Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3606/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Martina Druláka, zastoupeného JUDr. Ivem Hamou, advokátem se sídlem náměstí Minoritů 89/13, 794 01 Krnov, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 2. 2016, č. j. -153, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2016, č. j. -194, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle a d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, podané proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, neboť dovolání stěžovatele, které bylo podáno do datové schránky soudu prvního stupně dne 22. 4. 2016, neobsahovalo náležitosti předepsané ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů, zejména pak vymezení důvodu dovolání způsobem předepsaným v . Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle odmítl jako vadné. Následným doplněním dovolání stěžovatele ze dne 9. 5. 2016, ke kterému došlo až po marném uplynutí lhůty k dovolání, nemohla být uvedená vada dovolání podle Nejvyššího soudu odstraněna.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 9. 4. 2015, č. j. -97, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele o určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru a stěžovateli (jako žalobci) byla uložena povinnost zaplatit žalovanému částku 311 640,- Kč s příslušenstvím, představující náhradu mzdy za období od 1. 9. 2011 do 24. 2. 2014 v rozsahu 292 040,- Kč a odstupné v rozsahu 19 600,- Kč.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že jeho dovolání ze dne 22. 4. 2016 obsahuje veškeré požadované náležitosti, tedy proti čemu směřuje, proč je přípustné a jaké jsou důvody dovolání. To, že tytéž důvody rozvedl v dalším podání o 14 dní později, nic nemění na tom, že původní dovolání je formálně kompletní. Podle dovolatele nelze jeho dovolání ze dne 22. 4. 2016 hodnotit jako dovolání blanketní a současně poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 1999,

sp. zn.

.

Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě stěžovatel namítá, že je v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, týkající se posuzování nároku na náhradu mzdy podle , , v rozhodném znění, neboť se krajský soud nezabýval otázkou, zda žalovanému mohla být proplácena náhrada mzdy po pravomocném skončení prvního sporu o neplatnost okamžitého zrušení pracovního poměru, resp. zda žalovaný pracoval někde jinde, zda nebyl v té době nemocný, zda byl schopen vykonávat práci dle pracovní smlouvy nebo zda třeba nebyl dlouhodobě uvolněn pro například funkci starosty obce; v této souvislosti stěžovatel poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. , a ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. , a dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4.2012,

sp. zn.

, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 3. 2012, sp. zn. . Stěžovatel dále k závěrům obsaženým v napadeném rozhodnutí krajského soudu namítá, že jsou v rozporu s dobrými mravy a k této námitce ve své ústavní stížnosti cituje z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. .

II.

Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jejích příloh a dovolání stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zčásti zjevně neopodstatněný podle zákona , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a zčásti nepřípustný ve smyslu téhož zákona.

Jde-li o rozhodnutí dovolacího soudu, stěžovatel ve vztahu k tomuto rozhodnutí ve své ústavní stížnosti namítá, že do jeho základních práv zasáhlo tím, že jím bylo odmítnuto jeho dovolání z důvodu absence formálních náležitostí.

K otázce formálních náležitostí dovolání lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v , v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až ), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v stanoveny jasně, přičemž k požadavkům kladeným v tomto směru na dovolatele se od doby účinnosti , jímž byla do zakotvena stávající podoba dovolání, tj. od 1. 1. 2013, do doby, kdy stěžovatel dovolání podal, opakovaně vyslovil též Nejvyšší soud. Stěžovateli (zastoupenému právním zástupcem) proto při zachování minimální míry obezřetnosti nemohly vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Pokud však stěžovatel i přes uvedené ve svém dovolání všechny zákonem stanovené obligatorní náležitosti včas nevymezil, nelze odmítnutí jeho dovolání považovat za projev přílišného formalismu, ale za důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků.

Po seznámení se s dovoláním stěžovatele ze dne 22. 4. 2016 Ústavní soud důvod ke kasačnímu zásahu neshledal. Ústavní soud je toho názoru, že Nejvyšší soud nepochybil, když uzavřel, že stěžovatel požadovaným způsobem nevymezil důvod dovolání.

Podle se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Stěžovatel však ve svém odvolání ze dne 22. 4. 2016, toliko cituje a následně uvádí, že odchýlení a nejednotnost ustálené rozhodovací praxe dovolatel spatřuje ve dvou právních otázkách: "a) Právní a skutkové posouzení povinnosti zaměstnavatele práci přidělit a povinnosti zaměstnance konat práci v souvislosti s užitím náhrady mzdy dle ; b) Skutková zjištění, na základě kterých odvolací soud rozhodoval, nemají oporu v dokazování." Uvedené však nelze považovat za dostatečnou argumentaci stěžovatele, v čem nesprávnost právního posouzení spatřuje.

Poukazuje-li stěžovatel v souvislosti s doplněním jeho dovolání podáním ze dne 9. 5. 2016 na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 1999,

sp. zn.

, zcela přehlíží novelu dovolacího řízení provedenou , která vyloučila ( ) v dovolacím řízení možnost použití . To znamená, že soud prvního stupně ani soud dovolací nevyzývají dovolatele k opravení nebo doplnění dovolání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti.

Jak Ústavní soud ověřil z dovolání stěžovatele ze dne 22. 4. 2016, stěžovatel skutečně, jak uvedl dovolací soud, požadovaným způsobem nevymezil důvod dovolání, a proto napadenému rozhodnutí dovolacího soudu, jímž bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, nemá co vytknout.

Ústavní stížnost je proto v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.

III.

Odmítnutí dovolání stěžovatele Nejvyšším soudem pro vady má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti zbylých námitek stěžovatele obsažených v jeho ústavní stížnosti, směřujících proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě.

Ze shora uvedeného plyne, že své dovolání, jež z hlediska řízení o ústavní stížnosti v souzené věci představuje mimořádný opravný prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje a na jehož vyčerpání je třeba vzhledem k principu subsidiarity ústavní stížnosti trvat ( ), stěžovatel řádně neuplatnil. To představuje prakticky stejnou situaci, jako kdyby byl tento procesní prostředek podán opožděně, resp. nebyl podán vůbec, což nutně implikuje závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu (srov. např. usnesení ze dne 16. 12. 2014,

sp. zn.

, usnesení ze dne 12. 1. 2016,

sp. zn.

, nebo usnesení ze dne 26. 4. 2016,

sp. zn.

, a celou řadu dalších). S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než uzavřít, že stěžovatel ve vztahu k rozhodnutí soudu odvolacího nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici, a jeho ústavní stížnost je proto v této části podle ve spojení s téhož zákona nepřípustná.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. února 2017

Vladimír Sládeček v. r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu