Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2041/16

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Ecksteina, právně zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016 č. j. -62, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 27. 6. 2016, se stěžovatel podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva zaručeného a práva na zákonného soudce dle d (dále jen " ").

2. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že podal žalobu na náhradu škody proti České republice za průtahy v řízení a nepřiměřenou délku řízení ve smyslu , ve znění pozdějších předpisů, které vznikly v konkurzním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. a ve druhé instanci vedené u Vrchního soudu v Praze. Žaloba byla podána u Obvodního soudu pro Prahu 4. Stěžovatel odůvodnil podání žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 4 tak, že tento je místně příslušným podle ve spojení s odst. l písm. b) (tzv. příslušnost daná výběr) jako jeden ze soudů, v jejichž obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody. I přesto vyslovil Obvodní soudu pro Prahu 4 svou místní nepříslušnost, přičemž odvolací soud potvrdil jeho rozhodnutí a dovolací soud poté odmítl stěžovatelem podané dovolání.

3. Stěžovatel považuje napadené rozhodnutí dovolacího soudu za excesivní a svým nelogickým výkladem popírající judikaturu dovolacího soudu týkající se odškodňování průtahů v řízeních, když dochází k závěru, že místní příslušnost na výběr je přípustná, avšak lze ji určovat jen podle místa soudu prvního stupně. Stěžovatel je názoru, že pokud se neodškodňují jen průtahy, ale celková délka řízení, pak průtah/nepřiměřená délka řízení je distančním jednáním, ke kterému dochází na všech úrovních soudní soustavy (nikoliv tedy jen na úrovni soudu prvního stupně).

4. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu u, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté y, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Stěžovatel se domáhá ochrany svých základních práv na spravedlivý proces a na zákonného soudce s tvrzením, že argumentace, o niž je opřeno napadené rozhodnutí, popírá nejen ustanovení , ale je v rozporu s usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. , jež bylo zveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 117/2011 a stanoviskem Nejvyššího soudu.

6. Soudy na daný případ aplikovaly ustanovení , podle něhož platí, že vedle obecného soudu žalovaného, popřípadě vedle soudu uvedeného v , je k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy. Uvedené ustanovení představuje výjimku ze základního pravidla pro určení místní příslušnosti soudu ve sporném řízení, a to z pravidla příslušnosti obecného soudu žalovaného, resp. účastníka, proti němuž návrh na zahájení řízení směřuje. Jde o tzv. místní příslušnost soudu na výběr danou. U místní příslušnosti na výběr dané jde především o to, že si žalobce může vybrat soud, u něhož bude věc projednána, tím, že k němu podá žalobu a v ní vylíčí rozhodné skutečnosti podřaditelné pod skutkové podstaty To je ostatně praktickým důsledkem zásady zakotvené v , tedy, že řízení se může konat u kteréhokoliv z více místně příslušných soudů.

7. Stěžovatel měl v projednávaném případě možnost výběru místně příslušného soudu podle Spornou se však stala otázka, v obvodu kterého soudu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu újmy ve smyslu uvedeného ustanovení.

8. Ústavnímu soudu nezbývá než odkázat na odůvodnění napadeného usnesení, v němž dovolací soud uvedl, že napadené rozhodnutí je plně v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2016

sp. zn.

, a v němž dovolací soud konstatoval, že "i v případě, kdy má žalobce možnost vybrat si místně příslušný soud podle ustanovení , je tato možnost výběru z povahy věci omezena na soudy, před kterými probíhalo řízení před prvním stupněm. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a je proto hospodárnější, rychlejší a účinnější, aby řízení probíhalo ‚na místě samém', tedy aby vzhledem k dostupnosti důkazního materiálu jednal a rozhodoval soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti zakládající právo na náhradu škody (srov. Drápal, L., Bureš, J., a kol. I. až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 568). Odpovídá totiž účelu ustanovení , aby ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy rozhodoval soud, kde konkrétní újma vznikla a současně, aby tímto krokem bylo usnadněno dokazování v odškodňovacím řízení."

9. V usnesení citovaném dovolacím soudem poté Ústavní soud konstatoval, že "se stěžovatelem poukazovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě sp. zn. , dle jehož právního závěru se možnost výběru místní příslušnosti soudu, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody ( ), vztahuje i na řízení o náhradu nemajetkové újmy, není napadené usnesení dovolacího soudu v rozporu. Nelze proto přisvědčit stěžovateli v tom, že se dovolací soud od uvedeného judikátu odklonil a měl věc předložit k rozhodnutí plénu Nejvyššího soudu". K tomu Ústavní soud doplňuje, že názor dovolacího soudu i soudu Ústavního na danou problematiku je mu jistě dobře znám, neboť ve věci

sp. zn.

, na niž je v napadeném usnesení odkazováno, vystupoval jako právní zástupce stěžovatele. Ústavní soud proto konstatuje, že námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou pouhým opakováním jeho námitek uplatněných v dovolání, s nimiž se však Nejvyšší soud v napadeném usnesení dostatečným způsobem vypořádal a Ústavní soud tak nemá důvod do jeho rozhodování jakkoli zasahovat.

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, byla porušena základní práva stěžovatele zaručená a y. Postupoval proto podle ustanovení a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou. S ohledem na výsledek řízení nejsou dány podmínky pro vyhovění návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli (viz ustanovení , 4 ).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu