Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2127/17

Ústavní soud rozhodl dne 17. října 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Andrey Šulákové, zastoupené Mgr. Michalem Přibilem, advokátem AK Přibil & Přibilová se sídlem Kadláčkova 894, Kopřivnice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2017 č. j. , -98, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. října 2016 č. j. , -78 a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2016 č. j. -38, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a RWE Energie, s. r. o., (nyní innogy Energie, s. r. o., Limuzská 3135/12, 108 00 Praha, IČ: 49903209, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 9. 7. 2017 a dále doplněným na základě výzvy k odstranění vad podání dne 25. 9. 2017, napadá stěžovatelka (dále rovněž "dlužnice", resp. "úpadkyně") všechna v záhlaví označená rozhodnutí, která údajně porušila její ústavně garantované právo vlastnit majetek ve smyslu d (dále jen " ") a právo na spravedlivý proces a na přístup k soudu ve smyslu y.

II.

Jak se zjišťuje z napadených rozhodnutí a obsahu projednávané ústavní stížnosti, Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 21. 6. 2016 č. j. -38 v insolvenční věci dlužnice zrušil oddlužení na majetek dlužnice a prohlásil na něj konkurs s tím, že konkurs bude projednáván jako nepatrný (výrok I., II. a III.).

Krajský soud uvedl, že usnesením ze dne 11. 7. 2012 bylo dlužnici schváleno oddlužení plněním splátkového kalendáře. Podáním ze dne 25. 11. 2014 navrhl věřitel - RWE Energie, s. r. o. - zrušení oddlužení pro neuhrazení dlužných částek 2 305,50 Kč za dodávku plynu a 4 146,- Kč jako náhradu nákladů řízení přiznaných rozhodnutím Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 6. 2014 č. j. -15, který nabyl právní moci dne 11. 7. 2014, tedy po schválení oddlužení. Podle zpráv insolvenční správkyně dluh dlužnice neuhradila a k 11. 5. 2016 dluží na postižitelných částech příjmů 16 365,- Kč.

Krajský soud proto oddlužení zrušil, což zdůvodnil tím, že dlužnice během cca dvou let uhradila dluh pouze částečně platbami v roce 2015 a stále řádně neplní podstatné povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, i když jí k nápravě byla poskytnuta lhůta do konce dubna 2016.

Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 19. října 2016 č. j. , -78 potvrdil usnesení krajského soudu a doplnil, že krajský soud rozhodl podle ustanovení , písm. c) , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), v tehdy platném znění (dále jen " "). Odvolací soud po podrobné rekapitulaci dosud probíhajícího oddlužení a zpráv insolvenční správkyně konstatoval, že dlužnice měla téměř dva roky na splnění závazku a byl jí tak dán dostatečný časový prostor k úhradě dluhu a k nápravě prokázaného porušení povinností. Nic z toho však dlužnice nesplnila, a proto jsou dány důvody pro zrušení schváleného oddlužení.

Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání stěžovatelky odmítl podle ustanovení , odst. 2 , přičemž zdůraznil, že výkladem namítaného ustanovení se již zabýval. V usnesení ze dne 30. 11. 2015 sen. zn. formuloval závěr, že k předpokladům pro zrušení oddlužení [ ] patří: vznik peněžitého závazku dlužníka po schválení oddlužení, neuhrazení tohoto závazku po dobu delší než 30 dnů po lhůtě splatnosti a zaviněné jednání dlužníka vedoucí ke vzniku tohoto závazku, přičemž postačí zavinění ve formě nedbalosti. Dovolací soud tak uzavřel, že odvolací soud se svým rozhodnutím nijak neodchýlil od platné judikatury a samotná dovolatelka přiznává, že sporný závazek vznikl jejím zaviněním. Dovolatelka ani ke dni rozhodnutí odvolacího soudu závazek v plném rozsahu neuhradila, i když podmínky pro zrušení oddlužení nastaly již v roce 2014.

III.

Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v rozhodování všech výše označených soudů, které jí prý příliš formalistickým rozhodnutím upřely právo vlastnit majetek tím, že po čtyřech letech "řádného plnění oddlužení stěžovatelky" zrušily oddlužení a prohlásily na majetek stěžovatelky konkurs. Ve věci rozhodující soudy prý nevzaly v úvahu zcela výjimečné okolnosti, za nichž došlo k naplnění podmínky uvedené v ustanovení . Sporný závazek prý vznikl v období, kdy stěžovatelka byla v obtížné osobní situaci, neboť kromě vyživovací povinnosti ke svému synovi jí přibyla i vyživovací povinnost k vnukovi, o kterého se její dcera nemohla starat. V době rozhodnutí odvolacího soudu měla stěžovatelka zaplaceno již 43,7 % pohledávek přihlášených nezajištěných věřitelů.

Podle názoru stěžovatelky je ustanovení nutné vykládat s ohledem na účel oddlužení, přičemž zrušení oddlužení má být až posledním možným krokem ve skutkově shodných věcech.

IV.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Stížnost není nepřípustná podle ustanovení citovaného zákona.

V.

Po zvážení obsahu námitek stěžovatelů a obsahu napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že projednávaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ]. Ústavní soud není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995

sp. zn.

(N 5/3 SbNU 17)].

Těžiště námitek stěžovatelky spočívá v údajné nesprávné intepretaci ustanovení . Stěžovatelka sice v ústavní stížnosti tvrdí, že "po čtyři roky řádně plnila povinnosti spojené s oddlužením", věrohodnost takového tvrzení byla však vyvrácena zprávami insolvenční správkyně, které jsou podrobně rekapitulovány v odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, na které Ústavní soud zcela odkazuje.

V souvislosti s tvrzenou údajnou nesprávnou intepretací citovaného ustanovení lze ve shodě s odůvodněním dovolacího soudu konstatovat, že stěžovatelka si byla vědoma toho, že v případě neuhrazení sporného závazku RWE Energie s. r. o. bude probíhající oddlužení zrušeno a na její majetek bude prohlášen konkurs. Přes tuto skutečnost se správkyní konkursní podstaty nijak nespolupracovala, zejména jí neposkytovala informace o jejím zaměstnavateli a výši výdělků, ani o své obtížné finanční situaci v důsledku plnění další vyživovací povinnosti k jejímu nezletilému vnukovi. Ústavní soud souhlasí se závěrem dovolacího soudu, který v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že stěžovatelka splnila předpoklady pro zrušení oddlužení ve smyslu ustanovení , písm. c) již v roce 2014. Přesto jí byla soudem prvního stupně poskytována dlouhá lhůta k uhrazení pohledávky až do dubna 2016. Až do rozhodnutí odvolacího soudu, i přes své sliby a ujištění, stěžovatelka pohledávku zcela neuhradila.

Z hlediska údajného porušení ústavnosti Ústavní soud žádné pochybení ze strany obecných soudů nezjistil. Intepretace ustanovení , kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti zpochybňuje, odpovídá platné judikatuře dovolacího soudu.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení , neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu