Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 1881/17

Ústavní soud rozhodl dne 18. července 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem Rybí trh 185/16, 746 01 Opava, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem Ovocný trh 1096/8, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2017 č. j. -309, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a 1. České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha - Nové Město a 2. obce Karlova Studánka se sídlem 793 24 Karlova Studánka 17, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 6. 2017, napadá stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") usnesení Nejvyššího soudu pro údajné porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu d (dále jen " ") a ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pro porušení rovnosti účastníků řízení ve smyslu y a pro porušení i y. Napadené rozhodnutí podle názoru stěžovatelky údajně vykazuje prvky libovůle (ve smyslu y).

II.

Jak se zjišťuje z napadeného usnesení, Nejvyšší soud v právní věci žalobkyně proti žalovaným: 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a 2) obci Karlova Studánka, v řízení vedeném u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. , o návrhu žalobkyně na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti, rozhodl tak, že věc vedená u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. se nepřikazuje Obvodnímu soudu pro Praha 1, ani jinému Obvodnímu soudu v Praze či Okresnímu soudu v Praze.

Žalobkyně se žalobou domáhá určení, že žalovaná 1) je vlastníkem pozemků v kat. území Karlova Studánka. Z důvodu "hospodárnosti, rychlosti a efektivního vedení všech dotčených sporů" žalobkyně navrhla, aby věc byla přikázána Obvodnímu soudu pro Prahu 1, případně "jinému Obvodnímu soudu v Praze či Okresnímu soudu v Praze". Návrh žalobkyně odůvodnila tím, že vede u Okresního soudu v Bruntále, Okresního soudu v Olomouci a Okresního soudu v Opavě více sporů s obdobným právním a téměř identickým skutkovým základem, a že v těchto sporech mají účastníci řízení a jejich právní zástupci sídlo v Praze a je prý "nereálné, aby její právní zástupce téměř každý den či obden cestoval do Bruntálu, Opavy či Olomouce s ohledem na časovou náročnost cestování a náklady na dopravu a ubytování".

Nejvyšší soud, jako nejblíže společně nadřízený soud Okresnímu soudu v Bruntále a Obvodnímu soudu pro Prahu 1 neshledal návrh důvodným, neboť jak žalobkyně, tak i žalovaní s návrhem nesouhlasily, přičemž místně příslušným je podle (ve znění účinném od 1. 1. 2014) soud, v jehož obvodu je nemovitá věc, tedy Okresní soud v Bruntále. Námitky žalobkyně o obtížích spojených s cestováním a pobytem jejího právního zástupce v souvislosti s řízením u tohoto soudu nejsou podle názoru Nejvyššího soudu natolik závažné, aby "odůvodňovaly průlom do zásady uvedené v Listiny".

III.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje velkým počtem soudních sporů (dalších 48), které jsou paralelně vedeny, přičemž v nich uplatňuje své restituční nároky podle , o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím Nejvyššího soudu, neboť podle jejího názoru nevzal tento soud v úvahu, že i další "entity, které se pravidelně těchto restitučních sporů účastní, mají sídlo v Praze".

Nejvyššímu soudu stěžovatelka dále vytýká, že své rozhodnutí řádně neodůvodnil a nezabýval se argumenty stěžovatelky o rychlosti a hospodárnosti řízení, takže jeho rozhodnutí je prý "nepřezkoumatelné, resp. vykazuje prvky libovůle".

IV.

Ústavní soud zjistil, že ústavní stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou včas, a že splňuje i ostatní náležitosti a podmínky stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ").

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Zásada zákonného soudce ( y) představuje jednu ze základních záruk nestranného a nezávislého rozhodování, přičemž v zásadě je potřeba vždy vycházet z místní a věcné příslušnosti soudů, kterou stanoví zákon. Možnost postupovat podle sice dle ustálené judikatury Ústavního soudu není v rozporu s právem na zákonného soudce, k delegaci vhodné je však přesto nutno přistupovat jen ve výjimečných případech (viz např. nález

sp. zn.

ze dne 2. 11. 2010). Tomu pak odpovídá i skutečnost, že ke kasačnímu zásahu Ústavní soud v obdobných případech přistupuje prakticky pouze tehdy, pokud napadeným rozhodnutím k delegaci vhodné došlo. Naopak pokud ústavní stížností napadeným rozhodnutím návrhu na delegaci vhodnou vyhověno nebylo, lze si zrušení takového rozhodnutí Ústavním soudem představit jen ve skutečně zcela mimořádných případech.

V projednávané věci Nejvyšší soud nevyhověl návrhu stěžovatelky, neboť důvody, které v jeho odůvodnění uvedla, svědčí pouze o tom, že její právní zástupce z advokátní kanceláře sídlící v Praze není ochoten trvale cestovat z Prahy do Bruntálu či Opavy a Olomouce, resp. v těchto městech pobývat a účastnit se řízení v jejích restitučních sporech. Je zcela irelevantní tvrzení stěžovatelky, že probíhající řízení jsou časově náročná, neboť časová náročnost jednotlivých nařízených jednání v konkrétních sporech pouze ovlivňuje délku pobytu právních zástupců všech účastníků řízení v místě konání soudního řízení a není tedy žádnou speciální zátěží výhradně jedné procesní strany.

Je třeba připomenout, že výkon jakéhokoli povolání je limitován určitými konkrétními specifiky, která se mohou jevit v určitých případech obtížnými, což ovšem neznamená, aby pouhá neochota, resp. obtíže právního zástupce jedné strany sporu plnit své povinnosti spojené se zastupováním klientky (sama stěžovatelka má sídlo v Opavě) mohla za situace, kdy zbývající účastníci řízení s delegací nesouhlasí, vést ke změně místní příslušnosti soudu, neboť by tím mohlo být ohroženo ústavně zaručené právo na zákonného soudce ostatních účastníků.

Ústavní soud se neztotožňuje ani s argumentem, že Nejvyšší soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil. Je předně nutno uvést, že zvýšené nároky na odůvodnění Ústavní soud klade zejména v situaci, kdy je předmětným rozhodnutím věc přikázána jinému soudu (např. nález

sp. zn.

ze dne 2. 3. 2010). V projednávané věci navíc rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo odůvodněno zcela dostačujícím způsobem. Nejvyšší soud své rozhodnutí založil na tom, že argumenty stěžovatelky pro delegaci vhodnou (především časová a finanční náročnost pro jejího právního zástupce s ohledem na množství vedených sporů) nejsou pro delegaci dostačující, tím spíše za situace, kdy další účastníci s delegací nesouhlasili. Ústavní soud se s tímto hodnocením ztotožňuje a odůvodnění založené na této argumentaci považuje za dostačující.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. července 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu Ústavního soudu