Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 2070/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti Mgr. Petra Micky, soudního exekutora se sídlem v Rokycanech, Svaz bojovníků za svobodu 68, zastoupeného Mgr. Karolinou Bauerovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, Havlíčkova 218, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 4. 2017, č. j. -16, takto:

Ústavní stížnost a návrh na zrušení části zákona se odmítají.

Odůvodnění:

Stěžovatel přihlásil nevykonatelnou pohledávku 7 865 Kč do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, pod sp. zn. . Pohledávku tvoří náklady soudního exekutora v exekučním řízení; exekuční příkaz k úhradě nákladů exekuce s doložkou právní moci nebyl vydán před zahájením insolvenčního řízení. Insolvenční dlužník při přezkumném jednání popřel stěžovatelovu pohledávku. Insolvenční správce následně vyzval stěžovatele, aby podal vůči insolvenčnímu dlužníkovi žalobu na určení pravosti pohledávky postupem podle , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ). Tato žaloba je podle položky 13 bodu 1 písm. a) sazebníku , o soudních poplatcích (dále jen " "), zpoplatněna částkou 5 000 Kč.

Stěžovatel podal určovací žalobu, ve které poukázal na nesmyslnost právní úpravy vybírání soudních poplatků v incidenčních sporech, navrhl, aby krajský soud řízení přerušil a podal návrh Ústavnímu soudu na zrušení dotčené části zákona o soudních poplatcích. Krajský soud stěžovatele vyzval k zaplacení soudního poplatku, a následně řízení zastavil usnesením ze dne 3. 3. 2017, č. j. -11, pro nezaplacení soudního poplatku. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 4. 2017, č. j. -16, potvrdil usnesení krajského soudu; uvedl, že stěžovatel není osobně ani věcně osvobozen od soudních poplatků.

Proti usnesení vrchního soudu se stěžovatel brání ústavní stížností podanou dne 3. 7. 2017 a navrhuje jeho zrušení. Rovněž navrhuje zrušení položky č. 13 přílohy k zákonu o soudních poplatcích, in eventum zrušení (z obsahu ústavní stížnosti plyne, že napadá jen odstavec 1 tohoto ustanovení). Namítá zásah do svého ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle d a práva vlastnit majetek podle y. Zásah spatřuje v tom, že současná právní úprava soudních poplatků umožňuje, aby věřitelům vznikaly náklady svévolným popíráním jejich pohledávek insolvenčními dlužníky, kteří následně za tyto náklady podle nesou nižší odpovědnost - v případě schválení oddlužení minimálně 30 %. Je tak narušována rovnost účastníků incidenčního řízení, tím, že je žaloba na určení pravosti popřené pohledávky zpoplatněna, dochází ze strany insolvenčních dlužníků k vydírání věřitelů nezajištěných pohledávek justicí. Pro stěžovatele nebylo ekonomicky výhodné zaplatit soudní poplatek, jelikož v případě schváleného oddlužení dlužníka nebude výtěžek dosahovat ani výše soudního poplatku 5 000 Kč.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou v souladu s , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "); rovněž není nepřípustná ve smyslu téhož zákona - je však zjevně neopodstatněná. Podle y je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů je povolán výhradně tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.

Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o odvolání proti zastavení řízení, jehož meritem byla pravost pohledávky 7 865 Kč - jde tedy o tzv. bagatelní věc. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002,

sp. zn.

, ze dne 30. 8. 2001,

sp. zn.

, ze dne 4. 4. 2007,

sp. zn.

, aj.) dospěl k závěru, že v takových případech - s výjimkou extrémních rozhodnutí, mezi které však nelze řadit rozhodnutí napadené - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena. V případě bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Jinak řečeno, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (k tomu viz např. usnesení ze dne 28. 1. 2014,

sp. zn.

).

Ústavní soud neshledává nic protiústavního na výkladu pozitivního práva a právních závěrech vrchního soudu, který srozumitelně odůvodnily své závěry, že určovací žaloba je podle položky 13 bodu 1 písm. a) sazebníku zákona o soudních poplatcích zpoplatněna 5 000 Kč a stěžovatel není osobně ani věcně osvobozen od soudních poplatků podle § 11 téhož zákona. Poplatková povinnost je problematikou fiskální, vyplývající z právních předpisů zákonodárné moci. Soudní poplatky představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Poplatková povinnosti tedy neslouží jako nástroj pro "vydírání" věřitelů dlužníky, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž má kompenzovat náklady státu související s fungování justice, a zároveň bránit podávání šikanózních návrhů.

Ústavní soud v usnesení ze dne 3. 8. 1999,

sp. zn.

, uvedl: "Úprava poplatkové povinnosti či osvobození od ní, provedená citovaným zákonem, představuje jeden ze základních momentů podmiňujících právo na soudní ochranu ve smyslu y. Stanovil-li totiž zákon i v tomto směru pevná pravidla umožňující přístup k soudu také splněním v něm obsažených podmínek, potom tyto podmínky musí respektovat nejen ten, kdo se dovolává práva na soudní ochranu, ale také stát prostřednictvím orgánu soudní moci." Stanovení soudního poplatku tedy není odepřením práva na soudní ochranu, nýbrž jde o jednu z podmínek řízení, a zároveň o příjem do státního rozpočtu.

stanoví, že žaloba na určení pravosti popřené pohledávky je zpoplatněna částkou 5 000 Kč pro každého žalobce, vyjma osob, na které se vztahuje osobní či věcné osvobození od soudních poplatků. Osvobození se nevztahuje na osobu stěžovatele, který má tedy stejné postavení jako jakýkoliv insolvenční věřitel s nevykonatelnou pohledávkou. Dříve se podobné osvobození nevztahovalo ani na insolvenčního správce (správce konkurzní podstaty), nicméně k dosažení účelu zákonodárce insolvenční správce zařadil mezi subjekty osvobozené od soudních poplatků novelou provedenou Pokud by měl zákonodárce v úmyslu osvobodit z poplatkové povinnosti i soudní exekutory, jistě by tak učinil.

Domnívá-li se stěžovatel, že současná právní úprava soudních poplatků není dostačující či "nesmyslná", může se obránit na svojí stavovskou komoru, aby iniciovala změnu právní úpravy. Nicméně v nyní posuzované věci nejde o protiústavnost, nýbrž o specifickou situaci bagatelní výší stěžovatelovi nevykonatelné pohledávky. Zároveň nelze předjímat, jak by incidenční spor dopadl, zda byla pohledávka přihlášena do insolvenčního řízení po právu, a od toho počítat ekonomický výnos.

Postupem Vrchního soudu v Olomouci nebylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu ani právo vlastnit majetek. Proto na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle jako návrh zjevně neopodstatněný.

Návrh na zrušení položky č. 13 přílohy k zákonu o soudních poplatcích Ústavní soud rovněž odmítl, jelikož má akcesorickou povahu a sdílí tak osud ústavní stížnosti [ ve spojení s ].

Návrh na zrušení je nepřípustný podle , neboť ustanovení nebylo aplikováno v nyní posuzované věci; tím nebyla splněna podmínka v - uplatněním napadeného ustanovení zákona nenastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Krajský ani vrchní soud nerozhodovaly o nákladech incidenčního řízení podle , jelikož věc nebyla posuzována meritorně pro nezaplacení soudního poplatku. Nadto Ústavní soud stěžovatele odkazuje např. na usnesení ze dne 5. března 2013

sp. zn.

, v němž byla řešena ústavnost napadeného ustanovení s tím, že závěry o postavení insolvenčního správce lze vztáhnout i na postavení insolvenčního dlužníka.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. října 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu