Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2107/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Petra Nevluda, zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ze dne 12. dubna 2017, usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. ze dne 24. srpna 2016 a rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. ze dne 4. srpna 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše uvedeným rozsudkem okresního soudu byli zproštěni obžaloby blíže uvedení obžalovaní pro skutek spočívající stručně řečeno v tom, že jako svědci v hlavním líčení a v řízení o povolení obnovy lživě vypovídali v neprospěch stěžovatele, což stěžovatele usvědčovalo ze spáchání trestné činu vydírání, pro který byl následně v řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. odsouzen. Okresní soud dospěl k závěru, nebyla prokázána lživost sporných výpovědí. Samotná skutečnost, že tyto výpovědi byly účinně zpochybněny v rámci řízení o povolení obnovy a následně obnoveného řízení (kde byl stěžovatel při použití zásady in dubio pro reo následně zproštěn obžaloby), nutně nevede k závěru, že obžalovaní svou výpovědí spáchali trestný čin.

2. Následné odvolání státního zástupce a stěžovatele krajský soud zamítl s tím, že ve věci proti sobě stály dvě skupiny důkazů: 1) původní svědci, nyní v postavení obžalovaných, jejichž výpovědi byly opakující se a obsahově konstantní, a 2) nedůvěryhodní svědci ve prospěch obžaloby, kteří sice obstarali důkazy vedoucí ke zproštění stěžovatele viny v obnoveném řízení sp. zn. , u kterých je však pochybný způsob obstarání důkazů, tak i motivace. Důkazy předložené těmito svědky navíc v části verzi obžalovaných potvrzovaly, pouze v části obžalované usvědčovaly. Za tohoto stavu přetrvaly pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál, a bylo proto namístě zprostit obžalované obžaloby. Odvolání stěžovatele pak krajský soud odmítl jako podané osobou neoprávněnou.

3. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako dovolání podané osobou neoprávněnou.

4. Proti rozhodnutí okresního, krajského a Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím. Stěžovatel spatřoval zásadní vady při zjišťování a hodnocení skutkového stavu nalézacím soudem, stejně tak i nedostatečné vypořádání svých odvolacích námitek soudem krajským.

5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh zčásti přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález

sp. zn.

ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení

sp. zn.

ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

6. S ohledem na to, že Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost, může být předmětem řízení o ústavní stížnosti toliko otázka přístupu k dovolacímu soudu [srov. nález

sp. zn.

ze dne 3. 2. 1994 (N 6/1 SbNU 47)]. Samotná správnost rozhodnutí ve věci předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu být nemůže, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (a to ani kvazivěcného přezkumu odmítnutím opravného prostředku z důvodů závisejících na uvážení rozhodujícího orgánu).

7. Podle § 265d odst. 1 trestního řádu může dovolání podat nejvyšší státní zástupce a obviněný (oba za blíže uvedených podmínek). Oprávnění stěžovatele k podání dovolání v procesním postavení poškozeného trestní řád zjevně neupravuje. Závěr Nejvyššího soudu, že poškozený není oprávněn dovolání podat, není z ústavního hlediska nijak vadný - jde o výklad podústavního práva, který není svévolný, má racionální základnu a je uspokojivě odůvodněn.

8. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je opožděná. V případech, kdy zákon opravný prostředek nepřipouští (nejde tudíž o situaci, kdy jeho přípustnost závisí na uvážení rozhodujícího soudu), není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základních práv a svobod poskytuje. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu druhého stupně v takových případech plyne od doručení tohoto rozhodnutí, nikoliv od doručení rozhodnutí dovolacího soudu podle [srov. výše citovaný nález

sp. zn.

či usnesení

sp. zn.

ze dne 17. 6. 1997 (U 14/8 SbNU 431)].

9. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele bylo nepřípustné ze zákona, nebylo třeba jej podle vyčerpat. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského a okresního soudu je tak třeba počítat nejpozději ode dne 6. 12. 2016, kdy stěžovatel podal předchozí ústavní stížnost v této věci a podle jejího obsahu byla napadená rozhodnutí stěžovateli již doručena. (Ústavní soud tuto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením

sp. zn.

ze dne 10. 1. 2017, které podle nezakládá překážku věci rozhodnuté).

10. Stěžovatel svou nynější ústavní stížnost podal 5. 7. 2017, lhůta dvou měsíců pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí krajského a okresního soudu tedy zjevně nebyla zachována. Dobu doručení rozhodnutí krajského soudu nebylo třeba zjišťovat přesněji, neboť obsah spisu Ústavního soudu dostačuje k nepochybnému závěru o částečné opožděnosti ústavní stížnosti.

11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle jako návrh zjevně neopodstatněný v té části, ve které ústavní stížnost směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu. Podle téhož zákona Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh opožděný v té části, ve které směřovala proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu