Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 437/15

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Kazimíra Miczy, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem MJur, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 11. 2014, č. j. -29, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen " ").

2. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 4. 7. 2013, č. j. -11, byla nařízena na majetek stěžovatele exekuce pro pohledávku ve výši 16.772, 64 Kč s příslušenstvím. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2012, č. j. , byl zjištěn úpadek stěžovatele a bylo povoleno řešení úpadku oddlužením. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2014, č. j. , potom soud vzal na vědomí splnění oddlužení stěžovatelem a osvobodil ho od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Osvobození se vztahovalo také na věřitele, k jejichž pohledávkám se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a na věřitele, kteří své pohledávky do insolvenčního řízení nepřihlásili, ač tak měli učinit. Přesto dne 16. 7. 2014 rozhodl soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána exekučním příkazem č. j. 103 Ex 23977/13-12 o provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu u peněžního u stěžovatele ve prospěch vedlejšího účastníka (oprávněného).

3. Dne 30. 7. 2014 podal stěžovatel návrh na zastavení této exekuce, načež soudní exekutor usnesením ze dne 25. 9. 2014, č. j. 103 Ex 23977/13-24, tomuto návrhu vyhověl a rozhodl o zastavení exekuce (výrok I.), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů exekuce (výrok II.), a konečně, že soudnímu exekutorovi se nepřiznává nárok na náhradu nákladů exekuce (výrok III.). Proti výroku II. citovaného usnesení soudního exekutora podal stěžovatel odvolání, avšak je v záhlaví označeným usnesením v napadené části potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl totiž k závěru, že rozhodnutí soudního exekutora o nákladech řízení, jenž postupoval podle ustanovení exekučního řádu, je věcně správné, neboť není dáno procesní zavinění na zastavení exekuce na straně žádného z účastníků.

4. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho právo na spravedlivý proces zaručené a a odst. 3 d (dále jen " ") a právo na ochranu majetku zaručené y. V ústavní stížnosti stěžovatel předně namítl, že z napadeného usnesení není zřejmé, na základě jakých skutečností soud dospěl k závěru, že zastavení exekuce nebylo zaviněno oprávněným. V této souvislosti zdůraznil, že stěžovatel byl nucen se bránit nezákonné exekuci poté, co bylo rozhodnuto o splnění podmínek pro jeho oddlužení a o osvobození od placení pohledávek, přičemž jedinou účelnou obranou bylo podání návrhu na zastavení exekuce prostřednictvím právního zástupce a v tomto ohledu byl úspěšný, protože exekuce byla zastavena. Navíc konstatoval, že oprávněný (vedlejší účastník) i soudní exekutor museli, resp. měli - s ohledem na veřejně přístupný insolvenční rejstřík a s přihlédnutím k postavení stěžovatele jako slabší strany - o probíhajícím insolvenčním řízení vědět, a musí tak jít k jejich tíži, že v exekučním řízení pokračovali. Proto stěžovatel soudí, že zastavení exekuce zavinil vedlejší účastník, když již při podání návrhu na nařízení exekuce nedbal požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti. Právě v těchto případech prý přitom má být uložena povinnost nahradit náklady povinného, jelikož ten se musel bránit proti neoprávněnému postupu soudního exekutora s pomocí právního zástupce. Stěžovatel rovněž připomíná základní zásady institutu oddlužení a povinnost soudu udělat vše pro spravedlivé řešení věci, což se v konkrétním případě nestalo, neboť spravedlivému řešení odpovídá takové řešení, že dlužník je reálně oddlužen a jeho úspěch ve věci (zastavení exekuce) má reálný dopad do jeho sféry, neboť je mu přiznána náhrada nákladů právního zastoupení. Proto považuje argumentaci soudu za příliš formalistickou, která je navíc v rozporu se zásadou ochrany slabší strany či právem na právní pomoc a ochranu majetku. Závěrem stěžovatel Ústavnímu soudu navrhl, aby uložil nahradit mu náklady řízení před Ústavním soudem ve výši 8.228 Kč, a požádal o přednostní projednání věci podle ustanovení .

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud předně připomíná, že se ve své podstatě s identickými argumenty, které jsou obsaženy v nyní projednávané ústavní stížnosti, již vypořádal v usnesení ze dne 21. 5. 2015,

sp. zn.

(http://nalus.usoud.cz), kdy dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud přitom neshledal jakýkoli důvod přehodnocovat závěry vyslovené v tomto usnesení, a proto jeho argumentaci plně přejal též na případ stěžovatele.

8. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká nedostatečné odůvodnění jeho rozhodnutí a nesprávnou aplikaci ustanovení exekučního řádu s tím, že procesní zavinění, jde-li o zastavení exekuce, spočívá na straně oprávněného (vedlejšího účastníka). Ústavní soud však výhrady, které stěžovatel vznáší, nesdílí. V napadeném usnesení totiž vysvětlil, proč za daných okolností neshledal zmíněné tzv. procesní zavinění ani na straně povinného, ani oprávněného, a proč tedy žádnému z účastníků nemohla být náhrada nákladů řízení přiznána, přičemž adekvátně reagoval na stěžovatelovu námitku, že soudní exekutor vydal předmětný exekuční příkaz v rozporu se zákonem, a to v tom smyslu, že toto jeho eventuální pochybení nelze přičítat vedlejšímu účastníkovi (oprávněnému).

9. Usuzuje-li stěžovatel na procesní zavinění vedlejšího účastníka z toho, že nesledoval, jak bylo o splnění oddlužení a o osvobození placení pohledávek rozhodnuto, Ústavnímu soudu není zřejmé, z čeho takovouto povinnost dovozuje, zvláště v situaci, kdy je především věcí (a v zájmu) samotného povinného (stěžovatele), aby reagoval na skutečnosti, jež nastanou (až) v průběhu exekučního řízení na jeho straně, a kdy lze (nanejvýš) uvažovat o odpovědnosti za možnou nezákonnost postupu při této exekuci na straně soudního exekutora, jak vysvětlil . V souvislosti s upozorněním stěžovatele na to, že soudní exekutor společně s oprávněným údajně zneužili svého silnějšího postavení a popřeli tak smysl a účel oddlužení a obohatili se na jeho účet, dlužno dodat, že z ničeho nelze vyvodit, že by soudní exekutor vydal exekuční příkaz, ačkoli věděl o výše zmíněné skutečnosti, natož pak, že by takto postupoval ve spojení, resp. "spolčení" s oprávněným. Naopak poté, co stěžovatel podal návrh na zastavení exekuce, tuto zastavil a současně rozhodl, že vedlejší účastník ani on sám nemají právo na náhradu nákladů řízení, resp. exekuce, takže nelze hovořit ani o nějakém obohacení na jejich straně.

10. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Rozhodnutí obecného soudu totiž nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu