Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 841/06

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti P. F., zastoupeného Mgr. M. J., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2006, sp. zn. , takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení krajského soudu, neboť jím podle jeho názoru byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v a čl 37 odst. 2d (dále jen „“) a v písm. e/ (správně patrně c/) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V jednotlivostech stěžovatel uvedl, že odvolací soud se při rozhodování o jeho stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým mu byl přiznán nárok na 75% bezplatné obhajoby, dopustil „svévolné aplikace právního předpisu“; napadené rozhodnutí je podle něj pro „nepřesvědčivé a nepodložené odůvodnění stran aplikace § 33 odst. 2 tr. řádu zcela nepřezkoumatelné“. Je přesvědčen, že splnil zákonné podmínky pro přiznání bezplatné obhajoby v plném rozsahu a ke svým majetkovým a osobním poměrům uvedl, že jeho jediným příjmem je dávka sociální péče ve výši 4.420,- Kč měsíčně, je nezaměstnaný, nemajetný a zadlužený, a na jeho majetek byl prohlášen konkurz. Podle stěžovatele je nepochybné, že z výše vyčíslené dávky sociální péče, která je jeho výlučným příjmem, není schopen hradit náklady na obhajobu v trestním řízení, které ke dni stížnosti činily již 25.000,- Kč. Názory obou soudů (prvního a druhého stupně) o významu skutečností, že je mu dávka vyplácena na bankovní účet, nebo že je osobou práce schopnou a náklady obhajoby může vyrovnat formou soukromé půjčky, považuje za „bezpředmětné“. Skutečnost, že žádost o bezplatnou obhajobu podal až šest týdnů od zvolení obhájce, má za nevýznamnou rovněž, stejně jako zjišťování důvodu, pro který přerušil svoji podnikatelkou činnost.

Z ústavní stížnosti a přiložených listin se podává, že stěžovateli byl k jeho žádosti o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 8. 2006, č.j. -27, podle § 33 odst. 2 tr. řádu, přiznán nárok na 75 % bezplatné obhajoby. Rozhodnutí soud odůvodnil především tím, že stěžovatel není osobou zcela bez příjmu, a zbývajících část nákladů obhajoby může uhradit v budoucnu i ve splátkách. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c/ tr. řádu zamítl. Poukázal na to, že stěžovatel požádal o bezplatnou obhajobu až za šest týdnů po té, co si zvolil obhájce na základě plné moci, aniž by dokladoval úhradu právních úkonů do té doby učiněných; stejně jako soud prvního stupně měl za důležité, že stěžovatel má pravidelný příjem z dávek sociální péče a že neozřejmil důvod přerušení jeho podnikatelské činnosti. S ohledem na stěžovatelův věk a absenci důkazu o tom, že by nebyl schopen práce, mělo by být podle názoru odvolacího soudu v jeho možnostech závazky vůči zvolenému obhájci vyrovnat, a to případně i ze „soukromé“ půjčky.

Ústavní soud je podle y ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Dle zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Z ustanovení tr. řádu potom vyplývá, že osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. O nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu může být rozhodnuto i bez návrhu obviněného.

Pravidlem tedy je, že obviněný hradí náklady za poskytnutí právní pomoci. Zároveň však zákonodárce, v rámci prostoru daného muu, určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude poskytnuta obviněnému bezplatně. Posuzování podmínek pro bezplatnou pomoc obhájce je svěřeno obecným soudům, které posuzují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Ústavní soud tuto pravomoc obecných soudů respektuje s tím, že do ní zasahuje pouze výjimečně, jen když je nucen korigovat zvláště závažné excesy, mající za následek porušení ústavně zaručených práv.

Ustanovení § 33 odst. 2 tr. řádu je přitom dle ustálené judikatury interpretováno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných není nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby (srov.

,

aj.).

Výklad uvedených podmínek je z povahy věcí založen na relativně širokém uvážení; proto o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.

Jestliže obecné soudy položily důraz na celkovou majetkovou potencialitu, již dovodily z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, spíše než na stav zcela současný (závislost na sociálních dávkách, již stěžovatel vskutku nadto blíže neozřejmil), nelze jim z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout; tím spíše se nejedná ani o exces ani libovůli. Ostatně není bez významu, jak učinily soudy, klást otázku po příčinách té osobní a majetkové situace, již pokládá stěžovatel za nepříznivou natolik, že neumožňuje, aby hradil, byť zčásti, náklady obhajoby. Stěžovatel v kritice obecných soudů totiž pomíjí, že mu v jeho žádosti vyhověly potud, že přiznaly právo na obhajobu sice nikoli bezplatnou, ale za odměnu v podstatném rozsahu sníženou.

Z uvedených důvodů lze mít za to, že obecné soudy při aplikaci § 33 odst. 2 tr. řádu z mezí ústavních principů nevybočily. Stěžovateli se tím zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.

S ohledem na výše uvedené nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítnout podle jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2007

Vladimír Kůrka

předseda senátu