Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1533/17

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Radka Sloupa, zastoupeného Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem, se sídlem Na Příkopě 1047/17, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017 č. j. -469, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. dubna 2016 č. j. -441 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. září 2015 č. j. -396, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Vymezení věci

1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 17. května 2017 a doplněné podáním dne 18. května 2017, stěžovatel podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Podle tvrzení stěžovatele bylo napadenými rozhodnutími porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu podle d (dále jen " ") a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. září 2015 č. j. -396 bylo ve výroku I. vyhověno žalobě stěžovatele, který se domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení 244 598,90 Kč s úroky z prodlení, a žalované bylo uloženo stěžovateli žalovanou částku spolu s 18 % úrokem z prodlení z částky 118 700,80 Kč za dobu od 16. září 1995 do 31. prosince 2005 zaplatit. Ve výroku II. byla žaloba v žalobním požadavku na zaplacení úroků z prodlení ve výši 18 % z částky 118 700,80 Kč za dobu od 1. 1. 2006 do zaplacení zamítnuta.

3. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. dubna 2016 č. j. -441 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

4. Stěžovatel napadl rozsudek soudu odvolacího dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. února 2017 č. j. -469 dovolání odmítl podle ustanovení

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že zamítavou částí rozsudku soudu prvního stupně, rozsudkem Městského soudu v Praze i usnesením Nejvyššího soudu byla porušena jeho základní práva a jde o nepřípustnou libovůli ze strany obecných soudů. Stěžovatel má za to, že v řízení byl úspěšným účastníkem řízení a má zákonné právo na pravomocným rozsudkem přiznaný úrok z prodlení ve výši 18 % p. a. za dobu od 16. září 1995 do zaplacení. V předmětném řízení o náhradu škody mu byl tak zamítnut požadovaný, uplatněný a pravomocnými rozsudky přiznaný úrok z prodlení od 1. ledna 2006 do zaplacení, přičemž stěžovatel má za to, že na požadovaný úrok má nárok.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

7. V projednávané věci je posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, dovolání ve smyslu a násl. , na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu trvat. Z citovaného ustanovení vyplývá, že ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k jiným procesním prostředkům, které zákon poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva. K jejímu věcnému projednání proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky efektivně vyčerpal. Nepostačuje jen jejich řádné uplatnění, ale musí být o nich ze strany příslušného orgánu i rozhodnuto. V případě, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je podmínkou její přípustnosti vyčerpání dovolání, jestliže může být založena jeho přípustnost podle [srov. usnesení ze dne 4. dubna 2017

sp. zn.

, ze dne 21. února 2017

sp. zn.

, ze dne 24. června 2016

sp. zn.

, ze dne 12. ledna 2016

sp. zn.

a ze dne 28. března 2013

sp. zn.

(U 5/68 SbNU 541)].

8. V dané věci směřovala ústavní stížnost i proti rozsudkům obvodního a městského soudu, proti nimž bylo za podmínek plynoucích z přípustné dovolání. Předmětné dovolání sice bylo podáno, důvodem jeho odmítnutí podle však bylo to, že neobsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením , neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle závěru dovolacího soudu stěžovatel v dovolání pouze parafrázoval znění ustanovení , aniž by konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný a dovolání tak trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly stěžovatelem v zákonné lhůtě odstraněny ( ). Nešlo tedy o odmítnutí pro nepřípustnost z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu, u něhož by byla zachována lhůta pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu ( ). Dovolání naopak nebylo v důsledku vad ze strany stěžovatele efektivně vyčerpáno, a proto ústavní stížnost proti rozsudku odvolacího soudu, stejně jako jemu předcházejícímu rozsudku soudu prvního stupně, není přípustná.

9. Přípustnost ústavní stížnosti je tak dána pouze v rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu.

IV.

Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti

10. V rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti usnesení dovolacího soudu, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem ( až ). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému projednání.

11. V řízení o ústavních stížnostech [ písm. d) y (dále jen " "), a násl. ] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti ( y) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.

12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle , jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.

13. Pro posouzení ústavní stížnosti byla rozhodující otázka, zda se dovolací soud nedopustil pochybení tím, že odmítl dovolání stěžovatele z důvodu absence zákonem stanovených náležitostí. Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až ) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

14. Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že stěžovatel uplatnil dovolání jako procesní prostředek k ochraně svých práv, avšak neučinil tak procesně správným způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl projednat a dovolání stěžovatele odmítl podle

15. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.

16. Ústavní soud se též zabýval eventuálním naplněním podmínek uvedených v , avšak splnění žádné z nich neshledal a stěžovatel jejich existenci ani netvrdil.

17. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl podle mimo ústní jednání bez účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti v části, ve které směřuje proti usnesení dovolacího soudu, pro její zjevnou neopodstatněnost. Ve zbytku ji podle odmítl jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. června 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu