Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 1755/17

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem, sídlem Sladovnická 21, Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2017 č. j. -117, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2016 č.j. -100 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. září 2015 č. j. -64, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") a ustanovení a násl. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na náhradu škody podle d (dále jen " ") způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu nebo nesprávným úředním postupem, neboť stěžovatelova trestní věc nebyla projednávána bez zbytečných průtahů podle y, čímž bylo zasaženo do stěžovatelova práva na soukromí a osobní život podle y a stěžovatel tím utrpěl nemajetkovou újmu.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 21. 9. 2015 č. j. -64 rozhodl, že v řízení u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. bylo porušeno právo stěžovatele na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (výrok I.), a zamítl žalobu, kterou se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení (výrok III.).

3. Městský soud v Praze jako odvolací soud (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání vedlejší účastnice proti rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.), rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).

4. Obvodní soud i městský soud přitom vyšly z toho, že stěžovatel se v minulosti opakovaně dopouštěl trestné činnosti spočívající zejména ve výtržnictví, hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení, v podněcování nenávisti vůči skupině osob a v porušování autorského práva. Usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 26. 9. 2013 č. j. -1110 bylo trestní stíhání stěžovatele jako obžalovaného pro trestný čin podněcování nenávisti vůči skupině obyvatel nebo omezování jejich práv a svobod a pro trestný čin porušování autorského práva i práv s autorským právem souvisejících zastaveno, neboť trest, který by mohl být stěžovateli v tomto řízení uložen, je zcela bez významu vedle trestu, který mu již byl pravomocně uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. . Z odůvodnění usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou přitom vyplývá, že v řízení před tímto soudem objasňované trestné činnosti se stěžovatel dopustil dříve, než byl rozsudek Městského soudu v Brně vyhlášen a podle Okresního v Jablonci nad Nisou by přicházelo v úvahu uložení souhrnného trestu.

5. Nad takto zjištěný skutkový stav oba soudy aplikovaly příslušná ustanovení , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jakož i judikaturu, zejména Nejvyššího soudu, na tento zákon navazující. Přitom konstatovaly, že v daném případě bylo porušeno právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě, když délka řízení byla způsobena výhradně nečinností Okresního soudu v Jablonci nad Nisou. Ohledně podoby přiměřeného zadostiučinění oba soudy (zjednodušeně řečeno) uzavřely, že dopady zmíněného nesprávného úředního postupu ze strany Okresního soudu v Jablonci nad Nisou v souvislosti s vyřizováním trestního stíhání stěžovatele nemohly do osobnostní sféry stěžovatele zasáhnout v takové intenzitě, kterou by nebylo možno spravedlivě a odůvodněně kompenzovat ve formě pouhého konstatování porušení práva. Stěžovatel byl opakovaně trestně stíhán pro obdobnou trestnou činnost, jíž se dopouštěl nepochybně s vědomím možných důsledků. Tato okolnost se ostatně projevila vždy dalším a přísnějším potrestáním. Míru dopadů délky namítaného řízení do stěžovatelovy osobnostní sféry a vliv na jeho pověst a dosavadní způsob života lze proto hodnotit jako zanedbatelný. Nelze přitom také přehlížet, že i samotné trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu, že trest, který by mohl být stěžovateli v řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu v podobě průtahů došlo, uložen, je zcela bez významu vedle trestu, který mu již pravomocně uložen byl. Na základě uvedeného bylo tedy rozhodnuto, že pouhé konstatování porušení práva stěžovatele je v jeho poměrech dostačující satisfakcí.

6. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (výrok I.) a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud se totiž při přezkumu může zvolenou formou zadostiučinění zabývat až tehdy, byla-li by soudem zvolená forma okolnostem případu zcela zjevně nepřiměřená. K takovému závěru však Nejvyšší soud ve stěžovatelově věci nedospěl.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že řízení trvalo bezmála sedm let, když jednotlivé průtahy dosahovaly délky až 2 roky. Po celou dobu trestního řízení, v němž k průtahům docházelo, přitom stěžovatel trpěl duševními útrapami. Už jen z toho důvodu je satisfakce ve formě konstatování porušení práv zcela nedostatečná.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky až 31 a ústavní stížnost je přípustná, neboť řádně vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva ( a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je podle y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

10. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. , a y). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995

sp. zn.

(N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.

11. Stěžovatel se v prvé řadě v podstatě nepokouší argumentačně jakkoliv vypořádat se samotnou podstatou ústavní stížností napadených rozhodnutí (přitom v ústavní stížnosti měl zcela jistě možnost reagovat alespoň na argumentaci městského soudu). Ta spočívá v tom, že stěžovatel před obecnými soudy přesvědčivě nevysvětlil (byť to jistě nelze bez dalšího vyloučit), jak zmíněné průtahy, k nimž nepochybně došlo, mohly poškodit jeho dobrou pověst a způsobit mu duševní útrapy, když již byl opakovaně souzen a uznán vinným pro nesporně závažnější trestnou činnost, než se vztahovala k řízení před Okresním soudem v Jablonci nad Nisou.

12. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž nereaguje na skutečnost, že v tomto řízení byla stíhána celá řada osob a muselo být vyslechnuto mnoho svědků, což si vyžádalo značnou časovou dotaci. Sám stěžovatel přitom trestní řízení nijak zvláště pro svoji obhajobu nevyužil a nezajímal se o něj (po doplnění spisového materiálu se například nedostavil k seznámení se se spisem atp.).

13. Za takové situace lze podle Ústavního soudu přisvědčit závěru obecných soudů - rovněž vzhledem k okolnostem zmíněným shora - že řízení postižené průtahy mělo pro stěžovatele jen velmi malý význam (jak z pohledu důsledků společensko-sociálních, tak z pohledu vůči stěžovateli uplatněnému trestnímu postihu), a proto je zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva dostačující.

14. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem.

15. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2017

Jan Filip v. r.

předseda senátu