Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 221/15

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., zastoupeného JUDr. Mgr. Monikou Kocourkovou, advokátkou, se sídlem Baškirská 1404/1, Praha 10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. ze dne 30. září 2013 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. ze dne 8. ledna 2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 23. 1. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a spravedlivý proces zaručené a 2 d (dále jen " "), ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege dle y a právo na osobní svobodu dle a 2 y.

Současně požádal o prominutí zmeškání zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti, která uplynula dne 7. 10. 2014. Svoji žádost odůvodnil tím, že dne 15. 1. 2015 jeho obhájce převzal usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 13. 1. 2015, kterým byla odmítnuta ústavní stížnost stěžovatele z důvodu, že byla podána ještě předtím, než bylo rozhodnuto Nejvyšším soudem o dovolání stěžovatele. V důsledku omylu či administrativního pochybení došlo k odmítnutí ústavní stížnosti přesto, že o dovolání bylo Nejvyšším soudem rozhodnuto usnesením ze dne 25. 6. 2014 č. j. -39, které bylo do datové schránky tehdejšího obhájce stěžovatele doručeno dne 8. 8. 2014. Za této situace nebyla ústavní stížnost, podaná dne 2. 10. 2014, předčasná, jak nesprávně omylem konstatoval Ústavní soud v odůvodnění usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele ze dne 13. 1. 2015. V důsledku odmítnutí ústavní stížnosti tak došlo ke zmeškání lhůty k podání této ústavní stížnosti.

Z obsahu příloh připojených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle , odst. 5 písm. a) , a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let a 3 měsíců, pro jehož výkon byl podle tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu poskytování právních služeb spojených s finančními prostředky dalších subjektů na dobu 3 let. Současně mu byla uložena povinnost k náhradě škody. Odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením podle § 256 tr. ř. zamítl. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. -39 ze dne 25. 6. 2014 podle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud ověřil dotazem na trestní kanceláři Městského soudu v Praze, že usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání bylo stěžovateli i jeho tehdejšímu obhájci doručeno dne 8. 8. 2014.

Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí, je vždy povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny podmínky kladené na ni , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), tedy mj. i to, zda byla podána včas.

Podle ustanovení má právo podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, pokud tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost musí být podle podána v rámci lhůty dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, se kterým je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Posledním opravným prostředkem ve věci stěžovatele bylo dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením č. j. -39 ze dne 25. 6. 2014. Toto usnesení bylo stěžovateli i jeho obhájci doručeno dne 8. 8. 2014. Lhůta k podání ústavní stížnosti tedy uplynula dnem 8. 10. 2014.

Stěžovatel si byl vědom toho, že podává ústavní stížnost opožděně, avšak požádal Ústavní soud o prominutí zmeškání lhůty, neboť zmeškání lhůty bylo dle jeho názoru vyvoláno administrativním pochybením Ústavního soudu, který jeho předchozí ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou přesto, že v době jejího podání již stěžovatel měl k dispozici rozhodnutí dovolacího soudu.

Ústavní soud však musel zohlednit, že nyní posuzovaná ústavní stížnost byla stěžovatelem podána dne 23. 1. 2015, tedy po uplynutí lhůty stanovené . Tato procesní lhůta je kogentní, a proto ji není možno prodloužit, ani nelze zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti Ústavním soudem prominout (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 2. 2016

sp. zn.

, ze dne 17. 9. 2013

sp. zn.

, ze dne 25. 7. 2013

sp. zn.

, ze dne 25. 7. 2012

sp. zn.

, ze dne 7. 11. 2011

sp. zn.

, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Nadto nelze spatřovat administrativní pochybení či omyl v tom, že předchozí ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta jako nepřípustná přesto, že o dovolání bylo již rozhodnuto a stěžovateli bylo rozhodnutí o dovolání před podáním stížnosti doručeno. Ústavní soud tehdy vyšel z obsahu ústavní stížnosti a z navrhovaného petitu, jímž byl vázán. Stěžovatelova argumentace totiž směřovala výhradně proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně, a tato rozhodnutí také stěžovatel navrhl zrušit, aniž by se jakkoliv zmínil o existenci usnesení dovolacího soudu o odmítnutí jeho dovolání jako zjevně neopodstatněného. Rozhodnutí dovolacího soudu, které je ve smyslu ustanovení a rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje [viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. ze dne 4. 3. 2014 (40/2014 Sb., ST 38/72 SbNU 599], k ústavní stížnosti ani nepřipojil, ač mu to ukládá ustanovení . Nejednalo se proto o administrativní pochybení na straně Ústavního soudu.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout pro nedodržení lhůty podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. března 2016

Jiří Zemánek, v. r.

soudce zpravodaj