Details
ECLI
Source
Decision form
Issue date
Last update
File mark
Court
Jurisdiction
Judge
Žiadne známe citácie.
94762.html
HTML · 0 B
No categories available
IV.ÚS 637/15
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Kazimíra Miczy, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem MJur, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 10 Co 483/2014 -70 ze dne 28. 11. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobo d (dále jen "Listina "), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listin y, právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listin y, jakož i princip rovnosti stran, zakotvený v čl. 37 odst. 3 Listin y a čl. 1 Ústavy České republik y (dále jen "Ústava ").
Z přiloženého listinného materiálu se podává, že usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku č. j. 28 EXE 2245/2012 -10 ze dne 18. 1. 2012 byla nařízena na majetek stěžovatele exekuce pro pohledávku ve výši 10 000 Kč s příslušenstvím. Usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. KSOS 25 INS 26186/2012 - A4 ze dne 12. 11. 2012 byl zjištěn úpadek stěžovatele a povoleno oddlužení. Dne 26. 5. 2014 potom soud vzal na vědomí splnění oddlužení stěžovatelem a osvobodil ho od placení pohledávek věřitelů. Přesto dne 16. 7. 2014 rozhodl soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána exekučním příkazem č. j. 103 Ex 63832/11-55 o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústav u stěžovatele ve prospěch vedlejšího účastníka (oprávněného).
Stěžovatel se proti tomuto postupu bránil podáním návrhu na zastavení exekuce, jemuž soudní exekutor usnesením č. j. 103 Ex 63832/11-65 ze dne 11. 9. 2014 vyhověl a exekuci zastavil (výrok I.), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.), a konečně, že soudnímu exekutorovi se nepřiznává nárok na náhradu nákladů exekuce (výrok III.).
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") usnesením č. j. 10 Co 483/2014 -70 ze dne 28. 11. 2014 rozhodnutí soudního exekutora v napadené části, tj. ve výroku II., jako věcně správné potvrdil a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění krajský soud s poukazem na ustanovení § 89 zákona č. 120/2001 Sb. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění rozhodném, konstatoval, že nelze zavázat oprávněného k náhradě nákladů exekuce, které z procesního hlediska nezavinil. Skutečnost, že soudní exekutor vydal po skončení oddlužení stěžovatele příkaz postihující jeho majetek, k tíži oprávněného nebylo možno přičítat. Stěžovatel byl v dané souvislosti krajským soudem informován, že náhrady nákladů vzniklých v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora se musí domáhat jinými zákonem stanovenými způsoby.
Stěžovatel s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil, což dal najevo v ústavní stížnosti. V ní předně namítl nepřezkoumatelnost napadeného usnesení, neboť z něj není zřejmé, na základě jakých skutečností soud dospěl k závěru, že zastavení exekuce nebylo zaviněno oprávněným. Samotný závěr soudu stěžovatel pak označil za příliš formalistický a jsoucí v rozporu se zásadou ochrany slabší strany, právem na právní pomoc a ochranu majetku. Stěžovatel mu oponoval tvrzením, že oprávněný i soudní exekutor museli, resp. měli - s ohledem na veřejně přístupný insolvenční rejstřík a s přihlédnutím k postavení stěžovatele jako slabší strany - o probíhajícím insolvenčním řízení vědět, přesto v exekuci pokračovali. Právě v tomto bezdůvodném vymáhání pohledávky lze podle stěžovatele spatřovat procesní zavinění na straně oprávněného. Stěžovatel opakovaně také zdůraznil, že byl nucen se proti nezákonnému postupu soudního exekutora a oprávněného bránit s pomocí právního zástupce. Již vzhledem k tomu, že byl úspěšný, měla mu náležet náhrada nákladů vůči oprávněnému, což se však v důsledku nesprávného výkladu ustanovení § 271 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád , ve znění pozdějších předpisů, nestalo. Stěžovatel dále upozornil na význam institutu oddlužení, který se dotýká významného počtu osob, přičemž právní rámec důsledků oddlužení byl závěry krajského soudu popřen. Soudní exekutor i oprávněný podle mínění stěžovatele zneužili svého (vůči stěžovateli silnějšího) postavení s evidentním ekonomickým cílem obohatit se na oddluženém laikovi, resp. ignorovat úspěšné oddlužení. Stěžovatel poukázal na ekonomickou provázanost zájmů oprávněného a soudního exekutora z důvodu, že oprávněný je pro exekutora zdrojem příjmů, a současně na ekonomickou slabost oddlužených osob, pro něž je problematické si zajistit právní zastoupení. S ohledem na to, že se zde střetávají dvě diametrálně rozdílné sociální skupiny, stěžovatel vyvodil - na podkladě jím citované judikatury Ústavního soudu - potřebu hledání spravedlivých řešení, k čemuž prý v tomto případě nedošlo. Závěrem stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby uložil krajskému soudu nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 8 228 Kč, a požádal o přednostní projednání věci podle ustanovení § 71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu .
V podání ze dne 19. 8. 2015 stěžovatel doplnil argumentaci k ústavní stížnosti odkazem na usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 9 Co 543/2015 -26 ze dne 23. 4. 2015 a v něm zahrnuté úvahy stran procesního zavinění na zastavení exekuce, s nimiž se ztotožnil.
Po zvážení stížnostních námitek i obsahu naříkaného soudního aktu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Vycházel přitom ze své judikatury, v níž se ve své podstatě s identickými argumenty, jež stěžovatel vznáší v projednávané věci, již vypořádal, přičemž předložené ústavní stížnosti odmítl. Jedná se o usnesení
sp. zn. II. ÚS 3767/14
ze dne 19. 5. 2015 a
sp. zn. III. ÚS 1275/15
ze dne 21. 5. 2015. Přímo ve věci stěžovatele pak bylo rozhodnuto usnesením
sp. zn. II. ÚS 437/15
ze dne 16. 6. 2015 (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud při té příležitosti konstatoval, že "základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Rozhodnutí obecného soudu totiž nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat."
Od citovaných závěrů, s nimiž byl stěžovatel jako účastník předchozího řízení seznámen, nemá Ústavní soud důvod se odchylovat ani v nyní posuzovaném případě. Ústavní soud v podrobnostech proto dále na své usnesení ze dne 16. 6. 2015, jakož i na ostatní výše zmiňovaná rozhodnutí, odkazuje, považujíce za zbytečné se k shora rekapitulovaným námitkám stěžovatele znovu duplicitně vyjadřovat.
Za daných okolností tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu , mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Tento výsledek řízení o ústavní stížnosti předznamenává (negativně) i osud dalšího návrhu stěžovatele, jmenovitě návrhu na přiznání nákladů řízení (jak dle § 62 odst. 4 , tak dle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ), který byl rovněž odmítnut.
Stěžovatelem požadovaný postup dle § 71d odst. 1 zákona o Ústavním soudu nebylo možné realizovat, neboť uvedené ustanovení se týká jiného typu řízení před Ústavním soudem. Ani v případě, že by se jednalo o návrh ve smyslu § 39 téhož zákona, Ústavní soud podmínky pro jeho vyhovění neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu