Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 218/16

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Triola a.s., se sídlem Praha 4, 5. května 1640/65, zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Voršilská 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2015 č. j. -215, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení d a y, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo podle ustanovení odmítnuto její dovolání proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2014 č. j. -187.

Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. listopadu 2013 č. j. -142 v řízení o zaplacení částky 1 989 296 Kč uložil stěžovatelce (žalované) zaplatit žalobkyni částku 1 253 639 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), co do částky 735 717 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III). Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. listopadu 2014 č. j. -187 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I potvrdil a ve výrocích pod bodem II a III tento rozsudek zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, neboť v něm neuvedla, v jakém rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu napadá, když napadla celý výrok rozhodnutí vrchního soudu. Uvedl, že vada dovolání spočívající v absenci údaje o rozsahu, v němž je rozhodnutí odvolacího soudu napadeno, je vadou, která brání dalšímu pokračování dovolacího řízení ve smyslu věty první (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. ). Vzhledem k marnému uplynutí dvouměsíční lhůty, během níž bylo možné dovolání doplnit, se tato vada stala vadou neodstranitelnou.

Stěžovatelka považuje rozhodnutí Nejvyššího soudu za příliš formalistické. Nepředpokládala, že její způsob vymezení rozsahu dovolání, resp. napadení celého rozsudku vrchního soudu, motivovaný neformálním přístupem Vrchního soudu, spočívajícím v pojetí tři výroků do výroku jediného, se stane důvodem odmítnutí dovolání.

Stěžovatelka z opatrnosti nechtěla zatěžovat dovolání gramatickou neobratností při formulaci rozsahu dovolání ve vztahu k části jediné věty. Předpokládala, že dovolací soud - za situace, kdy rozsah dovolání je vymezen jednoznačně proti celému rozsudku - v nepřípustné části dovolání odmítne a ve zbývající části dovolání posoudí z hledisek vymezených v

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovatelce i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že ve své rozhodovací činnosti zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů ( y). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud z připojeného rozhodnutí vrchního soudu ověřil, že výrok soudu zní "Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. potvrzuje, ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení."

Z rovněž připojeného dovolání stěžovatelky Ústavní soud ověřil, že v jeho návětí je uvedeno: "O 1 989 296 Kč s přísl. dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18.11. 2014, č.j. -187". V textu dovolání je taktéž uvedeno, že dovolatelka podává dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2014 č. j. -187 a v návrhu petitu je uvedeno, že navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2014 č. j. -187, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z obsahu dovolání nevyplývá, že by stěžovatelka rozsah, v jakém napadá celé rozhodnutí vrchního soudu, nějak omezila.

Ústavní soud má za to, že za daných okolností nelze považovat rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatelky posoudil jako nevyhovující podmínkám ustanovení , za rozhodnutí překračující meze ústavnosti.

Posouzení otázky, zda dovolání splňuje zákonem požadované náležitosti, spadá do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud se předmětnou otázkou řádně zabýval a předložené dovolání z tohoto hlediska náležitě přezkoumal. Své závěry patřičně a s odkazem na svou judikaturu odůvodnil. Zdůraznil, že uvedením údaje o tom, v jakém rozsahu dovolatel rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vymezena kvantitativní stránka přezkumné činnosti dovolacího soudu. Dovolatel v rámci svého dispozičního oprávnění stanoví pro soud závazným způsobem meze, v jejichž rámci požaduje přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu, a to především tím, že označí jeden nebo některé z více výroků v rozhodnutí obsažených. Jde-li o nárok obsahující dělitelné plnění, může dovolatel napadnout také jen část výroku, vymezeného výší plnění. Takovým dovoláním dochází k rozštěpení na dvě práva se samostatným skutkovým základem a rozhodnutí odvolacího soudu je jím napadeno jen v rozsahu, který vyplývá z dovolatelem vymezené části dělitelného plnění. Nebylo-li proto v dovolání uvedeno, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, nebyl vymezen obsah přezkumné činnosti dovolacího soudu po stránce kvantitativní (srov. shodně např. usnesení sp. zn. , , ).

Ústavní soud má za to, že výrok vrchního soudu, přestože byl formulován v jedné větě, byl zcela jednoznačný a nevzbuzoval pochybnosti, který prvostupňový výrok se potvrzuje a který zrušuje. Ostatně v tomto smyslu stěžovatelka ani námitky nevznáší. Stěžovatelka tedy měla možnost své dovolání formulovat v souladu s požadavky ustanovení , aniž by se vystavila nebezpečí vadného podání z důvodů své neobratné formulace.

Ústavní soud připomíná, že v ustanovení vyžaduje v případě dovolání povinné právní zastoupení advokátem právě z důvodu nutnosti podávat kvalifikované podání jak z hlediska splnění náležitostí podle ustanovení , tak pokud jde vymezení dovolacího důvodu.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává pouze polemika stěžovatelky s právním závěrem Nejvyššího soudu, kdy se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.

Ústavnímu soudu nezbývá než vyzdvihnout zásadu vigilantibus iura scripta sunt (bdělému náleží právo), ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení. Vyžaduje mj. od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. To platí tím spíše, pokud je účastník soudního řízení zastoupen profesionálním zástupcem.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. května 2016

JUDr. Jaromír Jirsa

předseda senátu