Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 4223/2014

30 Cdo 4223/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně Mgr. D. H., insolvenční správkyně dlužníka KOVO, akciová společnost (a.s.) v likvidaci, se sídlem v Praze 7, U průhonu 1516/32, IČ 00000906, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 1.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2013, č.j. -191, takto:

I.Dovolání žalované se odmítá.

Stručné odůvodnění( ):

Žalobou ze dne 5. března 2008 se původní žalobce (KOVO, akciová společnost) proti žalované na základě , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „ “) domáhal zaplacení částky 1.500.000,- Kč jako přiměřeného peněžního zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem soudu v řízení vedeném u Krajského obchodního soudu v Brně pod sp.zn. , ve kterém se žalobou podanou dne 28. června 1993 domáhal zaplacení dlužné částky 5.105.084,- Kč s příslušenstvím, a které dosud nebylo skončeno.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 9. února 2009, č. j. –42, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci peněžité zadostiučinění v částce 80.000,- Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. října 2009, č. j. – 62, v rozsahu dotčeném odvoláním, tj. v bodě II. a III. výroku (zamítnutí žaloby do částky 1.420.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výrok pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 80.000,- Kč s příslušenstvím, zůstal odvoláním nedotčen a samostatně nabyl právní moci.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2011, sp. zn. , byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Městský soud v Praze, který již pokračoval v řízení na straně žalobce s Mgr. D. H., insolvenční správkyní žalobce, když mezitím bylo rozhodnuto o konkurzu na majetek původního žalobce, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 2 pak rozsudkem ze dne 3. prosince 2012, č.j. -141, ve znění opravného usnesení ze dne 6. května 2013, č.j. -182, výrokem I. žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 469.502,- Kč s příslušenstvím, výrokem II. žalobu co do částky 1.030.498,- Kč zamítl a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že v původním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu a po přihlédnutí ke kritériím uvedeným v uložil žalované zaplatit žalobkyni odškodnění v částce uvedené shora.

Městský soud v Praze pak rozsudkem ze dne 7. listopadu 2013, č.j. – 191, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 80.000,- Kč zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, ohledně přisouzené částky 325.084,- Kč s příslušenstvím potvrdil a ohledně částky 31.835,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu zamítl. Výrokem II. pak rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se soudem prvního stupně v tom, že v původním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a proto žalobkyni náleží přiměřené zadostiučinění, avšak za dobu od 2. srpna 2010, kdy pohledávka žalobkyně byla postoupena na jinou osobu, ale soud dosud nerozhodl o procesním nástupnictví na straně žalobce, snížil základní částku o 70 %, protože v této fázi posuzované řízení nemá podle soudu pro žalobkyni téměř žádný význam.

Proti potvrzující části výroku I. a proti výroku o náhradě nákladů řízení rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dne 3. března 2014 dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení (dále jen „ “), protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně se měl odchýlit od rozsudku ze dne 31. května 2012, sp.zn. , a sjednocujícího stanoviska Cpjn 206/2010, když při posuzování přiměřenosti délky řízení i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, měl vzít v úvahu hodnotu uplatněného peněžitého nároku, kterou nelze směšovat s nominální výší uplatněného nároku, ale pro poškozeného věřitele z hlediska významu předmětu řízení co do výše peněžitého nároku je podstatná částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky. Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval kritériem složitosti řízení. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) přihlédl k čl. II bodu 2. , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.

Podle ustanovení lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle ustanovení lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a ) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání ( věta první ).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo - má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podstatou dovolání je názor žalované, že odvolací soud v údajném rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. , při hodnocení přiměřenosti délky řízení a při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění nevzal v úvahu zvláštnosti konkursního řízení. Na tomto místě je však nutno podotknout, že dovolatelka přehlédla, že řízení vedené u Krajského obchodního soudu v Brně pod sp. zn. , za jehož nepřiměřenou délku se žalobkyně domáhá náhrady, není konkursním řízením. Proto závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku shoda uvedeném nelze v posuzované věci aplikovat.

K otázce posouzení výše přiměřeného zadostiučinění Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v , přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. , nebo ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. ). Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které opakuje i odvolací soud, se podává, že právě pro složitost řízení před Krajským obchodním soudem v Brně bylo peněžité zadostiučinění sníženo o 20 %.

Dovolání proti výroku odvolacího soudu o nákladech řízení žalovaná nikterak nezdůvodnila.

Jestliže tedy v souzené věci dovolací soud dospěl k závěru, že u dovolání žalované nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, jak jsou vymezeny v již zmíněném ustanovení , Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání ( věta první ), odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není s přihlédnutím k ustanovení věta druhá odůvodňován.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. března 2015

JUDr. Pavel P a v l í k

předseda senátu