Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2660/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele O. M., zastoupeného Mgr. et Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2 - Vinohrady, proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 30. 6. 2015, č. j. MV-22900-4/VS-2015, a proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. 12. 2014, č. j. VS-66/835.3/2-2012, spojené s návrhem na zrušení , o státním občanství České republiky, takto:

I. Řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí ministra vnitra ze dne 30. 6. 2015, č. j. MV-22900-4/VS-2015, a proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 1. 12. 2014, č. j. VS-66/835.3/2-2012, se přerušuje.II. Návrh na zrušení ustanovení , o státním občanství České republiky, se postupuje plénu Ústavního soudu.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí a tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle , , a 2 a d (dále jen "").

Z ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným rozhodnutím ministra vnitra byl zamítnut rozklad stěžovatele proti rovněž napadenému rozhodnutí Ministerstva vnitra, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení státního občanství České republiky z důvodu bezpečnosti státu podle , o státním občanství České republiky (dále také jen jako "napadené ustanovení"), podle kterého k žádosti o udělení státního občanství České republiky, kterou podal žadatel starší 15 let, si ministerstvo vyžádá stanoviska Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky; tato stanoviska se nestávají součástí spisu, pokud obsahují utajované informace. V případě, že v řízení vyjde na základě stanoviska Policie České republiky nebo zpravodajské služby, které obsahuje utajované informace, najevo, že žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví, nebo majetkové hodnoty, v odůvodnění rozhodnutí se pouze uvede, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu.

Z projednávané ústavní stížnosti, resp. v ní obsažené argumentace, je zřejmé, že stěžovatel nebrojí primárně proti napadeným a v záhlaví uvedeným rozhodnutím, nýbrž že v první řadě usiluje o to, aby Ústavní soud zrušil napadené ustanovení zákona, které bylo v posuzované věci aplikováno. Stěžovatel totiž zpochybňuje především ústavně konformní charakter aplikovaného ustanovení § 22 odst. 3 zákona o státním občanství České republiky.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že důvodem pro zamítnutí jeho žádosti o státní občanství byla skutečnost, že stanoviska Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky, která si Ministerstvo vnitra dle napadeného ustanovení v řízení o udělení státního občanství vyžádalo, obsahovala informaci, že stěžovatel ohrožuje bezpečnost státu. Vzhledem k tomu, že šlo o informace podléhající utajení podle , o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti (dále jen "zákon o ochraně utajovaných informací), v souladu s napadeným ustanovením se nestala tato stanoviska součástí spisu a v odůvodnění rozhodnutí Ministerstva vnitra se pouze uvedlo, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu. V této souvislosti stěžovatel namítá, že vědomě v žádném případě bezpečnost státu nenarušuje, avšak nemá možnost se proti postupu podle napadeného ustanovení účinně bránit, neboť je opomíjeno jeho právo na spravedlivý proces, resp. právo na informace a zdůvodnění rozhodnutí.

V souvislosti s touto námitkou poukazuje stěžovatel na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. , v jehož odůvodnění se uvádí že "skutečnost, že jeden z důkazů, o něž se má rozhodnutí opírat, je utajovanou skutečností ve smyslu zákona o utajovaných skutečnostech...nemůže být na újmu realizace základního práva účastníka řízení na to, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům." Stěžovatel rovněž poukazuje na nález Ústavního soudu

sp. zn.

ze dne 28. 1. 2004 (N 10/32 SbNU 61; 98/2004 Sb.), týkající se bezpečnostní prověrky advokátů, podle kterého "postavení obhájce v trestním řízení, tj. zejména jeho procesní oprávnění, se odvíjí od postavení (práv) obviněného. Eventuelním zakotvením výjimky advokátům zůstává otevřena základní otázka, a to přístup obviněného k utajovaným skutečnostem, jež jsou obsahem důkazních prostředků v trestním řízení. Omezení takového přístupu z pohledu a y, jakož i písm. c) Úmluvy je stěží představitelné." A dále na nález

sp. zn.

ze dne 12. 7. 2001 (N 113/23 SbNU 105; 322/2001 Sb.), v jehož odůvodnění Ústavní soud konstatoval, že podle jeho přesvědčení "sice představuje ochrana utajovaných skutečností a podmínky kladené na osoby, jež s těmito skutečnostmi budou nakládat, natolik specifickou oblast, že ani z ústavněprávního hlediska není možné garantovat všechna procesní práva těchto osob v takové míře, jako tomu je u profesí jiných a u pracovních sporů jejich zaměstnanců. Na druhé straně však ani specifika ochrany utajovaných skutečností nemohou vést k vědomé rezignaci na ústavní ochranu práv prověřovaných osob."

