Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 3767/14

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ireny Benešové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem MJur, advokátem, se sídlem Marie Steyskalové 767/62, 616 00 Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. srpna 2014, č. j. -54, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví tohoto usnesení označené rozhodnutí soudu pro porušení práva na ochranu majetku podle d (dále jen " "), a pro porušení práva na spravedlivý proces podle y a a 3 y.

2. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. srpna 2014, č. j. -54, změnil k odvolání povinné (stěžovatelky) usnesení soudního exekutora, jímž byla exekuce nařízená na majetek povinné zastavena, ve výrocích o náhradě nákladů exekučního řízení rozhodl tak, že soudnímu exekutorovi náhradu nákladů nepřiznal a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud na jedné straně vyšel ze skutečnosti, že povinná splnila oddlužení a je tedy osvobozena od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, jakož i pohledávek, k nimž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a dále pohledávek, které nebyly do insolvenčního řízení přihlášeny [ , o úpadku a způsobech jeho řešení ( ), ve znění pozdějších předpisů], pročež nemůže být zavázána k úhradě nákladů oprávněného, ani nákladů exekutora. Na druhé straně je ovšem nepochybné, že exekutorovi náklady v souvislosti s prováděním exekuce vznikly, avšak oprávněný zastavení exekuce nezavinil (vymožení pohledávky se domáhal oprávněně), takže jej rovněž nelze zavazovat k úhradě nákladů jak exekutora, tak i povinné. K tomu soud ještě dodal, že k zastavení exekuce došlo pro důvody na straně povinné (v podstatě kvůli její insolvenci).

II.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje okolnosti exekučního řízení a dává je do časových souvislostí s insolvenčním řízením, které probíhalo na její majetek ve formě oddlužení. Ve vztahu k samotnému ústavní stížností napadenému rozhodnutí zdůrazňuje, že je založeno na nesprávném, resp. mechanickém a přepjatě formalistickém výkladu příslušných ustanovení upravujících náhradu nákladů řízení. V prvé řadě uvádí, že není jasné, na základě čeho dospěl soud k závěru, že zastavení exekuce nebylo zaviněno oprávněným. Pokud soud argumentoval tím, že k zastavení exekuce došlo pro skutečnosti nastalé na straně stěžovatelky (pro její nemajetnost a insolvenci), považuje takový závěr za důsledek nesprávného výkladu , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). V případě střetu dvou specifických řízení (v daném případě insolvenčního a exekučního) by se mělo podle názoru stěžovatelky vycházet ze zásady úspěchu ve věci. Oprávněnému vytýká, že pokračoval v exekučním řízení, a proto musela sama navrhnout zastavení řízení, přičemž v tomto směru byla úspěšná, což je třeba považovat za účelné bránění práva. Pokud soud rozhodl, že takto úspěšný účastník nemá nárok na náhradu nákladů řízení, je tento výrok v rozporu s výrokem ve věci samé. Stěžovatelka se navíc domnívá, že zavinění na zastavení exekuce je na straně oprávněného, který již při podání návrhu na zastavení exekuce nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti, a následně bezdůvodně pokračoval ve vymáhání pohledávky, přestože její výkon nebylo možné objektivně provést. Jestliže byla stěžovatelka nucena se neoprávněné exekuci bránit a byla úspěšná, měla by jí náležet i náhrada nákladů právního zastoupení. Závěrem navrhla, aby jí byly nahrazeny i náklady řízení před Ústavním soudem ( ).

III.

4. Ústavní soud předně podotýká, že podle y (dále jen " ") je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy soudů ( y) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu v řízení podle písm. d) y je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatelka brojí pouze proti výrokům o náhradě nákladů exekučního řízení, na něž se vztahují ještě restriktivnější pravidla ústavněprávního přezkumu, než bylo uvedeno v předchozím odstavci. Při posuzování této problematiky (náklady řízení) Ústavní soud postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Přestože se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody. Otázka náhrady nákladů řízení by tak mohla nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel, například v důsledku interpretace a aplikace příslušných zákonných ustanovení, v nichž by byl obsažen prvek svévole [srov. např. nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 3. dubna 2008 (N 64/49 SbNU 9), nález

sp. zn.

ze dne 23. listopadu 2010 (N 232/59 SbNU 365), nález

sp. zn.

ze dne 15. října 2012 (N 173/67 SbNU 111) či nález

sp. zn.

ze dne 6. června 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz].

6. Žádné takové extrémní pochybení Krajského soudu v Ostravě však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil. Krajský soud v Ostravě rozhodl zcela v souladu s relevantním zněním zákonných předpisů upravujících náklady řízení, zde konkrétně především věta prvá , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Toto ustanovení stanovuje zvláštní kritérium hrazení nákladů řízení - kritérium procesního zavinění, což vylučuje použití kritéria úspěchu ve věci, navrhovaného stěžovatelkou a stanoveného nejobecněji pro účely civilního řízení. Na kritériu procesního zavinění, uplatňovaném v případě zastavení exekuce (a obdobně i zastavení výkonu rozhodnutí - viz ), přitom Ústavní soud neshledává nic neústavního.

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje právě s posouzením procesního zavinění na zastavení řízení, které učinil Krajský soud v Ostravě. Je přitom zásadně věcí soudu, jakým způsobem posoudí procesní zavinění účastníků řízení. Jeho povinností však vždy je řádně uvést důvody, které ho k takovému rozhodnutí vedly. Tato povinnost soudu v projednávané věci byla splněna. Krajský soud v Ostravě sice stručně, avšak jasně a srozumitelně vysvětlil, proč si každý z účastníků exekučního řízení nese svoje vynaložené náklady, resp. proč není možné zavázat oprávněného k náhradě nákladů exekučního řízení stěžovatelce. Jeho rozhodnutí nelze označit za svévolné a závěry ve věci učiněné, nejsou ani v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, který by měl za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele, zaručených ústavním pořádkem České republiky. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.

8. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle .

9. Za výše nastíněných okolností Ústavní soud neshledal důvod, pro nějž by vyhověl návrhu, aby stěžovatelce přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je totiž úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky ( ). Ustanovení lze aplikovat jen jak uvádí , v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu, vzhledem k jeho výsledku, Ústavní soud neshledal důvod.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu