Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1726/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Moniky Jiranové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Štefánikova 48, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2017 č. j. -78 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2016 č. j. -57, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen ""), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle d (dále jen ""). Stěžovatelka Ústavnímu soudu předkládá ústavní stížnost o devíti stranách, přičemž téměř osm stran textu zaujímá rekapitulace průběhu insolvenčního řízení, resp. sporu s věřitelem - ČESKOU ÚVĚROVOU POKLADNOU, a. s., o pohledávku převyšující 1 milion Kč. Zbylá strana textu obsahuje argumentaci stěžovatelky stran tvrzeného porušení jejího základního práva rozhodováním obecných soudů. Podstatou je námitka stěžovatelky, podle níž obecné soudy popřely její právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu a rovnost stran. Posléze podává obecnou argumentaci "Článkem 1 Protokolu č. 1 a judikaturou Evropského soudu pro lidská práva" - požadavek zákonnosti při zásahu veřejného orgánu do požívání práv na respektování majetku. Na závěr textu žádá o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

2. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením potvrdil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2015 č. j. 155 ICm 494/2014-30, který odmítl žalobu stěžovatelky o určení, že věřitel (viz výše) nemá za stěžovatelkou pohledávku ve výši 1 125 039,19 Kč. Vrchní soud napadeným usnesením konstatoval, že insolvenční správce stěžovatelky předmětné pohledávky nepopřel a důsledkem toho je závěr, že byly nezvratně zjištěny a jejich popření dlužnicí je v tomto směru bez významu. Jedná se o pohledávky zajištěné zástavním právem k nemovitostem.

3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Konstatoval, že pro případ, že dlužník v oddlužení popře přihlášenou pohledávku zajištěného věřitele, nemá jeho popření vliv na zajištění této pohledávky a jím podanou žalobu o popření pravosti, výše či pořadí pohledávky zajištěného věřitele insolvenční soud odmítne. Uvedené odpovídá i ustálené judikatuře Nejvyššího soudu - srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2014.

II.

4. Ústavní soud předně připomíná, že podle y je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených vě též základní práva, jejichž katalogem jed. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

5. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výjimky) věcí Ústavního soudu není. Ústavní soud dále odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k soudním orgánům (a orgánům veřejné moci vůbec) dána pouze subsidiárně; přitom důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor.

6. Ze subsidiarity ústavní stížnosti dále vyplývá, že Ústavní soud by měl ochranu ústavně zaručeným základním právům a svobodám poskytovat až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci a k zásahům do probíhajících řízení by měl přistupovat nadmíru zdrženlivě. Proto by ústavní stížností měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní, byť i samostatně pravomocná rozhodnutí (k tomu srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 371n. či usnesení ve věci

sp. zn.

,

sp. zn.

a dalších). Jinak řečeno - vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí, a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není. V nyní posuzované věci zjevně nejde o konečné meritorní rozhodnutí. Ústavní soud musí tedy nejdříve posoudit, zda napadené usnesení představuje rozhodnutí, "které je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelů a které tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení". K takovému závěru však nedospěl.

7. Ústavní soud dále poukazuje na skutečnost, že námitky stěžovatelky postrádají ústavněprávní dimenzi. Text ústavní stížnosti je z většinové části rekapitulací stěžovatelčina nesouhlasu s pohledávkou společnosti a jde spíše o pokračující polemiku s rozhodnutími obecných soudů. Obecné soudy se námitkami stěžovatelky dostatečně zabývaly a jejich závěrům nelze z pohledu ústavněprávního ničeho vytknout. Obecné soudy zdůvodnily, jakou právní úpravu ve věci aplikovaly a na základě jakých skutkových zjištění. Ústavní soud neshledal důvod, aby řádně odůvodněné závěry obecných soudů z ústavního hlediska zpochybňoval. Ústavnímu soudu proto nepříslušelo jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Současně se s ohledem na krátký časový interval vydání rozhodnutí a jeho výsledek dále nezabýval návrhem stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

10. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelky. Proto Ústavní soud podle ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu