Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2527/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Gabriely Balické, zastoupené Mgr. Ivo Žižkovským, advokátem se sídlem Plzeň, Martinská 10, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 6. 2015 č. j. -15 a usnesení Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 19. 5. 2015 č. j. -6, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu Plzeň-jih, kterým byla zamítnuta její žádost o bezplatnou obhajobu. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Plzni, jímž byla zamítnuta její stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu Plzeň-jih.

Podle stěžovatelky došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jejích práv podle a 2d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka uvádí, že dostatečně osvědčila absenci finančních prostředků, kterými by byla schopna hradit náklady na obhájce. Namítá, že nebyla řádně poučena o povinnosti dokazovat negativní skutečnosti, a proto si ona ani její obhájce nebyli vědomi, že je nutné prokazovat negativní tvrzení v situaci, kdy není zřejmé, jakéy mají být doloženy. Stěžovatelka má za to, že pokud byla její žádost o bezplatnou obhajobu zamítnuta na základě toho, že uvedené skutečnosti týkající se její nemajetnosti nijak nedoložila, jde o zcela nedostačující odůvodnění. Stěžovatelka dále vytýká trestním soudům, že v odůvodnění svých rozhodnutí spekulovaly o jejích budoucích výdělečných možnostech.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ""), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti, který není dalším stupněm v systému trestního soudnictví a není soudem instančně nadřízeným trestním soudům. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Posouzení, zda jsou v jednotlivých případech dány důvody pro přiznání nároku ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu, náleží trestním soudům, které posuzují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Ústavnímu soudu pak přísluší přezkoumat pouze to, zda trestními soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce, mající za následek porušení ústavně zaručených práv. V případech rozhodování ve smyslu § 33 odst. 2 trestního řádu navíc platí, že soudy disponují relativně širokým prostorem pro uvážení, rozhodovací praxe Ústavního soudu proto v těchto případech vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení

sp. zn.

,

,

či

).

Pokud stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn.

, je třeba konstatovat, že závěry v něm učiněné na její případ nedopadají. Z odůvodnění napadeného usnesení Okresního soudu Plzeň-jih je totiž patrné, že při hodnocení osobních a majetkových poměrů stěžovatelky vycházel z informací obsažených v trestním spisu. Na jejich základě vyvodil mj. závěry o budoucích výdělečných možnostech stěžovatelky. Je-li při rozhodování o nároku na bezplatnou obhajobu důraz kladen na celkovou majetkovou potencialitu obviněného, která je dovozována z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze těmto úvahám z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu nic vytýkat, resp. nejedná se o exces ani libovůli (viz např. usnesení

sp. zn.

,

,

,

nebo

). Pokud měla stěžovatelka za to, že existují okolnosti, které jí zajištění prostředků na úhradu obhajoby znemožňují, nic jí nebránilo, aby na tyto okolnosti poukázala a prokázala je (např. existenci zdravotního omezení). Pravidlo "neexistence se neprokazuje", na které v citovaném nálezu

sp. zn.

poukázal Ústavní soud, zde tedy nehrálo žádnou roli (srov. usnesení

sp. zn.

).

V takové situaci musí Ústavní soud akceptovat názor, který v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí vyjádřil Krajský soud v Plzni. Z ustanovení § 33 odst. 2 a 3 trestního řádu vyplývá, že obviněný musí skutečnost, že nemá dostatek prostředků k hrazení nákladů obhajoby, osvědčit, přičemž pro tyto účely musí dodat i přílohy prokazující důvodnost jeho nároku na bezplatnou obhajobu. Trestní řád tedy zřetelně vyžaduje vlastní aktivitu obviněného k prokázání nároku na bezplatnou obhajobu, přičemž stěžovatelka byla v tomto smyslu v průběhu trestního řízení řádně poučena. Pokud se stěžovatelka skutečnosti tvrzené ve své žádosti na bezplatnou obhajobu nesnažila, byť jen v minimálním rozsahu, doložit, nelze výše uvedeným úvahám trestních soudů a jejich postupu nic vytýkat.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2015

JUDr. Tomáš Lichovník

předseda senátu