 odst. 4 obch. zák., neboť odvolací soud ustanovení § 266 obch. zák. nepoužil, když o vůli, kterou dovolatelé projevili v ručitelském prohlášení, neměl pochybnosti. Jeho analýza povahy dispozitivních norem v obchodních závazkových vztazích směřovala k závěru, že projevená vůle je jednoznačná. Neměl tedy žádný důvod aplikovat výkladová ustanovení obch. zák., resp. , , neboť ta jsou určena pro zjišťování obsahu právního úkonu (projevené vůle), jsou-li o něm pochybnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. , který je veřejnosti dostupný, stejně jako dále uváděná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Na řešení dovolatelem přednesené otázky tedy odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán dovolacím soudem. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze připisovat otázkám, na nichž napadené rozhodnutí nespočívá a které nebyly odvolacím soudem řešeny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2013, sp. zn. , a ze dne 30. července 2013, sp. zn. ).

Odkaz dovolatelů na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. (jde o rozsudek ze dne 9. února 2000) je nepřípadný, neboť tento rozsudek vychází při posouzení ručitelských prohlášení z odlišných skutkových zjištění.

Přípustnost dovolání nemůže založit ani druhá otázka. Z dovolání se podává, že dovolatelé uplatňují ve smyslu ustanovení § 306 odst. 2 obch. zák. námitku promlčení hlavního závazku, námitku promlčení závazků ručitelských nevznášejí.

Z akcesorické povahy ručitelského závazku (z jeho vazby na závazek dlužníkův) především vyplývá, že ručitel může vůči věřiteli použít nejen námitky, které se týkají přímo jeho osoby, to jest např. namítnout promlčení práva věřitele na splnění ručitelského závazku, a může započíst svou vlastní vzájemnou pohledávku vůči věřiteli (srov. § 306 odst. 2 větu druhou obch. zák.), nýbrž může též - jak výslovně připouští ustanovení § 306 odst. 2 věty první obch. zák., uplatnit vůči věřiteli všechny námitky, k jejichž uplatnění je oprávněn dlužník, a použít k započtení pohledávky dlužníka vůči věřiteli, jestliže k započtení by byl oprávněn dlužník, kdyby věřitel vymáhal svou pohledávku vůči němu. Mezi námitky, k jejichž uplatnění je oprávněn dlužník, patří též námitka promlčení hlavní (ručením zajištěné) pohledávky věřitele vůči dlužníkovi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. ).

Podle zjištění soudů nižších stupňů byla smlouva o úvěru uzavřena 27. srpna 1997, úvěr byl čerpán 5. září 1997 a splatný byl do 20. června 1998. Žaloba ve věci byla proti dlužnici i ručitelům podána 30. září 1999. Dlužnice [žalovaná 1)] byla z obchodního rejstříku vymazána 25. května 2009, tímto dnem došlo k jejímu zániku (srov. § 68 odst. 1 obch. zák.) a následně Městský soud v Praze řízení vůči ní zastavil usnesením ze dne 15. června 2009, č. j. -112, které nabylo právní moci 10. září 2009. Z těchto skutečností dovolatelé dovozují, že je třeba aplikovat § 405 obch. zák., tedy že promlčecí doba vůči žalované 1) nikdy běžet nepřestala a uplynula již dne 7. září 2003, tedy čtyři roky po zesplatnění předmětné pohledávky.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. února 2013, sp. zn. dovodil, že námitku promlčení lze úspěšně uplatnit jen vůči existujícímu právu na plnění (pohledávce).

Dovolatelé vznesli námitku promlčení dne 13. ledna 2011. Tehdy již pohledávka věřitelky za hlavní dlužnicí neexistovala, neboť dlužnice byla ke dni 25. května 2009 vymazána z obchodního rejstříku poté, co konkurs na její majetek byl zrušen po splnění rozvrhového usnesení.

Odvolací soud rozhodl v souladu s judikaturou dovolacího soudu, uzavřel-li, že námitka promlčení byla vznesena nedůvodně a že usnesení o zastavení řízení vůči žalované 1) nebylo „tím nemeritorním rozhodnutím, které má na mysli § 405 odst. 1 obch. zák.“ a ke kterému by ve spojení s § 306 odst. 2 obch. zák. bylo třeba přihlédnout při posouzení námitky promlčení.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že odvolací soud správně na danou situaci aplikoval ustanovení § 311 odst. 2 obch. zák, podle něhož ručení nezaniká, jestliže závazek zanikl pro nemožnost plnění dlužníka a závazek je splnitelný ručitelem nebo pro zánik právnické osoby, jež je dlužníkem.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani třetí otázka, zda 20% úrok z prodlení je v rozporu s poctivým obchodním stykem a dobrými mravy, neboť odvolací soud se k problematice příslušenství vyjádřil nad rámec důvodů svého rozhodnutí, když v odvolání žalovaní tuto námitku neuplatnili, proto pouze „stručně zmínil“, že problém sjednaných příslušenství nelze nahlížet dnešním stavem, přičemž ani dnes by předmětná sazba úroků z prodlení nebyla nijak extrémní. Na řešení této otázky tedy napadené rozhodnutí nespočívá, tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující a nelze jejím prostřednictvím zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit.

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z námitek dovolatelů, že soudy neprovedly navrhované účastnické výslechy žalovaných a výslech navrženého svědka. Dovolatelé pomíjí, že o tom, které z navrhovaných důkazů budou provedeny, rozhoduje soud (srov. ustanovení větu druhou , dále právní závěry např. v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. , ze dne 22. února 2011, sp. zn. , ze dne 18. října 2011, sp. zn. , ze dne 14. června 2012, sp. zn. a v rozsudku ze dne 24. května 2011, sp. zn. , či z konstantní judikatury Ústavního soudu např. jeho nálezy ze dne 3. listopadu 1994, sp. zn. , ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. , a ze dne 8. července 1999, sp. zn. ). Tyto jejich námitky, i kdyby je bylo možné podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení (t. j. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení , jestliže tvrzené vady nezahrnují (jako je tomu v projednávané věci) podmínku existence právní otázky zásadního významu (k tomu srov. shodněusnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130 a ze dne 15. listopadu 2007, sp. zn. ), a k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (i kdyby byly dány), dovolací soud přihlédne jen v případě přípustného dovolání (srov. větu druhou ).

Jelikož dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle ustanovení , Nejvyšší soud je podle ustanovení věty první a odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení , a , když dovolání žalovaných 3) a 4) bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. dubna 2015

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu