Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3692/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem Praha 1, Těšnov 1/1059, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014 č. j. -111, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Průběh řízení před obecnými soudy

1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel pro tvrzený zásah do ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces ve smyslu d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného (dovolacího) soudu.

2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. 10. 2011 č. j. 123 EC 1/2011-35 byla žalovanému (stěžovateli) uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 91 130 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení získaného užíváním pozemku v podílovém spoluvlastnictví žalobců. Současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 25. 4. 2013 č. j. -67 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

3. Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 8. 9. 2014 č. j. -111 pro nepřípustnost odmítnuto.

4. Dovolací soud konstatoval, že žalobní nárok nebyl solidárního charakteru a předmětem řízení bylo dělitelné plnění, a proto má každý žalobce (věřitel) právo toliko na vlastní díl pohledávky. Dílčí nároky žalobců proti stěžovateli v rámci požadavku na zaplacení částky 91 130 Kč s příslušenstvím (s ohledem na velikost spoluvlastnických podílů žalobců, kdy každý vlastnil jednu polovinu pozemku) pak nepřesahovaly částku 50 000 Kč, a přípustnost dovolání tak byla vyloučena ustanovením , , v rozhodném znění (dále jen " "). S odkazem na judikaturu Nejvyšší soud uvedl, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o nárocích více samostatných účastníků, je nutno zkoumat ve vztahu k účastníkům a vzneseným nárokům samostatně, tj. bez ohledu na to, zda součet daných nároků převyšuje částku 50 000 Kč.

II.

Obsah ústavní stížnosti

5. V ústavní stížnosti bylo argumentováno, že Nejvyšší soud se odmítnutím dovolání pro nepřípustnost dopustil odepření spravedlnosti. Stěžovatel namítal, že dovolací soud z hmotněprávní úpravy dovodil nesprávný procesní závěr o nepřípustnosti dovolání, a tak vyloučil přístup stěžovatele k soudu. V daném případě byl žalobou požadován nárok plynoucí ze spoluvlastnictví žalobců k pozemku, a proto je nutno aplikovat ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), podle kterého platí, že z právních úkonů ve vztahu ke společné věci jsou spoluvlastníci oprávněni a povinni společně a nerozdílně. Nelze tedy použít obč. zák., protože by taková analogie materiální vykonatelnosti výroku rozhodnutí vyvolala rozpor s hmotným právem.

6. Stěžovatel uvedl, že ačkoli formální označení výroků rozsudku soudu není vymezením výroků ve smyslu procesních předpisů, nelze hodnotit rozdělení částky požadované žalobou ze strany Nejvyššího soudu pro účely rozhodnutí o přípustnosti dovolání za ústavně konformní postup. Pokud byla obecným soudem ve výroku rozsudku stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobcům celou částku 91 130 Kč, a to bez rozdělení plnění, byla přípustnost dovolání v posuzované věci dána. Výklad dovolacího soudu, podle kterého je nutno vycházet z dělitelného plnění v poměru k žalobcům jako podílovým spoluvlastníkům, se opírá o nepřípadný výklad hmotněprávních norem, což porušuje princip právní jistoty. Právní názor o přípustnosti dovolání pak zaujal i odvolací soud, jak je patrno z poučení o dovolání. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009

sp. zn.

k přípustnosti dovolání u dělitelných plnění.

III.

Právní posouzení

7. Ústavní soud je podle y ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace podústavního práva jsou úlohou obecných soudů. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn, pokud svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje toliko interpretace a aplikace práva, která byla provedena ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.

8. Dovolací soud aplikoval v daném případě právní úpravu o (ne)přípustnosti dovolání, a to ve smyslu posuzování nezbytného zákonného rozsahu plnění, o kterém bylo rozhodováno výrokem rozhodnutí odvolacího soudu. Právní závěr o nepřípustnosti dovolání stěžovatele řádně odůvodnil v ústavní stížností napadeném rozhodnutí.

9. Pochybení dovolacího soudu s ústavní intenzitou není Ústavním soudem ve věci spatřováno. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost nevybočuje z ústavních kautel (shodně k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014

sp. zn.

). Ústavní soud nemá pravomoc zasáhnout do rozhodovací činnosti obecného soudu, který se nedopustil ústavního excesu.

10. Nejvyšší soud s odkazem na judikaturu vyložil, proč vyhodnotil dovolání nepřípustným. Ani nesprávnost poučení o dovolání ze strany odvolacího soudu nevede sama o sobě k přípustnosti mimořádného opravného prostředku (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2011

sp. zn.

). Samotný nesouhlas stěžovatele s právním posouzením otázky přípustnosti dovolání nemohl bez dalšího založit opodstatněnost názoru o porušení základního práva na spravedlivý proces. Výklad práva dovolacím soudem nedosáhl (svým odůvodněním) rozměru nezbytného k zásahu Ústavního soudu. Lze dodat, že ani z rozhodnutí obecných soudů o meritu věci se nepodává rozpor s ústavním pořádkem.

11. Z výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. března 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu