Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1542/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) TP Insolvence, v. o. s., se sídlem Jankovcova 1037/49, Praha 7, 2) Moniky Przybylkové, obou zastoupených Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Vřesová 685/16, Praha 8, 3) Profi Bohemia, s. r. o., se sídlem Jiřího ze Vtelna 1731, Praha 9, zastoupené JUDr. Janou Suchou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem Záhřebská 577/33, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2015 č. j. -11, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Výše označení stěžovatelé podali v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdili, že v řízení před obecným soudem bylo porušeno zejména jejich základní právo na spravedlivý proces podle d (dále jen " "). Stěžovatelé brojí proti postupu obecného soudu, spočívajícím v neodmítnutí přihlášek pohledávek ve smyslu Nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 o úpadkovém řízení (dále jen "Nařízení"). Podle předmětného ustanovení přihlásila insolvenční správkyně do probíhajícího insolvenčního řízení na území České republiky pohledávky věřitelů uplatněné v insolvenčním řízení probíhajícím na území Slovenské republiky. Stěžovatelé však polemizují s tím, jestli bylo možné pohledávky do řízení přihlásit, a to z důvodu běhu lhůty k přihlášení (uplatnění) pohledávek.

2. Městský soud v Praze shora označeným usnesením zamítl návrh na odmítnutí přihlášek insolvenčních věřitelů. Konstatoval, že pro projednávanou věc jsou splněny podmínky pro aplikaci právní úpravy čl. 32 odst. 2 Nařízení, která neomezuje správce žádnou lhůtou k realizaci samotného přihlášení. Současně Městský soud v Praze v odpovědi na podnět první stěžovatelky ze dne 2. 4. 2015 uvedl, že právní úprava ve věci stěžejního ustanovení Nařízení je jasná a podle soudu ve věci nejsou dány důvody pro podání předběžné otázky k Soudnímu dvoru EU.

II.

3. Ústavní soud předně připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka. Interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným.

4. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad běžného práva, který (až na výjimky) věcí Ústavního soudu není. Ústavní soud dále odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k soudním orgánům (a orgánům veřejné moci vůbec) dána pouze subsidiárně; přitom důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti, což se týká zejména nezávislých obecných soudů, nad kterými není oprávněn ve fázi dosud neukončeného řízení vykonávat jakýkoli dohled či dozor.

5. Ze subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud by měl ochranu ústavně zaručeným základním právům a svobodám poskytovat až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci a k zásahům do probíhajících řízení by měl přistupovat nadmíru zdrženlivě. Proto by ústavní stížností měla být napadána zásadně konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli dílčí procesní, byť i samostatně pravomocná rozhodnutí (k tomu srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 371n. či usnesení ve věci

sp. zn.

,

sp. zn.

a dalších). Jinak řečeno - vzhledem k subsidiaritě ústavněprávního přezkumu je zásah Ústavního soudu zásadně vyhrazen pro ta rozhodnutí obecných soudů, jimiž se řízení před nimi končí a kdy již jiný prostředek nápravy k dispozici není.

6. V nyní posuzované věci však zjevně nejde o konečné meritorní rozhodnutí. Ústavní soud musí tedy nejdříve posoudit, zda napadené usnesení představuje rozhodnutí, "které je způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatelů a které tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení". K takovému závěru však nedospěl. Smyslem a účelem insolvenčního řízení je uspokojení pohledávek věřitelů. Tímto účelem je vázán soudem jmenovaný insolvenční správce po celou dobu probíhajícího insolvenčního řízení, přičemž není možné opomenout ani snahu o co možná nejrychlejší průběh celého řízení. Dohled nad činností správce vykonává obecný soud a Ústavní soud není oprávněn do jeho činnosti zasahovat či ji omezovat, pokud neshledá porušení ústavně zaručených práv osob dotčených insolvenčním řízením, k čemuž v nyní posuzované věci nedošlo. Naopak, v nyní posuzovaném řízení je postup insolvenčního soudu veden snahou o co možná nejrychlejší uspokojení věřitelů, což plyne i z dalších rozhodnutí zveřejněných v insolvenčním rejstříku (srov. například usnesení ze dne 9. 11. 2015 aj.).

7. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelů. Proto Ústavní soud podle ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. července 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu