Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 4608/2014

28 Cdo 4608/2014

U S N E S E N Í

a) hlavní město Praha

b) městská část Praha – Nedvězí

, se sídlem v Praze 10, Únorová 15, obou zastoupených JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, za účasti dalšího účastníka

Ing. L. R.

, zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Pplk. Sochora 740/34,

o určení vlastnictví oprávněné osoby

, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2014, č. j. -161, takto:

I. Dovolání se

odmítá

.

II. Žalobci

jsou povinni

společně a nerozdílně zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení účastníku Ing. L. R. částku 4.114,- Kč k rukám Mgr. Soni Adamové, advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. listopadu 2012, č. j. -105, ve výrocích I a III, jímž tento soud – v řízení podle části páté , , ve znění pozdějších předpisů ) – zamítl žalobu „o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu (Praha) ze dne 6. dubna 2010 (správně 4. června 2010), č. j. PÚ 8081/93/2; současně rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

Označeným rozhodnutím pozemkového úřadu bylo vyhověno návrhu účastníka Ing. L. R. coby oprávněné osoby na určení vlastnictví podle , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), k tam označeným pozemkům v katastrálním území N.

I odvolací soud shledal správným závěr pozemkového úřadu, potažmo soudu prvního stupně, že předmětné pozemky přešly na stát v důsledku kupní smlouvy uzavřené převodcem v tísni za nápadně nevýhodných podmínek (§ 6 odst. 1 písm. k/ zákona o půdě), opíraje se přitom i o zjištění, že při převodu nemovitostí – kupními smlouvami uzavřenými dne 30. 11. 1982 a 23. 7. 1986 – byla porušena ekvivalentnost vzájemných plnění (že za prodej nemovitostí se převodci nedostalo ani ceny odpovídající tehdy platným cenovým předpisům).

V podaném dovolání žalobci zpochybňují právní posouzení odvolacího soudu, že kupní smlouva byla prodávajícím uzavřena v tísni, pokládaje za nesprávné, pokud v tomto směru odvolací soud nepřikládá význam zjištění o „tajné spolupráci osoby (účastníka Ing. R.) s bezpečnostními složkami státu v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990“; dovolatelé zastávají názor, že v takovém případě je tíseň na straně prodávajícího vyloučena, a takto položenou otázku pokládají za judikaturou dosud neřešenou (jež zakládá přípustnost dovolání ve smyslu Současně kladou otázku, „lze-li výkon práva tzv. oprávněné osoby dle zákona o půdě považovat za rozporný s dobrými mravy“, která je – dle názoru dovolatelů – rozhodována dovolacím soudem rozdílně. Rozpor s dobrými mravy spatřují v jednání účastníka coby oprávněné osoby, jež poté, co uplatnil restituční nárok k předmětným pozemkům, „prodával v dané lokalitě jiné své pozemky, které sousedily s pozemky dotčenými restitučním nárokem, třetím osobám, aniž tyto osoby informoval o uplatněném restitučním nároku“.

Nejvyšší soud odmítl dovolání podle ustanovení věty první , shledávaje, že dovoláním označené otázky odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit a dovolání tak není přípustné (srov. ).

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. již např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 1993, sp. zn. , uveřejněný pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; stanovisko Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. , přijaté dne 19. 12. 1995 a uveřejněné pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z aktuální judikatury Nejvyššího soudu např. rozsudek ze dne 20. října 2010, sp. zn. ) tísní se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální, někdy i psychický stav, jenž takovým způsobem a s takovou intenzitou doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě rozhodování natolik, že učiní právní úkon, jež by jinak neučinila. Pojem tísně ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě je třeba vykládat v širších souvislostech a tedy i v souvislosti s politickým nátlakem v letech 1948 až 1989, jenž nelze chápat jako jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako vlastník věci, učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě neučinila (shodně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. ledna 1998, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 10, č. 10; nebo nález ze dne 10. června 1996, sp. zn. , uveřejněný tamtéž pod č. 45, svazek 5).

Od shora citovaných závěrů se odvolací soud při právním posouzení věci – řešení otázky, uzavřel-li převodce kupní smlouvy (ze dne 30. 11. 1982 a 23. 7. 1986) ve stavu tísně – neodchýlil. Na rozdíl od dovolatelů, jež izolují a vyzdvihují jedinou (tvrzenou) okolnost o „tajné spolupráci účastníka s bezpečnostními složkami státu“ (dle evidence registrovaného jako spolupracovníka Sboru národní bezpečnosti zařazeným ve složce Veřejné bezpečnosti, nikoliv Státní bezpečnosti), odvolací soud přihlížel ke všem relevantním kritériím a prokázaným skutečnostem, z nichž lze zmínit zejm. zjištění o zbavení účastníka možnosti užívat rodinný majetek a nakládat s ním, persekuce jeho rodiny, ovšemže i významnou okolnost o následném prodeji pozemků za ceny neodpovídající ani tehdy platným cenovým předpisům; závěr, k němuž odvolací soud za daného stavu dochází, tedy že jinak – nebýt stavu tísně – by vlastník pozemků za navržených podmínek k jejich prodeji nepřistoupil – není zjištěným skutkovým okolnostem nepřiměřený.

Ačkoliv dovolatelé své námitky proti závěrům o morální integritě účastníka Ing. R. a o okolnostech, za nichž uzavřel kupní smlouvy, podřazují nesprávnému právnímu posouzení věci, jde převážně o polemiku s hodnotícím závěrem odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, nikoliv primárně o otázku výběru, výkladu či aplikace příslušné právní normy – ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě – na zjištění skutkový stav.

Ovšem i k otázce aplikovatelnosti ustanovení , , při výkonu práv a povinnosti z právních poměrů podle restitučních předpisů, lze odkázat na ustálenou (nerozpornou) rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. července 1999, sp. zn. ; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2000, sp. zn. ; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2001, sp. zn. ; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. listopadu 1998, sp. zn. ; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 1999, sp. zn. ), jež použití tohoto ustanovení v daných vztazích připouští (jsou-li předpisy restituční k v poměru zvláštních zákonů k obecnému a vlastní ustanovení pojednávající o tom, že výkon práv a povinností vyplývajících ze vztahů jím upravených nesmí být v rozporu s dobrými mravy, nemají). Kategorický závěr o neaplikovatelnosti ustanovení obč. zák. v restitučních poměrech neplyne ani z dovolateli označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. července 2000, sp. zn. , v němž dovolací soud – vycházeje z konkrétních okolností jím projednávané věci – uzavřel tolik, že prostřednictvím obč. zák. nelze rozšiřovat výčet překážek bránících vydání nemovitosti oprávněné osobě. Nejde tedy o otázku rozhodovanou dovolacím soudem rozdílně, zakládající přípustnost dovolání podle

V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se přitom konstantě prosazuje názor, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. ; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2014, sp. zn. ). Otázku, zda výkon určitého práva je v souladu s dobrými mravy, je třeba posoudit individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005, sp. zn. ). Dovolací soud má oprávnění učinit otázku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2007, sp. zn. ; nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. ).

Na závěru o neaplikovatelnosti ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ve vztazích plynoucích z restitučních předpisů (zde regulovaných zákonem o půdě) rozhodnutí odvolacího soudu ostatně založeno není. Uzavírá-li odvolací soud, že uspokojení nároku nelze oprávněné osobě (účastníku Ing. R.) odepřít, činí tak po uvážení všech zjištěných skutkových okolností a jeho závěry nejsou nikterak nepřiměřené. Dovolateli vznesená kritika jednání oprávněné osoby míří pak především na výkon práv a povinností dotčeného účastníka ve vztazích s třetími osobami (kupujícími pozemků v dané lokalitě, jež se pozemky již dříve dotčenými restitučním nárokem přímo či nepřímo sousedí) a samotného výkonu práva na vydání pozemků – již dříve legitimně uplatněného vůči povinným osobám za podmínek stanovených restitučním předpisem – se bezprostředně netýká.

Z uvedeného vyplývá, že v dovolání vymezený důvod nenaplňuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení

S ohledem na výsledek dovolacího řízení jsou pak dovolatelé povinni nahradit účastníku Ing. L. R. náklady tohoto řízení (srov. věty první, , a ), jež sestávají z odměny v tomto v řízení jej zastupující advokátky ve výši 3.100,- Kč [ , , a , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrady hotových výdajů advokátky stanovené paušální částkou 300,- Kč ( advokátního tarifu) a náhrady za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ( ) ve výši 714,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. března 2015

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu