Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3024/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Petra Jančury,zastoupeného Mgr. Josefem Žďárským, advokátem se sídlem Praha 1, Panská 6, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2017 č. j. -246 a usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 8. 3. 2017 č. j. -174, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře, kterým byla zamítnuta jeho žádost o bezplatnou obhajobu. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle d, a 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dodatkového protokolu k Úmluvě.

Stěžovatel namítá, že trestní soudy posoudily jím předložené y prokazující jeho nemajetnost jako nedostačující pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, aniž by ho vyzvaly k doplnění potřebných podkladů. Zásadní nesouhlas vyjadřuje s tou částí odůvodnění napadeného usnesení stížnostního soudu, ve které dovozoval neexistenci zásahu do práva na obhajobu z toho, že byl stěžovatel řádně poučen o svých právech, obhájce si zvolil a teprve s odstupem požádal o přiznání bezplatné obhajoby. Stěžovatel také upozorňuje, že v jiné trestní věci byly na základě obdobné žádosti doklady předložené stěžovatelem shledány jako dostatečné a nárok na bezplatnou obhajobu byl přiznán.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud představuje podle y soudní orgán ochrany ústavnosti, který není dalším stupněm v systému trestního soudnictví a není soudem instančně nadřízeným trestním soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a rozhodnutím v něm vydaném) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Argumentace stěžovatele směřuje výhradně proti rozhodnutí trestních soudů o zamítnutí jeho žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Ústavní soud proto připomíná, že posouzení, zda jsou v jednotlivých případech dány důvody pro přiznání nároku ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu, náleží trestním soudům, které zvažují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Ústavnímu soudu pak přísluší pouze přezkoumat, zda trestními soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. V případech rozhodování ve smyslu § 33 odst. 2 trestního řádu navíc platí, že soudy disponují relativně širokým prostorem pro uvážení, rozhodovací praxe Ústavního soudu proto v těchto případech vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

či

).

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí Okresního soudu v Kutné Hoře je patrné, že zamítnutí žádosti stěžovatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu bylo opřeno primárně o skutečnost, že stěžovatel nepředložil některé důležité y, které by jeho žádost mohly podpořit, např. výpis z katastru nemovitostí, výpis z evidence vozidel apod. Okresní soud v Kutné Hoře rovněž poukázal na to, že stěžovatel prodal fungující společnost a dům. Zásadní se pak jeví argument, že je stěžovatel v produktivním věku, není nijak pracovně omezen a má velké zkušenosti v oblasti stavebnictví, takže by pro něj neměl být problém si opatřit odpovídající zaměstnání v trvalém pracovním poměru.

Ústavní soud k tomu uvádí, že je-li při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu důraz kladen na celkovou majetkovou potencialitu obviněného, která je dovozována z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze těmto úvahám z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu nic vytýkat, resp. nejedná se o exces ani libovůli (viz např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

,

či

). Pokud měl stěžovatel za to, že existují okolnosti, které zajištění prostředků na úhradu obhajoby znemožňují, nic mu nebránilo, aby na tyto okolnosti poukázal a prokázal je (např. existenci zdravotního omezení). Ani v ústavní stížnosti stěžovatel na výše uvedenou argumentaci nalézacího soudu nijak nereaguje.

Jestliže stěžovatel tvrdí, že trestní soudy jej měly vyzvat k předložení potřebných dokladů prokazujících důvodnost jeho žádosti, Ústavní soud se s tímto názorem neztotožňuje. Z ustanovení § 33 odst. 2 a 3 trestního řádu vyplývá, že obviněný musí skutečnost, že nemá dostatek prostředků k hrazení nákladů obhajoby, osvědčit, přičemž pro tyto účely musí dodat i přílohy prokazující důvodnost jeho nároku na bezplatnou obhajobu. Trestní řád tedy zřetelně vyžaduje vlastní aktivitu obviněného k prokázání nároku, přičemž stěžovatel byl v tomto smyslu v průběhu trestního řízení řádně poučen. Absence podkladů přitom znemožňuje soudu rozhodovat o žádosti, neboť samo tvrzení postačující není (srov. usnesení

sp. zn.

). Pokud tedy stěžovatel skutečnosti tvrzené ve své žádosti na bezplatnou obhajobu alespoň v minimálním rozsahu nedoložil, nelze výše uvedeným úvahám trestních soudů a jejich postupu nic vytýkat.

Ve vztahu k napadenému usnesení Krajského soudu v Praze Ústavní soud uvádí, že poukaz na skutečnost, že stěžovatel si obhájce zvolil a až s odstupem požádal o přiznání bezplatné obhajoby, hrála v kontextu celého odůvodnění tohoto usnesení pouze marginální roli. Podstatné bylo, že se Krajský soud v Praze dostatečně vypořádal s námitkami stěžovatele a výše uvedenou argumentaci Okresního soudu v Kutné Hoře vyhodnotil jako racionální a správnou.

Jako irelevantní pak musí Ústavní soud odmítnout poukaz stěžovatele na skutečnost, že v jiné trestní věci byly na základě obdobné žádosti jím předložené doklady shledány jako dostatečné a nárok na bezplatnou obhajobu byl přiznán (šlo o usnesení Obvodního soudu pro Prahu ze dne 12. 9. 2017 sp. zn. ). Jde totiž toliko o rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo navíc vydáno až po vydání napadených rozhodnutí. Jestliže v nyní posuzované věci trestní soudy přihlédly k výše popsaným skutečnostem, zatímco Obvodní soud pro Prahu 4 je nezohlednil, nemůže to vést samo o sobě k závěru, že by jejich postupem došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2017

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu