Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2216/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem Rybí trh 185/16, Opava - Město, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem, se sídlem Ovocný trh 1096/8, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2017 č. j. -661, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. července 2017, stěžovatelka podle písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhovala zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2017 č. j. -661. Podle tvrzení stěžovatelky bylo napadeným rozhodnutím porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím ve věci o určení vlastnického práva k nemovitostem proti žalovaným, kterými jsou 1/ Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a 2/ Moravskoslezský kraj, vedené u Okresního soudu v Bruntále, k návrhu stěžovatelky na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, Nejvyšší soud rozhodl tak, že se "věc vedená u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. nepřikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 1, ani jinému obvodnímu soudu v Praze a ani Okresnímu soudu Praha-východ a Okresnímu soudu Praha - západ."

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že s ohledem na zásadu hospodárnosti, rychlosti a efektivnosti vedení i 48 dalších soudních řízení, kterými rovněž uplatňuje své restituční nároky podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, podala návrh na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, podle ustanovení K podání uvedeného návrhu vedla stěžovatelku četnost a časová náročnost ústních jednání nařízených soudy v měsíci lednu 2017. Podle názoru stěžovatelky by bylo hospodárnější a rychlejší, aby její právní zástupce i žalovaní se mohli účastnit sporů před Obvodním soudem pro Prahu 1 (případně jiným obvodním či okresním soudem v Praze). Stěžovatelka má za to, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí hledisko hospodárnosti a rychlosti vůbec nezohlednil a ani se nevypořádal s argumentačními tvrzeními uplatňovanými stěžovatelkou. Stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala na judikaturu Ústavního soudu a namítala, že napadené rozhodnutí nebylo řádně odůvodněno a bylo porušeno její právo na rovné postavení před soudem. Podle názoru stěžovatelky jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné, které vykazuje znaky libovůle.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

4. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až ). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

5. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle y a Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti ( y). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

6. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle , jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.

7. Pro posouzení ústavní stížnosti byla rozhodující otázka, zda se dovolací soud nedopustil pochybení tím, že nevyhověl návrhu stěžovatelky a nepřikázal věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1 ani jinému obvodnímu soudu v Praze a ani Okresnímu soudu Praha - východ a Okresnímu soudu Praha - západ. Ústavní soud se s argumenty, vznesenými stěžovatelkou, neztotožňuje. Nejvyšší soud své rozhodnutí založil na závěru, že delegace vhodná je výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (srov. y), a proto k ní lze přistoupit pouze v těch ojedinělých případech, v nichž by projednání věci jiným než místně příslušným soudem znamenalo z komplexního pohledu hospodárnější, rychlejší či po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější posouzení věci. Zátěž spojená s dosažením místně příslušného soudu, na kterou stěžovatelka poukazuje, by se v případě přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 pouze přesunula ze stěžovatelky na žalované, a tato delegace by proto nemohla vést k celkovým úsporám na nákladech řízení účastníků. Z obsahu napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Nejvyšší soud se s tvrzeními stěžovatelky vypořádal a své rozhodnutí řádně odůvodnil.

8. Za situace, kdy Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.

9. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. března 2005

sp. zn.

(N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a libovůli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v posuzované věci.

10. K namítanému porušení zásady rovnosti účastníků řízení před soudem Ústavní soud připomíná, že zásada rovnosti stran je stěžejní zásadou spravedlivého procesu. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Rovnost účastníků v řízení je zakotvena v y a v odst. l y a promítá se také do ustanovení procesních předpisů. výslovně rovnost účastníků řízení stanoví v ustanovení , z něhož pro soudy plyne povinnost zajistit účastníkům stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. Z principu rovnosti účastníků však nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem návrhům účastníků řízení. Z obecného pohledu si je pak třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z y a z Úmluvy, není možné vykládat jako garanci úspěchu v řízení. Jestliže stěžovatelka nesouhlasí se závěry učiněnými ve věci rozhodujícím soudem, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných u a Úmluvou.

11. Ústavní soud pro úplnost dodává, že ke shodným závěrům dospěl i v obdobných věcech stěžovatelky, vedených u Ústavního soudu pod

sp. zn.

,

,

,

,

,

a

. Podstatné přitom je, že závěry citovaných rozhodnutí se uplatní i v nyní posuzované věci; jejich podrobná zdůvodnění jsou stěžovatelce a jejímu právnímu zástupci známa, a proto postačí na ně toliko odkázat.

12. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle mimo ústní jednání bez účastníků řízení ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu