Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

32 Cdo 3012/2014

32 Cdo 3012/2014

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně HOSPIMED, spol. s r.o., se sídlem v Praze 3, Malešická 2251/51, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 00 67 68 53, zastoupené Mgr. Pavlem Markem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1070/19, proti žalované Oblastní nemocnici Kolín, a.s., nemocnici Středočeského kraje, se sídlem v Kolíně, Žižkova 146, PSČ 280 00, identifikační číslo osoby 27 25 63 91, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o zaplacení částky 66,290.425,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2014, č. j. -90, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze změnil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. srpna 2013, č. j. -78, ve výroku II., kterým soud prvního stupně na návrh žalované přerušil řízení podle ustanovení (dále jen „ “) do pravomocného skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. , tak, že řízení se nepřerušuje.

Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení , majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, uzavřel-li, že postup podle ustanovení v projednávané věci není správný, neboť otázky řešené v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. nemohou mít význam pro rozhodnutí o povinnosti žalované zaplatit dlužnou částku a tím splnit povinnost vyplývající z tvrzeného smluvního vztahu. Nesprávnost rozhodnutí spatřuje dovolatelka i v řešení hmotněprávní otázky relevance pravomocného rozsudku o spáchání trestného činu pro otázku platnosti kupní smlouvy podle ustanovení , (dále jen „obč. zák.“), při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2007, sp. zn. (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), a od rozsudku ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 30/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i od nálezů Ústavního soudu, jež cituje.

Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje, případně aby napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně pro nedůvodnost zamítnout.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z ustanovení vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Označila-li dovolatelka jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dostála tomuto požadavku pouze formálně, neboť její odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. a sp. zn. jako na rozhodnutí, od nichž se měl odvolací soud podle názoru dovolatelky odchýlit, není správný.

První rozhodnutí, které dovolatelka uvádí, není ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V posouzení otázky závaznosti pravomocného rozhodnutí o spáchání trestného činu pro otázku platnosti smlouvy Nejvyšší soud sjednotil právní praxi již rozsudkem ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. , uveřejněným pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 36/2008“). V R 36/2008 Nejvyšší soud uzavřel, že soud je v občanském soudním řízení vázán podle ustanovení rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo ho spáchal. Rozsah vázanosti soudu tímto rozhodnutím příslušného orgánu pak je dán tím, do jaké míry jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň okolnostmi významnými pro rozhodnutí soudu ve sporu. Dále dovodil, že jednání naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle ustanovení a 4 , nečiní smlouvu absolutně neplatnou podle ustanovení obč. zák. ani podle ustanovení obč. zák. jen proto, že jednající jím spáchal trestný čin (nebo že obecně šlo o jednání podvodné). V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. , uveřejněném pod číslem 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud konstatoval, že z již ustálené judikatury po vydání R 36/2008 ojediněle vybočuje dovolatelkou zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. . Uvádí-li proto dovolatelka jako předpoklad přípustnosti dovolaní skutečnost, že se odvolací soud odchýlil právě od tohoto rozhodnutí, nemůže tím být založena přípustnost dovolání.

Zpochybňuje-li dovolatelka správnost závěru odvolacího soudu, podle něhož nejsou dány podmínky pro přerušení řízení podle ustanovení , pak odvolací soud rozhodl v souladu se závěry k otázce vázanosti rozhodnutím příslušných orgánů podle ustanovení vyjádřenými v R 36/2008, neboť neplatnost kupní smlouvy tvrzená dovolatelkou, z níž žalobkyně uplatňuje právo na zaplacení žalované částky, není znakem skutkové podstaty trestných činů, pro které byla podána obžaloba a je vedeno trestní řízení u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. . Otázku, zda žalovaná má povinnost zaplatit žalovanou částku a z jakého právního titulu, musí posoudit soud v občanskoprávním řízení.

Odvolací soud se neodchýlil ani od druhého rozhodnutí, na něž dovolatelka odkazuje. Nejvyšší soud se v rozsudku ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. , zabýval otázkou (ne)platnosti kupní smlouvy, kterou povinný převedl nemovitost na jiného, i když usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí mu to soud zakázal. Takovou otázku odvolací soud neřešil, nezabýval se jí, nemohl se tedy ani odchýlit od judikatury dovolacího soudu.

Odkazuje-li dovolatelka na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu, pak rozhodnutí Ústavního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. ).

Skutečnost, že dovolatelka vede správní řízení sporné před ministerstvem financí o poskytnutí dosud nevyplacené dotace k úhradě žalované částky, je pro posouzení přípustnosti dovolání nevýznamná, neboť touto skutečností se odvolací soud nezabýval. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. července 2013, sen. zn. , že dovolání není přípustné podle ustanovení , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. ).

Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. ledna 2015

JUDr. Hana Gajdzioková

předsedkyně senátu