Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1008/2010

30

Cdo 1008/2010

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci žalobkyně KOVO, akciová společnost /a.s./ v likvidaci, se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1516/32, identifikační číslo osoby 00000906, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1.500.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2009, č. j. – 62, takto:

se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 2. 2009, č. j. – 42, v rozsahu dotčeném odvoláním, tj. v bodě II. a III. výroku (zamítnutí žaloby do částky 1.420.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodnutí o náhradě nákladů řízení). Výrok pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 80.000,- Kč s příslušenstvím, zůstal odvoláním nedotčen a samostatně nabyl právní moci. Tím bylo rozhodnuto o žalobě na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění žalobkyní utrpěné nemajetkové újmy v důsledku porušení jejího práva na projednání věci, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. v přiměřené lhůtě.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 28. 6. 1993 zahájila žalobkyně řízení o zaplacení částky 5.105.084,- Kč s příslušenstvím u Krajského obchodního soudu v Praze proti pěti žalovaným – 1) Tesla Brno, s.p., 2) Tesla Elmi, a.s., 3) UTES Brno, družstvo, 4) Mechanika a vakuová technika – Kooperativ Brno a 5) Fond národního majetku České republiky. Dne 10. 8. 1994 vzala žalobu částečně zpět. Dne 18. 1. 1995 bylo navrženo postoupení věci Krajskému obchodnímu soudu v Brně, které bylo realizováno dne 13. 7. 1995. Dne 28. 2. 1996 navrhla žalobkyně doplnění dokazování zadáním znaleckého posudku. Dne 14. 8. 1996 žádá žalobkyně o přednostní vyřízení případu nařízením ústního jednání nebo nařízením znaleckého posudku. Dne 27. 3. 1997 se žalobkyně soudu táže, z jakého důvodu nelze ve věci nařídit ústní jednání. Dne 10. 10. 1997 zamítl soud návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem, proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání a spis byl dne 4. 12. 1997 předložen Vrchnímu soudu v Olomouci k rozhodnutí o něm. Odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil dne 15. 8. 1999. Dne 30. 4. 2001 byl spis vrácen Krajskému soudu v Brně Obvodním soudem pro Prahu 1, který jej měl zapůjčen. Dne 14. 11. 2001 proběhlo ve věci ústní jednání. Dne 15. 11. 2002 byl na majetek žalovaného 1) prohlášen konkurs a zástupci žalobkyně bylo oznámeno, že se z daného důvodu řízení ze zákona přerušuje. Dne 7. 10. 2004 byl prohlášen konkurs na majetek žalovaného 3). Žalobkyně vzala dne 24. 3. 2006 žalobu zpět proti žalovaným 1) až 4) a požádala, aby soud v řízení pokračoval toliko s žalovaným 5) – Fondem národního majetku České republiky. Na to bylo žalobkyni soudem odpovězeno, že rozhodnutí o zastavení řízení musí předcházet rozhodnutí o procesním nástupnictví na straně žalovaných 4) a 5) a takové rozhodnutí nelze vydat, neboť na majetek žalovaného 1) a 3) byl prohlášen konkurs a rozhodnutí jim tak nelze účinně doručit. Dne 2. 8. 2006 byl zamítnut Vrchním soudem v Olomouci návrh žalobkyně na určení lhůty k provedení úkonu podle , o soudech a soudcích, ústavní stížnost žalobkyně do tohoto usnesení byla odmítnuta. Řízení tak „bylo přerušeno“ vůči všem žalovaným a doposud nebylo ve věci rozhodnuto.

Na základě těchto skutkových zjištění soud prvního stupně uzavřel, že v řízení došlo k porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a tím i k nesprávnému úřednímu postupu podle věty druhé a třetí , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“). Celkovou délku řízení soud počítal ode dne podání žaloby (28. 6. 1993) do doby přerušení řízení v důsledku prohlášení konkursu na majetek žalovaného 1) dne 15. 11. 2002, přičemž řízení není doposud pravomocně skončeno. Soud prvního stupně zjistil, že v řízení došlo k průtahům ze strany soudu ve smyslu nečinnosti, zejména v období od 13. 7. 1995 do 1. 4. 1997, od 4. 12. 1997 do 15. 8. 1999 a od září 1999 do 18. 6. 2001. Přerušení řízení z důvodu prohlášení konkursu na majetek žalovaných 1) a 3) však nelze podle soudu prvního stupně považovat za průtah, neboť řízení je přerušeno ze zákona. Řízení posoudil jako složitější. Uvedl, že žalobkyně nevyužila zcela všechny dostupné prostředky k odstranění průtahů. Řízení nehodnotil jako řízení se zvýšeným významem pro žalobkyni. Proto za přiměřené zadostiučinění považoval částku 80.000,- Kč.

Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením v tom, že období od 15. 11. 2002, kdy byl prohlášen konkurs na žalovaného 1), nelze zahrnout do celkové délky řízení ve smyslu . Souhlasil s názorem, že pokud žalovaný 5) - Fond národního majetku ČR - k 1. 1. 2006 zanikl dle a 11 , musí být vydáno usnesení podle (dále jen „“) o tom, s kým bude v řízení na jeho místě pokračováno. Toto usnesení však v posuzované věci nelze z důvodu prohlášení konkursu na majetek žalovaných 1) a 3) těmto účinně doručit, jelikož odvolací lhůta proti tomuto usnesení jim nemůže plynout a usnesení o procesním nástupnictví tak nemůže nabýt právní moci. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 8. 2006, č. j. – 7, podle kterého by sice bylo možno v řízení pokračovat vůči těm žalovaným, na něž jako samostatné procesní společníky přerušení řízení podle , o konkursu a vyrovnání, nedopadá, ale pokračování v řízení brání právě nutnost rozhodnout o procesním nástupnictví na straně žalovaného 5). Má za to, že daný názor neodporuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, č. j. a uzavřel, že od 15. 11. 2002 již k průtahům v řízení nedochází. Nespatřil zvýšený význam předmětu řízení pro žalobkyni, neboť částka pět miliónů Kč není taková, aby mohla žalobkyni ohrozit. Proto přiznané odškodnění ve výši stanovené soudem prvního stupně považoval za adekvátní.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. , ve spojení s Napadené rozhodnutí má podle ní zásadní právní význam jednak proto, že řeší právní otázku možného pokračování v řízení proti žalovanému 5) v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. , a dále je rozhodnutí odvolacího soudu z níže uvedených důvodů v rozporu s hmotným právem. Za dovolací důvod označila nesprávné právní posouzení věci ( ) a vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci ( ). Nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že v řízení nemohlo být pokračováno s právním nástupcem žalovaného 5). Je přesvědčena, že pokud chtěla vést řízení pouze vůči České republice jako procesnímu nástupci žalovaného 5), bylo třeba řízení vůči tomuto žalovanému vyloučit k samostatnému projednání a rozhodnutí. Proti usnesení o vyloučení věci k samostatnému řízení není přípustné odvolání, pouze tedy mělo být doručeno všem účastníkům (i žalovaným v konkursu), čímž by se stalo pravomocným. Rovněž má za to, že postup dle poslední věta ve směru rozhodnutí o procesním nástupci žalovaného 5) je možný, neboť v samostatném řízení by byli již jen účastníci, kterým lze účinně doručit. Z uvedeného dovozuje, že Krajský soud v Brně byl povinen pokračovat v řízení i po prohlášení konkursu na majetek žalovaného 1) a 3), neboť řízení vůči ostatním žalovaným se ze zákona nepřerušuje za situace, kdy mají postavení samostatných procesních společníků podle K zániku žalovaného 5) došlo až k 1. 1. 2006, přičemž k prohlášení konkursu na majetek žalovaného 1) došlo dne 15. 11. 2002 a na majetek žalovaného 3) dne 7. 10. 2004. Nelze tedy tvrdit, že v období od 15. 11. 2002 minimálně do 1. 1. 2006 se nejednalo o průtahy v řízení. Soudy vycházely z nesprávné úvahy o celkové délce řízení, a proto nesprávně posoudily otázku výše přiměřeného zadostiučinění. Žalobkyně namítá, že odvolací soud se nevypořádal s odvolacími námitkami. Má za to, že nelze přičítat k její tíži, že nepodala stížnost na průtahy v řízení podle již dříve, neboť má právo na včasné rozhodnutí věci i bez toho, aby se jejího rozhodnutí musela domáhat. Brojí proti posouzení významu předmětu řízení, neboť jej považuje za velmi významný, když v době sepisu dovolání představoval předmět původního řízení s příslušenstvím částku 15 mil. Kč. Domnívá se, že jí přiznané zadostiučinění za nemajetkovou újmu nelze považovat za přiměřené a v souladu se standardy života v České republice. Z těchto důvodů navrhla dovolacímu soudu, aby zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 ).

Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle Lze se proto zabývat jeho přípustností.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím , ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen , přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení

Pro přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle a se nepřihlíží.

Dovolání je přípustné k posouzení otázky celkové délky řízení ve smyslu a nevyužití prostředků nápravy ze strany poškozeného ve smyslu , které odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.

Dovolání je důvodné.

Nejvyšší soud se již ve svých dřívějších rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemajetkové újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v věta druhá a třetí a k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Uvedl k tomu, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za imateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu věta druhá a třetí je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. , a část II. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, , uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stanovisko i všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz.

Dovolací soud ve svých předchozích rozhodnutích opakovaně dovodil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. ), že hodnocení přiměřenosti délky řízení se řídí kritérii vyjmenovanými v , přičemž v souladu

s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“ nebo „Evropský soud“) na poli článku 6 odst. 1 Úmluvy je rozhodující toliko celková délka řízení, do které je třeba započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno (viz čtvrtá právní věta Stanoviska a její odůvodnění).

Probíhá-li vedlejší řízení, před jehož skončením nelze v původním řízení pokračovat, prodlužuje se nutně původní řízení o dobu, po kterou je vedlejší řízení vedeno. V takovém případě je však třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená (může však být nepřiměřená z jiných důvodů). To platí zejména tehdy, kdy příčina nepokračování řízení nespočívá na straně soudu, ale je dána ze zákona, jak tomu bylo v posuzované věci s ohledem na , o konkursu a vyrovnání. Vždy je totiž třeba mít na paměti, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu, mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. rozsudek ESLP ve věci Metzová proti České republice ze dne 18. 4. 2006, č. 38194/02, ).

Jestliže však délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu věta druhá a třetí k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce původního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. ).

Pokud odvolací soud dobu trvání řízení po prohlášení konkursu na majetek žalovaného 1) do celkové délky původního řízení nezapočítal, je jeho právní posouzení nároku žalobkyně nesprávné.

Obecný závěr shora uvedený je v posuzované věci umocňován tím, že k přerušení řízení ze zákona došlo jen ve vztahu k některým z žalovaných, zatímco vůči zbylým žalovaným mohlo řízení pokračovat.

Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2001, č. j. , vyplývá, že pokud je žalováno více žalovaných a na majetek z jednoho z nich je prohlášen konkurs a dojde k přerušení řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce [viz , o konkursu a vyrovnání], nedochází ze zákona k přerušení řízení vůči všem žalovaným, tedy i těm na jejichž majetek konkurs prohlášen nebyl.

Z uvedeného je zřejmé, že původní řízení bylo v důsledku postupně prohlášených konkursů přerušeno jen ve vztahu k žalovaným 1) a 3), zatímco vůči žalovaným 2), 4) a 5) mohlo pokračovat, jak správně dovolatelka namítá.

Konstrukci dovozenou odvolacím soudem, podle které je možné vyřešit otázku právního nástupnictví na straně žalovaného 5) až po skončení konkursních řízení na majetek žalovaných 1) a 3), dovolací soud nesdílí. Je na soudu, aby s vědomím maximy rychlé a účinné ochrany práv zakotvené v zaujal takový výklad procesních pravidel, která umožní její naplnění. Žalobkyně v tomto směru správně namítá, že soud v původním řízení mohl a měl vyloučit nároky uplatněné proti žalovaným 2), 4) a 5) k samostatnému projednání a rozhodnutí podle , když vůči nim a žalobkyni by rozhodnutí o vyloučení nároku k samostatnému řízení nabylo právní moci okamžikem doručení (viz a 159 ) a tím by měl soud možnost rozhodnout o zastavení řízení vůči žalovaným 2) a 4), procesním nástupnictví na straně žalovaného 5), a následně vydat rozhodnutí o meritu věci.

Jestliže soud v původním řízení popsaným způsobem nepostupoval, zatížil je mnoho let trvajícím obdobím nečinnosti, která nejenže představuje nesprávný úřední postup ve smyslu věta třetí , ale musí se nutně projevit i v úvaze soudu o výši přiměřeného zadostiučinění při zohlednění kritéria . Pokud odvolací soud z této úvahy nevycházel, je i zde jeho právní posouzení nároku žalobkyně nesprávné.

Bude na odvolacím soudu, aby nově posoudil celkovou dobu trvání řízení ve smyslu , přičemž přihlédne ke stavu původního řízení ke dni svého rozhodnutí ( a část V. Stanoviska).

Nesprávně odvolací soud posoudil i kritérium jednání poškozeného ve smyslu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. ). Účinný právní nástroj v podobě žádosti o určení lhůty k provedení procesního úkonu, jenž není podmíněn podáním tzv. hierarchické stížnosti, byl totiž do českého právního řádu zaveden až od 1. 7. 2009 novelou , o soudech a soudcích., provedenou (k tomu srovnej např. konečné rozhodnutí senátu páté sekce ESLP o přijatelnosti stížnosti č. 40552/02, ve věci Vokurka proti České republice, odst. 57 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. ). Po převážnou dobu trvání předmětného řízení tedy žalobkyně neměla účinný prostředek nápravy, jak se proti nepřiměřené délce původního řízení bránit.

Navíc platí, že ani po novele § 174a zákona o soudech a soudcích účinné od dne 1. 7. 2009 není přiléhavé přičítat absenci postupu podle tohoto ustanovení k tíži poškozeného, neboť není obecně povinností účastníků řízení vést orgány veřejné moci k dřívějšímu rozhodnutí. Vydat rozhodnutí v přiměřené době je naopak obecnou povinností těchto orgánů, ta má být plněna i tehdy, když účastníci nevyužívají prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení spočívající v nečinnosti orgánu (viz např. ukládající soudu postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná nebo , dle nějž není-li stanoveno jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní). Tím méně je možné přičítat k tíži účastníka řízení (poškozeného), že nepodal stížnost podle téhož zákona (srov. Stanovisko, část IV.).

Protože právní posouzení nároku žalobkyně z hlediska stanovení rozhodné doby trvání řízení a přispění žalobkyně k průtahům v řízení ze strany odvolacího soudu je nesprávné, postupoval dovolací soud podle , části věty za středníkem, a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle věty první věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je pak ve smyslu , části první věty za středníkem, ve spojení s vázán právními názory dovolacího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí.

Při novém rozhodnutí přihlédne odvolací soud nejen k právním názorům obsaženým v tomto rozhodnutí, ale též ve zmíněném Stanovisku a ve vztahu k významu předmětu řízení pro žalobkyni rovněž v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. .

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci ( ).

Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 19. října 2011

JUDr. František I š t v á n e k, v. r.

předseda senátu