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti dále uvádí, že se stanovisky Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky se nemohl seznámit, nic proti nim uvést, či namítnout a zároveň je mu odepřena i soudní ochrana, neboť podle § 26 zákona o státním občanství České republiky, podle kterého je rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství České republiky podle napadeného ustanovení vyloučeno z přezkoumání soudem. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 11. 2011, sp. zn. , podle kterého "v bezpečnostním řízení je nutno najít rovnováhu mezi dvěma legitimními, avšak navzájem protichůdnými zájmy. Na jedné straně zájmem na zajištění spravedlivého procesu pro toho, jehož bezpečnostní způsobilost je zkoumána, a na druhé straně zájmem na utajení informací potřebných k ochraně veřejného zájmu. Této rovnováhy však v žádném případě nelze dosáhnout, pokud nebude zajištěna účinná soudní, a tedy na exekutivě nezávislá a ve sporu mezi účastníkem řízení a exekutivou nestranná kontrola relevance informací, na základě nichž je v bezpečnostním řízení rozhodováno...Účastník řízení nemůže efektivně namítat nezákonnost určitých zjištění, neví-li ani, co je jejich obsahem. V této specifické situaci to naopak musí být soud, který "supluje" aktivitu účastníka řízení a přezkoumá relevanci utajovaných informací ze všech hledisek, která se vzhledem k povaze věci jeví důležitými."

V první části ústavní stížnosti proto stěžovatel připojuje návrh na zrušení ustanovení § 22 odst. 3 zákona o státním občanství České republiky. V druhé části ústavní stížnosti pak stěžovatel vyjadřuje své přesvědčení, že jeho ústavní stížnost nemůže být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, neboť ji stěžovatel spojil s návrhem na zrušení ve věci aplikovaného napadeného ustanovení, které napadá jako protiústavní. Své závěry stěžovatel v ústavní stížnosti dále podrobněji rozvádí.

II.

Ustanovení písmeno a) a b) zákona , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, svěřuje rozhodnutí o návrzích na zrušení zákonů, jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení - na rozdíl od rozhodování o ústavních stížnostech - plénu Ústavního soudu. V případě, že návrh na zrušení právního předpisu byl podán spolu s ústavní stížností ( citovaného zákona), senát Ústavního soudu podle citovaného zákona řízení o ústavní stížnosti přeruší a návrh na zrušení právního předpisu postoupí plénu. "Vydání senátního rozhodnutí o přerušení řízení o ústavní stížnosti a postoupení návrhu na zrušení právního předpisu plénu však nutně musí předcházet posouzení ústavní stížnosti, s níž byl takový návrh podán, a to z hlediska ustanovení citovaného zákona. Pokud by totiž byla ústavní stížnost odmítnuta z některého důvodu uvedeného v tomto ustanovení, nebylo by již možno návrh na zrušení právního předpisu, podaný společně s takovou ústavní stížností, projednat. Odpadla by totiž věcná podmínka pro jeho podání plynoucí z ustanovení citovaného zákona - vázanost na ústavní stížnost, která musí být zachována jako procesní podmínka po celou dobu trvání řízení o takto podaném návrhu na zrušení právního předpisu" (usnesení

sp. zn.

ze dne 12. 5. 1994).

Senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že uplatněním napadeného ustanovení zákona nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Stěžovatel přitom tvrdí, že citované ustanovení zákona je v rozporu s , , a 2 a y. Senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že tato tvrzení nelze označit za zjevně neopodstatněná. Proto je třeba se návrhem na zrušení zákona o státním občanství České republiky a jeho důvody věcně zabývat.

Vzhledem k tomu, že senát Ústavního soudu dospěl k závěru, že návrh dle není - ve smyslu - návrhem nepřípustným, a není ani - ve smyslu - návrhem zjevně neopodstatněným, bylo procesně nezbytné řízení o ústavní stížnosti stěžovatele ve smyslu přerušit a jeho návrh na zrušení napadeného ustanovení zákona postoupit plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle článku 87 odst. 1 písm. a)y.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2016

Jan Filip v. r.

předseda III. senátu Ústavního soudu