Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

Pl.ÚS 11/2000

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v plénu, ve věci návrhu

stěžovatele J. T., na zrušení (1.) části ustanovení § 23 odst. 2

, ve slově "zejména" , o ochraně utajovaných

skutečností a o změně některých zákonů, ve znění zákona č.

, , , zákona

č. 30/2000, a , a (2.)

ustanovení § 73 odst. 2 téhož zákona, spojeného s ústavní

stížností proti rozhodnutí ředitele Bezpečnostní informační služby

ze dne 24. 11. 1999, č.j. 780/1999-BIS-1, a proti rozhodnutí

náměstka - bezpečnostního ředitele Bezpečnostní informační služby

ze dne 4. 11. 1999, č.j. 242-13/1999-BIS-37, a ve věci návrhu

stěžovatele V. R., na zrušení (3.) třetí věty (poznámka: v návrhu

je mylně uvedena druhá věta) ustanovení § 36 odst. 3 zákona č.

, o ochraně utajovaných skutečností a o změně

některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, na zrušení (4.)

věty prvé ustanovení § 73 odst. 1 a na (5.) zrušení ustanovení §

73 odst. 2 téhož zákona, spojeného s ústavní stížností proti

oznámení ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 5. 9.

2000, č.j. 896/2000-NBÚ/PFO-1, a proti rozhodnutí ředitele

Národního bezpečnostního úřadu ze dne 19. 10. 2000,

č.j. 896/2000-NBÚ/PFO-1. takto:

Dnem 30. 6. 2002 se v zákoně č. , o ochraněutajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve zněnípozdějších předpisů, zrušuje ustanovení ve slově"zejména", ustanovení třetí věty a ustanovení st. 2. Návrh na zrušení věty první ustanovení , o ochraně utajovaných skutečností a o změněněkterých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se zamítá.

Odůvodnění:

I.

V záhlaví označeným rozhodnutím ředitel Bezpečnostní

informační služby (dále jen "BIS") přezkoumal citované rozhodnutí

náměstka - bezpečnostního ředitele BIS, jímž stěžovateli J. T.

nebylo podle ustanovení ,

o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů,

vydáno osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi a shledal, že

napadené rozhodnutí bylo důvodné a v souladu se zákonem. Proto

stížnost proti němu zamítl.

II.

Stěžovatel J. T. v ústavní stížnosti především tvrdí, že

napadenými rozhodnutími byl porušen y

základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tato rozhodnutí

byla vydána v důsledku v záhlaví citovaných ustanovení zákona č.

a proto se stěžovatel domáhá jejich zrušení, neboť

prý slovo "zejména" uvedené v ustanovení § 23 odst. 2 zákona č.

je v rozporu s y a ustanovení

je v rozporu s y

České republiky (dále jen "Ústava") a s y.

Stěžovatel uvádí, že v důsledku napadených rozhodnutí ztratil

možnost vykonávat dále své povolání, které si svobodně zvolil.

Podle ustanovení se totiž

s utajovanými skutečnostmi může seznamovat fyzická osoba při

splnění uvedených podmínek, z nichž jednu představuje vydání

osvědčení. Splnění těchto podmínek je tedy předpokladem pro výkon

takového povolání, kde je nezbytné se seznamovat s utajovanými

skutečnostmi. Mezi podmínkami pro vydání osvědčení § 18 písm. f)

je i to, že se jedná o osobu bezpečnostně

spolehlivou, přičemž za bezpečnostně spolehlivou není považována

osoba, u níž bylo zjištěno bezpečnostní riziko (§ 23 téhož

zákona). Odst. 2 tohoto ustanovení stanoví demonstrativní výčet

bezpečnostních rizik, který "tak umožňuje, aby byl Úřadem nebo

zpravodajskou službou naprosto neomezeně rozšiřován v podstatě

o jakékoliv další činnosti či skutečnosti". Přitom stěžovatel

považuje za problematickou již formulaci některých bezpečnostních

rizik, i pojmu "zájem České republiky" pro účely zákona

č. ( ). Rozhodování o vydání či nevydání

osvědčení je tak současně rozhodováním o přístupu k výkonu

povolání a ustanovení je

v rozporu s y, podle něhož zákon může

stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo

činností. Napadené ustanovení totiž výslovně předpokládá existenci

dalších podmínek, které nejsou v zákoně výslovně zakotveny.

Ustanovení vylučuje

rozhodnutí podle tohoto zákona (s výjimkou rozhodnutí o pokutách)

ze soudního přezkumu. V tom spatřuje stěžovatel rozpor s čl. 36

odst. 2 y, neboť podle tohoto ustanovení z pravomoci soudu

nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se

základních práv a svobod, přičemž právo na svobodu povolání mezi

základní práva nesporně patří. Proto je prý napadené ustanovení

rovněž v rozporu s y, podle něhož jsou základní práva

a svobody pod ochranou soudní moci.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatel J. T. navrhuje zrušit

v záhlaví uvedená rozhodnutí, dále zrušit slovo "zejména"

v ustanovení § 23 odst. 2 a zrušit ustanovení § 73 odst. 2 zákona

č.

III.

V záhlaví označeným oznámením ředitel Národního

bezpečnostního úřadu (dále jen "NBÚ") stěžovateli V. R. sdělil, že

v souladu s ustanovením byla

k jeho osobě provedena bezpečnostní prověrka III. stupně, kterou

bylo ověřeno, že nesplňuje podmínky pro vydání osvědčení ve smyslu

ustanovení V závěru tohoto oznámení

byl stěžovatel poučen o tom, že "proti tomuto rozhodnutí je ve

smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona možná stížnost, kterou je

nutno podat do 15 dnů ode dne doručení tohoto oznámení".

Napadeným rozhodnutím ředitel NBÚ přezkoumal výše citované

oznámení a zamítl stížnost stěžovatele, směřující proti němu.

V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že bezpečnostní prověrka

byla zahájena dne 22. 6. 1999 a 5. září 2000 bylo stěžovateli

odesláno oznámení o nesplnění podmínek pro vydání osvědčení.

Protože prý průběh a vyhodnocení bezpečnostní prověrky odpovídají

zjištěnému stavu, podanou stížnost zamítl.

IV.

Stěžovatel V. R. v ústavní stížnosti především upozorňuje na

skutečnost, že obě napadená rozhodnutí jsou podepsána ředitelem

NBÚ ing. T. K., což považuje za absurdní, neboť oznámení mu

sdělovala stejná osoba jako ta, která rozhodovala o jeho stížnosti

jako odvolací orgán. Stěžovatel prý pracuje ve státní správě již

od roku 1982 a před vydáním byl po řadu let

osobou určenou ke styku se státním tajemstvím. Není si vědom toho,

že by se v jeho životě vyskytovala jakákoliv bezpečnostní rizika

ve smyslu ustanovení cit. Stěžovatel

pracoval ve funkci ředitele odboru mezinárodně finančních vztahů

Ministerstva financí a z této funkce byl s účinností ke dni 25.

11. 2000 odvolán právě vzhledem k nevydání bezpečnostního

osvědčení. Stěžovatel uvádí, že kromě toho, že nemůže vykonávat

své dřívější zaměstnání, je poškozován i po lidské stránce, byť

nezná důvod, pro který mu předmětné osvědčení nebylo vydáno.

Stěžovatel se domnívá, že ustanovení § 36 odst. 3 zákona č.

, podle něhož NBÚ nemá povinnost uvádět důvody

nevydání osvědčení, je v rozporu s y. Stěžovateli je

tím totiž odnímáno právo na jakoukoliv právní ochranu, jelikož

neví, proč bylo o jeho právech rozhodnuto negativně. Rozpor s čl.

36 y spatřuje stěžovatel i v ustanovení zákona

č. , podle něhož se na rozhodování podle tohoto zákona

nevztahuje a není možný přezkum soudem. Nevydáním

osvědčení bylo údajně porušeno jeho právo na svobodnou volbu

povolání podle y a za této situace nelze

vyloučit ani aplikaci y. Daný postup je prý

v rozporu i s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel totiž zastává

názor, že pokud je bezpečnostní prověrka podmínkou výkonu

některého povolání, pak je dán právní nárok toho, komu je odepřeno

takovéto povolání vykonávat výlučně z důvodu nesplnění podmínky

bezpečnostního osvědčení, aby se seznámil s důvody jeho nevydání.

Zároveň musí mít možnost soudního přezkumu, zda tyto důvody jsou

dány či nikoliv a zda příslušný státní orgán v jeho věci

rozhodoval objektivně a spravedlivě.

Proto stěžovatel V. R. navrhuje , aby byla v záhlaví uvedená

rozhodnutí a napadená ustanovení zrušena.

V.

1) Podle ustanovení , o Ústavním soudu,

může být spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona

nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých

ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je

předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele

jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle

y, popř. se zákonem, jedná-li se o jiný právní

předpis.

2) Vzhledem k tomu, že stěžovatel J. T. spolu s ústavní stížností

podal podle tohoto zákonného ustanovení i návrh na zrušení slova

"zejména" v ustanovení § 23 odst. 2 a návrh na zrušení ustanovení

§ 73 odst. 2, že stěžovatel V. R. podal návrh na zrušení třetí

věty ustanovení § 36 odst. 3, na zrušení věty prvé ustanovení §

73 odst. 1 a , a že podle

názoru Ústavního soudu uplatněním těchto ustanovení nastaly

skutečnosti, které jsou předmětem obou ústavních stížností,

Ústavní soud podle ustanovení

usnesením ze dne 16. 3. 2000, sp. zn.

, řízení

o ústavní stížnosti J. T. a usnesením ze dne 10. 1. 2001, sp. zn.

, řízení o ústavní stížnosti V. R. přerušil, a to

z důvodů blíže specifikovaných v citovaných usneseních. Návrh

stěžovatele V. R. na zrušení ustanovení § 73 odst. 2 zákona č.

Ústavní soud usnesením ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. I.

ÚS 738/2000, z důvodu překážky litispendence odmítl (§ 35 odst.

2 ), neboť v této věci již Ústavní soud

vzhledem k podání návrhu J. T. na zrušení stejného ustanovení

jedná.

3) BIS ve svém vyjádření k návrhu J. T. (viz níže) sice uvedla, že

tento stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny

procesní prostředky k ochraně svých práv, protože podal ústavní

stížnost ještě před tím, než bylo rozhodnuto o jeho propuštění.

Tato námitka však není důvodná. V daném případě ústavní stížnost

nesměřuje proti rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru,

nýbrž proti rozhodnutí o nevydání osvědčení ke styku

s utajovanými skutečnostmi a proti rozhodnutí, kterým byla

zamítnuta stížnost proti tomuto rozhodnutí. Přestože tedy nelze

přehlédnout, že k rozhodnutí o propuštění stěžovatele ze

služebního poměru příslušníka BIS mohlo fakticky dojít v příčinné

souvislosti s vydáním napadených rozhodnutí o nevydání osvědčení

ke styku s utajovanými skutečnostmi, je nutno respektovat

skutečnost, že se jedná o dvě samostatná řízení. Jestliže tedy

stěžovatel J. T. podal ústavní stížnost proti rozhodnutí, které

již nebylo možno napadnout žádnými procesními prostředky

k ochraně jeho práv, je tato ústavní stížnost ve smyslu zákona č.

přípustná a nelze úspěšně tvrdit, že stěžovatel

všechny procesní prostředky k ochraně svých práv nevyčerpal,

jestliže podal ústavní stížnost ještě před tím, než bylo ukončeno

druhé, de iure samostatné řízení o propuštění ze služebního

poměru. Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost Mgr. J. T.

z uvedeného důvodu neodmítl /§ 43 odst. 1 písm. e) á contrario,

, ve znění pozdějších

předpisů/.

Oba návrhy na zrušení citovaných ustanovení předmětného zákona

byly postoupeny plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87

odst. 1 písm. a) y. Protože se však oba návrhy týkají

stejného zákona a tedy spolu věcně souvisejí, shledal Ústavní

soud, že v zájmu hospodárnosti řízení je dán důvod ke spojení obou

věcí ve smyslu ustanovení

- dále jen " - (ustanovení ).

Proto usnesením ze dne 6. 2. 2001,

sp. zn.

, Pl. ÚS

3/01, obě věci spojil ke společnému řízení a rozhodl, že toto

společné řízení bude nadále vedeno pod

sp. zn.

.

VI.

K návrhu na zrušení citovaných ustanovení se vyjádřili

účastníci řízení, jimiž jsou podle ustanovení § 69 odst. 1 zákona

o Ústavním soudu Poslanecká sněmovna a Senát Parlamentu České

republiky.

Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření k návrhu J. T. uvedla,

že volbou demonstrativního výčtu možných bezpečnostních rizik se

zákonodárce vypořádal s nelehkým úkolem zobecnit možné formy

činností, které jsou bezpečnostně rizikové, "aby nebyly příliš

kazuistické a na druhé straně příliš obecné a neurčité." Jejich

interpretace náleží příslušným orgánům státní správy. Lze prý

připustit pochybnosti, že tyto možnosti interpretace jsou příliš

široké a proto také již vznikl vládní a poslanecký návrh novely

, který mimo jiné modifikuje i ustanovení

. Ohledně ustanovení však

Poslanecká sněmovna s návrhem nesouhlasí, neboť soudní přezkum

v těchto věcech není možný, protože by "naboural celkový smysl

a koncepci zákona v situaci, když by věc tvořící utajovanou

skutečnost, podléhající speciálnímu režimu zacházení, byla

předmětem soudního jednání". Podle důvodové zprávy k tomuto zákonu

se ustanovení vztahují pouze na řízení o pokutách,

včetně možnosti soudního přezkumu. U ostatních opatření a úkonů se

a soudní přezkum vylučují s ohledem na skutečnost, že

na seznamování se s utajovanými skutečnostmi není právní nárok

a se zřetelem na bezpečnost státu.

K návrhu V. R. na zrušení třetí věty ustanovení § 36 odst.

3 a na zrušení ustanovení

Poslanecká sněmovna uvedla, že tvrzený rozpor s čl. 26 odst. 1

není dán, protože podle odst. 2 téhož článku zákon může

stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo

činností. Protože prý v daném případě nebylo porušeno právo

navrhovatele V. R. na volbu povolání, "nelze aplikovat zákaz

vyloučení přezkoumávání rozhodnutí, týkajícího se základních práv

a svobod podle Listiny". Skutečnost, že a soudní

přezkum se vztahují toliko na řízení o pokutách a nikoliv na

ostatní opatření a úkony, je údajně dána tím, že na seznamování se

s utajovanými skutečnostmi není právní nárok a také s ohledem na

bezpečnost státu.

byl schválen potřebnou většinou

poslanců zákonodárného sboru, zákon byl podepsán příslušnými

ústavními činiteli a byl řádně vyhlášen ve Sbírce zákonů.

Závěrem Poslanecká sněmovna uvádí, že je na Ústavním soudu,

aby v souvislosti s podaným návrhem na zrušení citovaných

ustanovení posoudil jejich ústavnost a vydal o tom příslušné

rozhodnutí.

Senát ve svém vyjádření k návrhu J. T. konstatoval, že se

předmětným zákonem zabýval na své 4. schůzi I. volebního období

dne 11. 6. 1998, když vláda projevila zájem na jeho rychlém

přijetí z důvodu splnění nezbytné podmínky pro realizaci výměny

utajovaných skutečností s partnery z NATO a EU. Na podporu přijetí

tohoto zákona zástupce vlády v Senátu uvedl, že "cena tohoto

zákona je vyšší než jeho dílčí nedostatky". Konstrukce předmětného

zákona ve věcech prověřování a osvědčování bezpečnostní

spolehlivosti osob je prý programově založena na principu, že

pochybnost svědčí v neprospěch kladného prověření osoby

a důvodnost rozhodnutí v daných věcech včetně postupu, kterým se

k nim dospívá, jsou utajeny. Seznamování se s utajovanými

skutečnostmi ani výkon funkce ve státní službě s tím spojovaný

údajně nejsou právem osoby či speciálně právem na svobodnou volbu

povolání. K demonstrativnímu výčtu bezpečnostních rizik podle

ustanovení Senát uvedl, že

každá další nebezpečná skutečnost zákonem přímo nepojmenovaná

nemůže být uznána za riziko jen na základě "náhody či libovůle",

jelikož její aplikace je "spoutána pojmem bezpečnostního rizika",

jehož obsah je dovozován z výslovně uvedených druhů rizik.

K návrhu V. R. na zrušení třetí věty ustanovení § 36 odst.

3 a , první věty Senát dále

uvedl, že důvodová zpráva vlády k těmto ustanovením vycházela

z pozice, že přístup k utajovaným skutečnostem není právem občana.

Vykonávání povolání nebo činností vyžadující seznamování se

s utajovanými skutečnostmi je naopak možné zákonem podmínit

získáním zvláštního povolení, což je dáno především bezpečnostními

zájmy státu. Z nich vychází i vyloučení obecných pravidel

správního řízení a vyloučení soudního přezkumu. Tuto argumentaci

prý Senát v rozpravě k věci většinově akceptoval, nicméně vyjádřil

také obavu z možnosti selhání "utajeného" rozhodování.

V souvislosti s projednáním novely

v rozpravě opakovaně zazněl problém nedostatečné ochrany osob

proti možnosti chybného (subjektivního, nepřiměřeného,

ovlivněného) rozhodnutí NBÚ o nevydání osvědčení, které prý může

být dáno již samotným vymezením bezpečnostních rizik podle

ustanovení Rozprava naznačovala, že by

řešení mělo spočívat nikoliv v typickém soudním přezkumu, nýbrž

v "opravné působnosti" zvláštní nezávislé komise (tribunálu)

"důvěryhodných odborníků, při současném zachování utajeného

charakteru postupu a odůvodnění daného rozhodnutí". Senát ve věci

novely přijal doprovodné usnesení, v němž

žádá vládu, aby v budoucí připravované novele

Sb. navrhla řešení problému nedostatečné ochrany osob proti

možnosti vadného rozhodnutí NBÚ o nevydání osvědčení či potvrzení,

podmiňujících oprávnění seznamovat se s utajovanými skutečnostmi,

resp. proti rozhodnutí o zániku platnosti tohoto osvědčení proto,

že osoba přestala splňovat podmínky pro jejich vydání, "tzn.

problému neexistence možnosti domoci se v dané věci nápravy

odvoláním se k nezávislé a nestranné instituci". Toto usnesení

bylo při účasti 68 senátorů přijato většinou 59 hlasů pro a žádný

hlas nebyl proti. Přestože prý Senát vracel Poslanecké sněmovně

jak návrh citovaného zákona, tak i jeho novelu s pozměňovacími

návrhy, "nezasáhl přímo do problému nezávislého přezkumu

rozhodnutí NBÚ s vědomím, že jde o otázku vyžadující obsáhlejší

přípravu řešení, kterému odpovídají spíše nástroje moci výkonné".

Ve smyslu ustanovení § 48 odst. 2 a § 49 odst. 1 zákona č.

požádal dále Ústavní soud o vyjádření k předmětnému

návrhu Bezpečnostní informační službu, Ministerstvo vnitra

a Národní bezpečnostní úřad.

BIS ve svém vyjádření k návrhu především uvedla, že použití

slova "zejména" v návětí ustanovení § 23 odst. 2 zákona č.

představuje obecnější problém tkvící v tom, zda

zákonné ustanovení má být natolik rigidní, "že nebude připouštět

žádný výklad" nebo bude natolik "volné", že s ním aplikující

orgány budou moci pracovat, přičemž je zřejmě nutno najít určitý

kompromis. Pokud by prý byl uvedený výčet rizik taxativní, "pak by

nutně musel být téměř bez konce a zcela jistě by praxe objevila

další rizika, která nebyla zákonem podchycena". Tím by zákon

údajně ztratil svůj základní smysl, tzn. přestal by chránit

utajované skutečnosti. Demonstrativní výčet bezpečnostních rizik

prý umožňuje "označit za bezpečnostní riziko něco, na co by jinak

zákon zapomněl". Je proto nutno vycházet z pojmu "bezpečnostní

riziko", což je stanovení míry intenzity působení vnějšího nebo

vnitřního prostředí včetně jevů a procesů v něm probíhajících,

který významně negativně, reálně nebo potencionálně působí na

chráněný zájem, a ten pak aplikovat na každý konkrétní případ.

Ten, kdo zákon aplikuje, musí mít určitou volnost v posuzování,

"která je ovšem limitována duchem, pojetím zákona jako celkové

úpravy jisté oblasti vztahů". BIS dále argumentuje tím, že pojem

"zejména" je v právním řádu České republiky pojmem frekventovaným

a jeho vypuštění všude tam, kde se vyskytuje, by způsobilo značné

problémy.

K namítanému porušení y (práva na svobodnou

volbu povolání) BIS uvádí, že z tohoto práva nevyplývá, že volba

povolání musí být realizována se zaručeným výsledkem, nýbrž pouze,

že občan nesmí být při výběru povolání diskriminován. V každém

případě však není porušením tohoto ustanovení y, jestliže

zákon stanoví pro určité profese podmínky, které musí být splněny;

tak tomu je i u , podle něhož jsou pro

určitá pracovní zařazení, ve kterých je nutno se stýkat

s utajovanými skutečnostmi, stanoveny příslušné podmínky.

V konkrétním případě si prý stěžovatel sice svobodně vybral své

povolání, nicméně nesplnil zákonnou podmínku pro jeho výkon.

Ohledně případného soudního přezkumu zastává BIS názor, že

jeho vyloučením není eliminováno právo na svobodnou volbu

povolání, protože ne vždy musí mít nevydání osvědčení ke styku

s utajovanou skutečností za následek nemožnost výkonu konkrétního

povolání. Rozhodnutím státního orgánu prý proto v daném případě

nedochází k porušení svobodné volby povolání, ale přijímá se

závěr, že daná osoba nesplňuje zákonné podmínky pro vydání

osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi, z čehož pak

vyplývá, že nemůže zastávat povolání, v němž by se s utajovanými

skutečnostmi nutně musela seznamovat. Vyloučení soudního přezkumu

vychází z myšlenky, že chráněným zájmem je zájem státu. Jedině

orgán moci výkonné proto údajně může rozhodnout o tom, koho

osvědčí a určí ke styku s tím, co je v zájmu státu chráněno. Tímto

orgánem nemůže být nezávislý soud, který "nemůže nařídit státu,

aby se fyzická osoba musela seznamovat s utajovanou skutečností,

jestliže ten, koho se chráněný zájem týká (stát zastoupený zde

státním orgánem moci výkonné) nehodlá svá tajemství takové osobě

zpřístupnit". To by prý odporovalo principu dělby moci. Soudní

přezkum v těchto věcech by - z praktického hlediska - mohl vést ke

značně zdlouhavému projednávání soudních sporů mezi zaměstnancem

a zaměstnavatelem a také k nedůvěře spojenců (např. v NATO),

"v jejichž zájmu jsme se jistá tajemství zavázali chránit"

a v konečném důsledku i k ohrožení bezpečnosti státu. Proto se BIS

domnívá, že k vyloučení případné zvůle ze strany ředitelů

zpravodajských služeb by popřípadě mohl sloužit přezkum jejich

rozhodnutí zvláštním orgánem zřízeným u Výboru vlády pro

zpravodajskou činnost nebo přímo tímto Výborem, což je ovšem námět

pro orgány moci zákonodárné.

BIS konečně uvádí, že stěžovatel J. T. podal ústavní stížnost

a nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv,

jelikož podal ústavní stížnost ještě předtím, než bylo rozhodnuto

o jeho propuštění, k čemuž došlo až dne 13. 7. 2000 (pozn.:

k tomu srov. bod V./2 této zpravodajské zprávy).

Ministerstvo vnitra ve svém vyjádření konstatuje, že

v průběhu připomínkového řízení k návrhu zákona o ochraně

utajovaných skutečností uplatňovalo připomínky i v tom smyslu, že

podmínky bezpečnostní spolehlivosti musí být stanoveny taxativně,

jednoznačně a diferencovaně v závislosti na stupni bezpečnostní

prověrky, neboť kvůli požadavku právní jistoty by měla být

prověřovaná osoba označena za bezpečnostně nespolehlivou pouze ze

zákonem stanoveného důvodu. Rovněž byl prý vysloven nesouhlas

s vyloučením soudního přezkumu. K těmto připomínkám NBÚ sdělil, že

budou uplatněny až při zpracování tzv. "velké" novely zákona

v roce 2000.

NBÚ k návrhu J. T. uvedl, že stávající znění ustanovení § 23

není v rozporu s y.

Svobodný přístup k volbě povolání je totiž možno právním předpisem

omezit a v praxi se tak děje u celé řady profesí, přičemž

konkrétní provedení i vyhodnocení odborné způsobilosti musí být

prováděno příslušným orgánem. V daném případě se prý však při

vydání či nevydání osvědčení nejedná o vztah srovnatelný se

vztahem zaměstnance a zaměstnavatele, protože BIS v těchto

případech postupuje podle lex specialis a nikoliv podle ustanovení

, o Bezpečnostní informační službě.

O vztah podléhající předpisům týkajícím se služebního poměru půjde

až tehdy, když zpravodajská služba vyhodnotí výsledek předchozího

hodnotícího procesu. Samotná bezpečnostní prověrka spočívá

v konkrétním vyhodnocení skutkových zjištění o určité osobě

z hlediska rizik ohrožujících zájmy České republiky a zájmy cizích

mocí, k němuž se Česká republika zavázala, a to vždy s ohledem na

konkrétní pracovní či služební zařazení a okruh utajovaných

skutečností, s nimiž by tato osoba měla přicházet do styku. Právě

z hlediska těchto rizik je prý nutná jejich demonstrativní

a nikoliv taxativní úprava.

K návrhu na zrušení ustanovení § 73 odst. 2 zákona č.

NBÚ uvádí, že jedinou možností případného soudního

přezkumu by byl postup podle části páté , tzn. v rámci

správního soudnictví ( a ).

Jednalo by se prý o "částečnou" přezkoumatelnost, kdy by soud

hodnotil, zda konkrétní rozhodnutí orgánů státní správy nevybočilo

z mezí a hledisek stanovených zákonem. Takové rozhodnutí by bylo

možno napadnout pouze pro porušení zásady materiální pravdy,

ukládající správnímu orgánu zjistit přesně a úplně skutečný stav

věci, takže by bylo úkolem soudu i zkoumat, zda si správní orgán

opatřil pro rozhodnutí náležité podklady. Soudní kontrola by

v dané oblasti neměla zasahovat do věcné správnosti aktu, neboť

"není a nemůže být věcí soudu, aby rozhodl ve věci samé, totiž že

dotyčná osoba "je" či "není" oprávněna ke styku s utajovanými

skutečnostmi v konkrétním stupni utajení". Soudní přezkum by se

proto omezil pouze na zjištění, zda skutkový stav věci je úplný

a pravdivý, přičemž "samotné zhodnocení bezpečnostních rizik již

justici nepodléhá".

Na poskytnutí přístupu k utajovaným skutečnostem (tzn. na

vydání příslušného osvědčení) nemůže být právní nárok. O stanovení

osobní kvalifikace musí rozhodovat zaměstnavatel a objektivnost

tohoto posouzení je prý zabezpečena i postupem podle ustanovení

NBÚ dále upozorňuje na skutečnost, že skutková zjištění,

která jsou podkladem pro vydání či nevydání osvědčení, mohou sama

o sobě obsahovat utajované skutečnosti a také údaje přísně osobní

povahy, a to i o třetích osobách. "Soudním přezkumem toho, zda

tyto nashromážděné údaje mohou být považovány za dostatečný

podklad pro rozhodnutí o vydání či nevydání osvědčení, by byla

práva a právem chráněné zájmy těchto třetích osob nenapravitelně

porušeny." V případě soudního přezkumu by soud musel zkoumat

i postup zpravodajských služeb a metod, které samy o sobě

podléhají určitým stupňům utajení. Tím by prý opět došlo

k nežádoucímu zveřejnění a tedy i ohrožení zdrojů informací,

vyzrazení forem a metod práce zpravodajské služby, čímž by mohlo

dojít k nenapravitelnému porušení práv třetích osob, a to zejména

v těch případech, kdy nevydání osvědčení dotčené osobě přímo

souvisí se zjištěnými poznatky k této třetí osobě. Protože by

předmětem soudního přezkumu byly skutečnosti různého stupně

utajení, musel by prý eventuální právní zástupce před projednáním

věci soudem být sám subjektem bezpečnostní prověrky, pokud by se

nejednalo o osobu, na niž se tato povinnost podle zákona

nevztahuje.

NBÚ se domnívá, že případný soudní přezkum by v této oblasti

byl samoúčelný, protože by nevedl k ochraně zájmů dotčené osoby.

Jestliže jí totiž nebylo vydáno osvědčení, nemůže být zařazena na

příslušné pracovní či služební místo a v konečném důsledku nemůže

vykonávat ani konkrétní povolání, popř. musí být přeřazena na

jinou práci. Tato situace údajně představuje zcela legální

instrument státu k ochraně utajovaných skutečností a nemůže být

považována za porušení y či y. Případný soudní přezkum

může vést pouze k novému provedení bezpečnostní prověrky, jejíž

výsledek je značně nejistý a "nemůže poskytnout žádnou jistotu

předchozího anebo požadovaného zaměstnání či pracovní pozice nebo

služební funkce". Samotné osvědčení totiž nelze oddělit od určení

dotčené osoby, které provádí statutární orgán příslušné instituce

a nikoliv orgán, provádějící bezpečnostní prověrku.

NBÚ konečně uvádí, že přístup k utajovaným skutečnostem nelze

považovat za základní lidské právo a nepřipuštění soudního

přezkumu v těchto případech sice "může být považováno za

překročení rámce daného ustanovením § 248 odst. 1 a 2, zejména

písm. h) , takový exces je však důvodný a požadovaný", neboť

prioritou zákona je ochrana příslušných utajovaných informací, což

má význam jak v oblasti národní, tak i mezinárodní.

K návrhu V. R. na zrušení třetí věty ustanovení § 36 odst.

3 NBÚ uvedl, že při posuzování toho, zda

žadateli bude či nebude vydáno osvědčení, se jedná o konkrétní

hodnocení věci na základě skutkových zjištění o konkrétní

hodnocené osobě (popř. osobách blízkých) a také o prostředí,

v němž se pohybuje. Vyhodnocení získaných poznatků se provádí

s ohledem na konkrétní pracovní či služební zařazení a konkrétní

okruh utajovaných skutečností, s nimiž tato osoba má přijít do

styku, přičemž prioritou při vyhodnocení musí být ochrana

bezpečnosti. Riziko ohrožení bezpečnosti existuje i v případě

pochyb o bezpečnostní spolehlivosti prověřované osoby, které

údajně mohou vyplynout např. z nedostatečné otevřenosti,

nedůvěryhodnosti apod. této osoby při poskytování údajů.

V takovém případě prý musí být rozhodující uvážení orgánu

provádějícího bezpečnostní prověrku. NBÚ poukazuje rovněž na

skutečnost, že i samotná konkrétní skutková zjištění, jež jsou

podkladem pro rozhodnutí v této věci, mohou obsahovat utajované

skutečnosti či údaje osobní povahy, a to i o třetích osobách a při

uvedení důvodů nevydání osvědčení by proto mohlo dojít k vážnému

zásahu do jejich práv. Navíc konkrétní zjištění je často výsledkem

postupů zpravodajských služeb a zpravodajských metod, které samy

o sobě podléhají určitým stupňům utajení, a nelze proto připustit

ohrožení zdrojů informací a vyzrazení forem a metod práce

zpravodajských služeb. Proto se NBÚ domnívá, že uvedené ustanovení

není protiústavní a představuje "zcela

zákonnou součást právních nástrojů, které slouží k zabezpečení

ochrany utajovaných skutečností a tím i k zajištění bezpečnosti

státu".

K návrhu V. R. na zrušení věty první ustanovení § 73 odst.

1 NBÚ uvedl, že právní řád České republiky

zná řadu případů, kdy zvláštní zákon vylučuje použití správního

řádu a celá řada postupů orgánů veřejné správy stojí mimo úpravu

obsaženou ve . "Důvodem jsou zejména takové jejich

zvláštnosti, podmíněné projednávanými věcmi, které zabraňují

vycházet ze jako celku." Oblast ochrany utajovaných

skutečností prý je specifickou problematikou - s ohledem na

prioritu této ochrany - a tuto skutečnost je prý nutno

respektovat.

VII.

Ještě předtím, než se Ústavní soud zabýval podaným návrhem

meritorně, zaměřil se na otázku, zda jsou pro takové projednání

dány všechny předpoklady formální.

Jak je již uvedeno výše, Ústavní soud shledal, že v daném

případě důvod k zahájení řízení o tzv. konkrétní kontrole norem ve

smyslu ustanovení § 64 odst. 1 písm. d) ve spojení s ustanovením

dán byl, neboť napadená zákonná

ustanovení byla v souzených věcech příslušnými orgány státní moci

skutečně aplikována, tedy jejich uplatněním nastala skutečnost,

která je předmětem obou ústavních stížností.

Ústavní soud se dále zabýval otázkou, zda

Sb. byl přijat a vydán v mezích u dané kompetence a ústavně

předepsaným způsobem ve smyslu ustanovení § 68 odst. 2 zákona č.

V tomto směru z těsnopisecké zprávy o schůzi

Poslanecké sněmovny (2. volební období, sv. 25, 2. díl, str. 572)

zjistil, že Poslanecká sněmovna schválila na

své schůzi konané dne 20. 5. 1998, když ze 174 přítomných poslanců

se pro schválení návrhu vyslovilo 140 poslanců a 33 hlasovalo

proti. Z těsnopisecké zprávy ze 4. schůze Senátu konané ve dnech

11., 12. a 18. 6. 1998 bylo dále prokázáno, že

Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů,

byl schválen většinou hlasů 51 senátorů (pro) a 5 senátorů

hlasovalo proti jeho přijetí za přítomnosti 73 senátorů.

Ústavní soud proto konstatuje, že byl

řádně přijat a vydán Parlamentem České republiky v mezích jeho

stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem ve

smyslu ustanovení Po přijetí

byl podepsán prezidentem republiky a řádně

publikován v částce 52 Sbírky zákonů ze dne 2. 7. 1998. Tento

zákon nabyl účinnosti prvním dnem čtvrtého kalendářního měsíce po

dni jeho vyhlášení, tzn. dnem 1. 11. 1998.

Ústavní soud dále shledal, že po podání ústavních stížností

spojených s návrhy na zrušení některých ustanovení zákona č.

byl tento zákon změněn a č.

(poznámka: dřívější novely, které nabyly účinnosti

ještě před podáním ústavní stížnosti, jsou citovány v záhlaví).

Protože se však tato změna napadených ustanovení zákona č.

nedotkla, nepozbyla (napadená ustanovení) před

skončením řízení u Ústavního soudu platnost, takže nebyl dán důvod

pro zastavení řízení ve smyslu ustanovení

Sb. (blíže viz body IX. a násl., str. 19, 20).

VIII.

Při úvahách, zda napadená ustanovení

jsou ústavně konformní, vycházel Ústavní soud především

z následujících myšlenek obecnější povahy.

A) Účelem je vymezení skutečností, které je

nutno v zájmu České republiky utajovat, způsob jejich ochrany,

působnost a pravomoc orgánů státu při výkonu státní správy

v oblasti ochrany utajovaných skutečností, povinností orgánů

státu, práva a povinnosti fyzických a právnických osob

a odpovědnost za porušení zákonem stanovených povinností (§ 1 cit.

zákona). To znamená, že i při posuzování jednotlivých ustanovení

a právních institutů v tomto zákoně obsažených je nutno

respektovat jejich účel a význam z hlediska účelu a smyslu tohoto

zákona jako celku, nikoliv jen izolovaně.

B) V některých svých dřívějších rozhodnutích Ústavní soud

opakovaně judikoval, že jednotlivá základní práva je - v obecné

rovině - zapotřebí hodnotit podle principu vyváženosti, jelikož

v konkrétním případě by absolutizací jednoho základního práva

mohlo zároveň dojít k současnému porušení základního práva jiného

(typicky např. vztah mezi právem na ochranu osobnosti a právem na

svobodu projevu). Princip vzájemné vyváženosti některých

základních práv a svobod je odrazem nutné vyváženosti jednotlivých

individuálních a kolektivních zájmů, mezi kterými existuje (či

může existovat) potencionální či otevřené napětí a jehož projevem

může být akcentování ochrany jednoho či druhého základního práva.

V daném případě Ústavní soud rovněž shledal, že existuje vztah

jisté tense mezi zájmem jednotlivce na straně jedné (např. mezi

jeho právem na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého

a rodinného života a právem na ochranu před neoprávněným

shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o jeho

osobě podle a 3 y) a zájmem státu na straně

druhé. Tento zájem České republiky je definován v ustanovení § 2

odst. 1 jako "zachování ústavnosti,

svrchovanosti, územní celistvosti, zajištění obrany státu, veřejné

bezpečnosti, ochrana důležitých ekonomických a politických zájmů,

práv a svobod fyzických a právnických osob a ochrana života nebo

zdraví fyzických osob".

C) Ústavní soud zastává názor, že při střetu uvedených dvou hodnot

nelze přirozeně abstrahovat od bezpečnostních zájmů státu, které

je třeba respektovat. Je totiž zřejmé, že výše definovaný státní

zájem představuje zájem existenční, který legitimizuje určité

omezení privátní sféry jedince; ostatně ve svém důsledku je to

stát, jenž postavení jedince chrání. Jestliže Ústavní soud

judikoval, že moderního demokratického právního státu

představuje společenskou smlouvu, založenou na minimálním

hodnotovém a institucionálním konsensu (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS

33/97, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, str.

407), lze pod tímto pojmem mimo jiné chápat jak zájem státu, tak

i jím chráněných osob na jeho vlastní bezpečné existenci;

k ochraně tohoto zájmu musí stát disponovat příslušnými nástroji.

Jedním z nich je i oblast ochrany utajovaných skutečností.

D) Z uvedené myšlenky, že je třeba respektovat bezpečnostní zájmy

státu, nelze ovšem dovozovat, že se stát vůči svým občanům může

chovat svévolně a že může přistupovat k omezování základních práv

nad nezbytně nutnou míru. I zde totiž platí obecné principy

zakotvené v ě, podle nichž každý může činit, co není zákonem

zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá (čl.

2 odst. 3), že při porušování ustanovení o mezích základních práv

a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, a že taková

omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla

stanovena (čl. 4 odst. 4). To znamená, že při omezení základních

práv a svobod musí stát respektovat jak formální podmínky omezení

(tzn. "zákonem"), tak také podmínky materiální (tzn. podstatu

a smysl základních práv).

E) Koncepce je založena na principu, že

s utajovanými skutečnostmi se může seznamovat pouze fyzická osoba,

která je nezbytně nutně potřebuje k výkonu své činnosti a bylo jí

vydáno osvědčení nebo bezpečnostní oprávnění (pokud tento zákon

nestanoví jinak) a je určenou osobu. Splnění těchto podmínek je

předpokladem pro výkon povolání, kde je nezbytné seznamovat se

s utajovanými skutečnostmi (§ 17 cit. zákona). To znamená, že

přístup k utajovaným skutečnostem stát umožňuje pouze velmi

omezenému okruhu osob, a to vždy podle funkčního kritéria, to

znamená pouze tehdy, jestliže to příslušná osoba potřebuje

k výkonu své činnosti. S ohledem na důležitost utajovaných

skutečností je proto přirozené, že zákon na tyto osoby klade

určité požadavky, které (ony) musí splňovat. Jinak řečeno,

omezením přístupu k utajovaným skutečnostem pouze na osoby, které

splňují zákonem stanovené podmínky, se stát snaží (a musí snažit)

o ochranu svých výše definovaných zájmů. Tento cíl pokládá Ústavní

soud za plně legitimní.

F) Lze tedy zajisté dovozovat, že samotné stanovení přiměřených

zákonných požadavků na osoby, které mají k utajovaným skutečnostem

přístup, nelze považovat za protiústavní. Jak totiž např.

judikoval - v poněkud jiné souvislosti - i Evropský soud pro

lidská práva (dále jen "Soud"), zaměstnanci státu jsou držiteli

části suverenity státu, který má "legitimní zájem vyžadovat od

těchto zaměstnanců zvláštní pouto důvěry a loajality". Proto také

podle názoru Soudu jsou z pole působnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy

vyloučeny spory zaměstnanců státu, "jejichž zaměstnání je

charakteristické specifickými činnostmi veřejné správy v míře,

v jaké tato správa jedná jako držitelka veřejné moci pověřené

ochranou obecných zájmů státu nebo jiných veřejných společenství.

Zjevný příklad takových činností představují ozbrojené síly

a policie" (srov. Pellegrin proti Francii, Přehled rozsudků

Evropského soudu pro lidská práva č. 1/2000, str. 7 a násl.).

G) Soud však rovněž opakovaně judikoval, že vnitrostátní právo

musí poskytovat určitou ochranu proti svévolným zásahům státních

orgánů, přičemž nebezpečí svévolnosti vyvstává obzvlášť jasně tam,

kde je nějaká pravomoc výkonné moci vykonávána tajně. "Zákon by

směřoval proti výsadnímu postavení práva, kdyby posuzovací

pravomoc poskytnutá výkonné moci neznala mezí. Proto musí zákon

definovat rozsah a podmínky výkonu takové pravomoci dostatečně

jasně, s ohledem na sledovaný legitimní cíl, aby jednotlivci

poskytl adekvátní ochranu proti svévoli" (viz rozsudek Malone

proti Spojenému království, citováno podle rozsudku Rotaru proti

Rumunsku, in: Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva

č. 5/2000, str. 211 Amann proti Švýcarsku, tamtéž, č. 3/2000, str.

128).

H) Při výkladu y, jehož porušení se navrhovatelé

především dovolávají, je nutno mít na zřeteli, že podle čl. 41

odst. 1 y je možno se práv zakotvených v domáhat

"pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí".

Zákonodárce má proto relativně širokou dispozici pro konkrétní

vymezení obsahu a způsobu realizace tohoto článku. Nicméně

i v tomto případě je vázán ústavními maximami, z nichž hlavní

v tomto smyslu představuje y, podle něhož "Při

používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být

šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být

zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena". Jinak

řečeno, ani zmíněná relativní volnost zákonodárce, vyplývající

z čl. 41 odst. 1, nemůže vést k tomu, aby formou zákona porušil

podstatu a smysl y, zaručujícího v odst. 1 každému

právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo

podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.

Zmíněnými obecnějšími úvahami byl Ústavní soud veden také při

hodnocení ústavnosti napadených ustanovení

IX.

K návrhu (J. T.) na zrušení části ustanovení § 23 odst. 2

ve slově "zejména" Ústavní soud uvádí

následující:

1) Text ustanovení § 23 odst. 2 ve znění platném v době vydání

napadených rozhodnutí zní:

Za bezpečnostní riziko se považuje zejména

a)činnost proti zájmům České republiky a proti zájmům, k jejichž

ochraně se Česká republika zavázala,

b)činnost směřující k potlačování lidských práv nebo svobod,

případně podpora takové činnosti,

c)styk s osobou, která po 1. lednu 1990 vyvíjela nebo vyvíjí

činnost proti zájmům České republiky, případně se pohybuje

v prostředí osob, které takovou činnost vyvíjejí,

d)chování a způsob života, který může mít vliv na ovlivnitelnost,

důvěryhodnost nebo schopnost utajovat skutečnosti,

e)skutečnost, která může vést k vydíratelnosti,

f)pravomocné odsouzení neuvedené ve výpisu z evidence Rejstříku

trestů,

g)probíhající trestní stíhání, nebo

h)užívání jiné identity.

Text ustanovení ve znění

zní:

Za bezpečnostní riziko se považuje zejména

a)činnost proti zájmům České republiky a proti zájmům, k jejichž

ochraně se Česká republika zavázala,

b)činnost směřující k potlačování lidských práv nebo svobod,

případně podpora takové činnosti,

c)styk s osobou, která po 1. lednu 1990 vyvíjela nebo vyvíjí

činnost proti zájmům České republiky, případně se pohybuje

v prostředí osob, které takovou činnost vyvíjejí,

d)chování a způsob života, který může mít vliv na ovlivnitelnost,

důvěryhodnost nebo schopnost utajovat skutečnosti,

e)skutečnost, která může vést k vydíratelnosti, nebo

f)užívání jiné identity.

2) Z uvedeného je zřejmé, že citovaná novela zákona o ochraně

utajovaných skutečností napadené slovo "zejména" v ustanovení §

23 odst. 2 nijak nezměnila a že k zásadní

změně nedošlo ani z hlediska obsahu tohoto ustanovení ani

z hlediska jeho kontextu. Podstatou citovaného ustanovení je totiž

výčet jednotlivých bezpečnostních rizik. Význam slova "zejména"

v návětí tohoto ustanovení zjevně znamená, že výčet jednotlivých

bezpečnostních rizik není taxativní, nýbrž demonstrativní.

Stěžovatel J. T. proto namítá, že s ohledem na toto slovo zákon

výslovně předpokládá existenci dalších podmínek, které nejsou

v zákoně výslovně zakotveny.

Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních principů,

který musí zákonodárství v demokratickém právním státu ve smyslu

y splňovat, je princip předvídatelnosti zákona. Jinak

řečeno, pouze zákon, jehož důsledky jsou jasně předvídatelné,

splňuje podmínky, kladené na fungování materiálně chápaného

demokratického právního státu. V souzeném případě však tomu tak

není.

Ústavní soud si je vědom toho, že s ohledem na danou situaci

měl zákonodárce nelehký úkol zobecnit možné formy činností, které

jsou bezpečnostně rizikové tak, aby na jedné straně nebyly příliš

kazuistické, leč aby na druhé straně nebyly příliš obecné

a neurčité (srov. výše citované vyjádření Poslanecké sněmovny a do

určité míry i vyjádření BIS). Zákonné vymezení bezpečnostních

rizik proto nesporně musí být natolik obecné, aby umožňovalo

náležité uvážení příslušného státního orgánu a především případné

podřazení konkrétního případu pod určité bezpečnostní riziko.

Oproti tomu však nelze opomenout ani skutečnost, že smyslem

bezpečnostní prověrky je právě zjišťování, zda se u prověřované

osoby některé z bezpečnostních rizik skutečně nevyskytuje. Je

proto zřejmé, že vymezení bezpečnostních rizik bezprostředně

souvisí i se zaměřením bezpečnostní prověrky a především s jejím

rozsahem, přičemž její samotné provedení představuje zásah do

osobnostních práv podle y. Není proto možné

akceptovat takovou zákonnou úpravu, která umožňuje prověrku

existence jakéhokoliv, i domnělého a nikoliv reálného,

bezpečnostního rizika, které není v zákoně uvedeno.

Ústavní soud tedy respektuje skutečnost, že vymezení

bezpečnostních rizik musí být značně obecné, neboť je zřejmé, že

význam jednotlivých konkrétních bezpečnostních rizik se časem může

měnit a že je dokonce myslitelné, že některá bezpečnostní rizika

se objeví zcela nově a naopak některá svým významem ustoupí do

pozadí. Zákonodárce tuto určitou dynamiku zmíněných procesů musí

brát v úvahu a obecnost vymezení bezpečnostních rizik je proto

plně namístě a v souladu se zmíněným zájmem státu. Zároveň však

tento zájem státu nemůže sahat tak daleko, že by legitimizoval

vytvoření prostoru pro bezpečnostní rizika, jež by konstituovala

nikoliv zákonodárná moc, nýbrž toliko příslušné státní orgány,

spadající svojí povahou do moci exekutivní. Jinak řečeno, ústavně

přípustné je pouze zákonné obecné vymezení bezpečnostních rizik,

v jehož širším rámci bude ponechán dostatečný prostor pro uvážení

příslušných orgánů, nikoliv však zákonné poskytnutí prostoru pro

vytváření bezpečnostních rizik zcela nových, které zákonodárce

nesankcionoval. Nepředvídatelností důsledků citovaného zákona ve

sledovaném smyslu se otevírají možnosti pro potencionální svévoli

příslušných orgánů, což je v demokratickém právním státu

nepřípustné.

Jestliže tedy NBÚ ve svém vyjádření k návrhu tvrdí, že

posuzování míry bezpečnostních rizik musí odpovídat různorodosti

rizik u jednotlivých osob v závislosti na jejich funkci či

jestliže BIS ve svém vyjádření uvádí, že případný taxativní výčet

bezpečnostních rizik "by nutně musel být téměř bez konce" (neboť

praxe by prý neustále objevovala další bezpečnostní rizika), lze

podle názoru Ústavního soudu dovozovat, že náležitou

individualizaci hodnocení bezpečnostních rizik může přijatelně

zajistit již jejich obecné zákonné vymezení, nikoliv však pouze

jejich demonstrativní výčet, který - jak je uvedeno výše

- odporuje principu předvídatelnosti a určitosti zákona.

Ústavní soud proto usuzuje, že část ustanovení § 23 odst. 2

ve slovu "zejména" je v rozporu

s ustanovením y.

4)Ústavní soud však především poukazuje na to, že napadené

ustanovení je ve slovu "zejména" - z obdobných důvodů jak je

uvedeno výše - v rozporu s y. Podle tohoto

ustanovení totiž zákon může stanovit podmínky a omezení pro

výkon určitých povolání nebo činností. Smysl tohoto ustanovení

tedy spočívá zejména v tom, že umožňuje zákonodárci výkon

určitých povolání nebo činností omezit, popř. podmínit, a to

formou zákona. Přitom je však zřejmé, že zákonné podmínění či

omezení výkonu určitých povolání nebo činností musí být

stanoveno jednoznačně a předvídatelně a že nemůže poskytovat

prostor pro případnou svévoli ze strany státního orgánu, který

by mohl stanovit další, zákonem výslovně neuvedené podmínky či

omezení. Nutnost vymezení transparentních a předvídatelných

podmínek pro výkon určitých povolání již v zákoně je dána

především tím, že citovaný článek y jednoznačně zmocňuje

toliko zákonodárce - nikoliv jiné státní orgány - ke stanovení

bližších podmínek a omezení určitých povolání nebo činností.

V daném případě však zákonodárce demonstrativním výčtem

bezpečnostních rizik otevřel prostor pro stanovení omezení

dalších a delegoval tak de facto právo určení dalších podmínek

moci exekutivní, což je zjevně v rozporu s podstatou citovaného

článku. Ústavní soud proto shledal, že napadeným ustanovením

stanovený demonstrativní výčet bezpečnostních rizik - a to za

situace, kdy existence bezpečnostního rizika ve svých důsledcích

může znamenat nemožnost výkonu určitého povolání nebo funkce -

vytvořil prostor pro (možné) svévolné a nikoliv předem jasně

stanovené omezení výkonu určitých povolání a činností, což

odporuje podstatě a smyslu y (srov. též

bod VIII/H tohoto nálezu).

Pro úplnost Ústavní soud upozorňuje i na čl. 1 odst. 2 Evropské

sociální charty, podle něhož se smluvní strany zavazují účinně

chránit právo pracovníka vydělávat si na své živobytí ve

svobodně zvoleném zaměstnání, na čl. 15 odst. 1 Charty

základních práv Evropské unie ("Každý má právo zaměstnat se a

vykonávat povolání, které si svobodně vybral nebo přijal.") a na

její čl. 52 odst. 1 ("Každé omezení využívání práv a svobod

deklarovaných v této Chartě musí vycházet jen ze zákona, který

respektuje jádro těchto svobod a práv. Při respektování zásady

proporcionality mohou být zmíněná omezení provedena jen tehdy,

jsou-li nezbytná a odpovídají-li opravdu obecnému zájmu Unie

nebo vyplývají-li z nutnosti ochrany práv a svobod jiných

osob."). Z citovaných ustanovení je zřejmé, že garance svobodné

volby zaměstnání je nejen součástí vnitrostátního katalogu

lidských práv, nýbrž že je silně reflektována i na úrovni

mezinárodního práva.

X.

K návrhu V. R. na zrušení třetí věty ustanovení § 36 odst. 3

Ústavní soud uvádí následující:

1) Text celého ustanovení § 36 odst. 3 zní:

"V případě, že Úřad bezpečnostní prověrkou ověří, že navrhovaná

osoba nesplňuje některou z podmínek uvedených v § 18 odst. 2,

osvědčení nevydá a tento výsledek navrhované osobě oznámí.

Nesplňuje-li navrhovaná osoba podmínky pro vydání osvědčení pro

požadovaný stupeň utajení, vydá Úřad osvědčení pro takový stupeň

utajení, pro který navrhovaná osoba splňuje podmínky. Důvody

nevydání osvědčení Úřad v oznámení neuvádí."

2) Napadené ustanovení upravuje případy, kdy Úřad na základě

provedené bezpečnostní prověrky dospěje k závěru, že prověřovaná

osoba nesplňuje některou z podmínek uvedených v § 18 odst. 2

, z toho důvodu navrhované osobě nevydá

osvědčení a tento výsledek jí oznámí. Stěžovatel napadá třetí větu

citovaného ustanovení, podle níž důvody nevydání osvědčení Úřad

v oznámení neuvádí.

Podle ustanovení podmínky pro

vydání osvědčení navrhované osobě pro stupně utajení "Důvěrné",

"Tajné" nebo "Přísně tajné" splňuje osoba, která splňuje

kumulativní podmínky podle odst. 1: tzn. je státním občanem České

republiky, je způsobilá k právním úkonům, dosáhla požadovaného

věku a je bezúhonná (splnění podmínek podle citovaného odstavce

1 postačují pro stupeň utajení "Vyhrazené"); pro vydání osvědčení

pro stupně utajení podle odst. 2 cit. ustanovení (tj. stupeň

"Důvěrné", "Tajné", "Přísně tajné") je dále nutno, aby byla osoba.

osobnostně způsobilá a bezpečnostně spolehlivá. Je tedy zřejmé, že

v případě nesplnění některé z uvedených podmínek podle stávající

úpravy nemůže být navrhované osobě vydáno osvědčení, přičemž

v oznámení o nevydání osvědčení jí nejsou důvody tohoto rozhodnutí

sděleny.

3) Jak již vyplývá z předcházejících úvah, Ústavní soud v souzené

věci plně respektuje nutnost zachování vyváženosti mezi ochranou

základních práv a svobod občanů na straně jedné a mezi zájmy České

republiky (vymezenými ) na straně druhé.

Ústavní soud si je rovněž plně vědom toho, že řádné a podrobné

odůvodnění oznámení o nevydání osvědčení by v některých případech

mohlo státní zájmy, popřípadě zájmy třetích osob vážným způsobem

ohrozit. Nicméně ani v tomto - značně specifickém - případě nelze

na ochranu základních práv jednotlivce rezignovat. Stávající dikce

napadeného ustanovení totiž ve svých důsledcích vede i k tomu, že

důvody nevydání osvědčení nejsou navrhované osobě sdělovány

v žádném případě, a to ani tehdy, jestliže by tím zjevně nebyly

poškozeny ani důležité zájmy státu, ani zájmy třetích osob.

Důvodem nevydání osvědčení podle citovaného zákonného ustanovení

může totiž být např. skutečnost, že navrhovaná osoba není státním

občanem České republiky, není způsobilá k právním úkonům,

nedosáhla požadovaného věku nebo není bezúhonná, což zjevně nejsou

informace, jež by bylo opodstatněné (před navrhovanou osobou)

zatajovat. Ostatně podle názoru Ústavního soudu není vždy namístě

navrhované osobě nesdělovat ani důvody, proč nebyla shledána

osobou osobnostně nezpůsobilou nebo bezpečnostně nespolehlivou,

jelikož ne vždy - z povahy věci dokonce spíše výjimečně - sdělení

těchto důvodů může vést ke skutečnému ohrožení zmíněných zájmů

(srov. např. osobnostní způsobilost podle ustanovení § 22,

spočívající v psychologickém vyšetření navrhované osoby,

a v některých případech i bezpečnostní spolehlivost podle

ustanovení ). Nelze totiž přehlédnout

ani skutečnost, že v důsledku stávající zákonné úpravy je

navrhované osobě prakticky znemožněno odstranit důvody, pro které

jí nebylo vydáno osvědčení, a to i v těch případech, kdy by je

odstranit mohla a kdy by jejich oznámení ani zájmy státu, ani

zájmy třetích osob neohrozilo. Přitom je zřejmé, že důsledky

nevydání osvědčení se v osobnostní sféře navrhované osoby projeví

velmi citelně, a to jak z hlediska právního (např. odvolání

z funkce, výpovědní důvod atp.), tak i faktického (např. negativní

reakce spolupracovníků a osob blízkých).

Jak již totiž uvedl Ústavní soud výše, jedním ze základních

principů materiálního právního státu musí být respektování zásady

předvídatelnosti zákona a vyloučení prostoru pro případnou svévoli

ze strany exekutivní moci. Podle y sice zákon

může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo

činností, avšak je zřejmé, že rovněž tyto podmínky a omezení musí

být transparentní a předvídatelné a že každý, o jehož právech je

rozhodováno, by měl mít možnost se proti zásahům do svých práv

náležitě bránit. Pokud však podle napadeného ustanovení zákona

exekutivní správní orgán (tzn. Úřad) nikdy neuvádí důvody nevydání

osvědčení a navrhovaná osoba tedy vůbec nemusí vědět či dokonce

ani tušit, zda a proč byla např. shledána osobou osobnostně

nezpůsobilou nebo osobou bezpečnostně nezpůsobilou, a to navíc za

situace, kdy zákonná formulace bezpečnostních rizik i nadále (tzn.

i po zrušení části ustanovení

Ústavním soudem - viz bod IX.) zůstává značně obecná, musel

Ústavní soud dospět k závěru, že napadené ustanovení je se

zmíněnými principy materiálního právního státu a tedy i s čl. 1

a s y v rozporu (srov. též bod VIII/H

tohoto nálezu). Ze všech těchto důvodů tedy nelze připustit - což

stanoví dnešní zákon - absolutní a bezvýjimečný zákaz uvádění

důvodů v oznámení o nevydání osvědčení. Na druhé straně je

přirozeně třeba reflektovat legitimní veřejný zájem na ochraně

utajovaných skutečností a neuvádět (do oznámení o nevydání

osvědčení) zejména takové důvody, jejichž zveřejnění by takový

zájem ohrožovaly popř. by se dotýkaly oprávněných zájmů třetích

osob. Je na zákonodárci, aby - se zřetelem na tyto úvahy - v nové

zákonné úpravě našel vhodnou cestu, která by ústavně konformním

způsobem soukromý zájem (žadatele) i zájem veřejný reflektovala

a sladila.

XI.

K návrhu (V. R.) na zrušení věty první ustanovení § 73 odst.

1 Ústavní soud uvádí:

1)Text ustanovení § 73 odst. 1 zní:

"Na rozhodování podle tohoto zákona se nevztahuje zákon č.

, o správním řízení ( ), s výjimkou

rozhodování o pokutách podle § 71 a 72. Na rozhodování o pokutách

se nevztahují ustanovení části čtvrté oddíl dva a tři a části páté

"

2) Navrhovatel V. R. se domnívá, že napadené ustanovení,

vylučující rozhodování podle z působnosti

, je v rozporu s , s y

a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy. To proto, že za dané situace prý dochází

k odnětí možnosti (navrhovateli) vykonávat své povolání a protože

bezpečnostní prověrka je podmínkou výkonu některých povolání, musí

být navrhované osobě poskytnut účinný prostor pro obranu jejích

práv.

3) K tomu Ústavní soud uvádí, že v oblasti správního práva

procesního existuje řada případů, na něž nedopadá, což

ve svém vyjádření správně uvádí i NBÚ. totiž

představuje obecný procesně právní předpis, který svojí povahou

nemusí odpovídat všem formám správních řízení; v konkrétním

případě se proto může jevit - podle povahy věci - jako užitečné

upravit některé typy správních řízení zvláštním způsobem. Ústavní

soud přitom konstatuje, že - z ústavněprávního hlediska - je

zásadně v dispozici zákonodárce, které z forem správních řízení

ponechá úpravě podle a která správní řízení bude

regulovat způsobem specifickým. Úkolem Ústavního soudu totiž není

hodnotit vhodnost či účelnost zvolené právní úpravy, nýbrž toliko

její ústavnost.

Rovněž v souzené věci Ústavní soud shledal, že způsob

provedení bezpečnostní prověrky fyzických osob a také jiná řízení

podle je ze zřejmých důvodů upraven

specifickým způsobem a že se na něj proto - vyjma rozhodování

o pokutách podle ustanovení a 72

- nevztahuje. V případě bezpečnostní prověrky fyzické

osoby je procesní úprava provedena takovým způsobem, že Úřad

navrhované osobě buď doručí osvědčení (§ 36 odst. 1) nebo jí vydá

oznámení o tom, že nesplňuje některou z podmínek podle § 18 zákona

(§ 36 odst. 3). Toto oznámení představuje zvláštní druh správního

rozhodnutí, které může navrhovaná osoba ve lhůtě 15 dnů napadnout

formou písemné stížnosti k řediteli Úřadu, který ji přezkoumá

a buď stížnosti vyhoví nebo ji zamítne. Toto rozhodnutí ředitele

Úřadu se stěžovateli rovněž oznámí písemně (viz § 75 odst. 1

a násl. zákona). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu totiž

není rozhodující, jak je příslušné rozhodnutí označeno, nýbrž zda

reálně zasahuje do právní sféry jedince. Označení "rozhodnutí" je

označením technickým a předpokladem naříkatelnosti proto není

forma, ale jeho obsah (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS

16/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, s.

327-328 obdobně rovněž Bureš/Drápal/Mazanec,

- komentář, 5. vyd., C.H. Beck 2001, s. 1041-1042).

Je tedy zřejmé, že stanoví v případě

provádění bezpečnostních prověrek fyzických osob (což byl případ

obou navrhovatelů) zvláštní úpravu správního řízení, která se

odlišuje od řízení upraveného v obecném . Jak však

vyplývá již z výše uvedených úvah, samotné vynětí tohoto typu

správního řízení z obecné úpravy podle nelze

považovat za stojící v rozporu s citovanými ústavními kautelami,

neboť za určující - z ústavněprávního hlediska - je nutno pokládat

toliko to, zda toto zvláštní řízení šetří ústavně zaručená

základní práva dotčených osob či nikoliv. Právě v tomto směru však

Ústavní soud neshledal námitky navrhovatele V. R. důvodnými, neboť

vynětí tohoto typu řízení z obecné procesní úpravy právu na

spravedlivý proces, právu na svobodný výběr povolání, popř. jiným

ústavním principům neodporuje. Pokud by totiž Ústavní soud dospěl

k závěru opačnému, musel by vycházet ze stanoviska - ve svých

důsledcích zjevně absurdního - že jakákoliv úprava správního

řízení, vybočující z působnosti , je již z tohoto

důvodu protiústavní. Rovněž rozpor s y

v daném případě nemůže být dán, protože napadené ustanovení

upravuje "toliko" vynětí režimu řízení podle

Sb. z působnosti , zatímco y

stanoví, že zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon

určitých povolání nebo činností. Je tedy zjevné, že mezi oběma

ustanoveními neexistuje přímá obsahová návaznost a že tedy již

z tohoto důvodu mezi nimi nemůže existovat - navrhovatelem V. R.

tvrzený - rozpor.

XII.

K návrhu (J. T. i V. R.) na zrušení ustanovení § 73 odst. 2

Ústavní soud uvádí:

1) Text napadeného ustanovení zní:

"Rozhodnutí, opatření a jiné úkony podle tohoto zákona nepodléhají

soudnímu přezkumu, s výjimkou rozhodnutí o pokutách."

2)Stěžovatelé se domnívají, že citované ustanovení je v rozporu

s a s y, s y a s

odst. 1 Úmluvy. Podle čl. 26 odst. 1 má každý právo na svobodnou

volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat

a provozovat jinou hospodářskou činnost. Odst. 2 stejného článku

stanoví, že zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon

určitých povolání nebo činností (odst. 3 a 4 na případ stěžovatelů

zjevně nedopadají). Podle y se může ten, kdo

tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné

správy, obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového

rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí

být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních

práv a svobod podle y. Podle y jsou základní

práva a svobody pod ochranou soudní moci. Do stejné oblasti

směřuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, zaručující právo každého, aby jeho

záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě

projednána nezávislým a nestranným tribunálem, zřízeným zákonem,

který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo

o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu.

3) Ústavní soud v první řadě konstatuje, že citovaný článek 36

odst. 2 y (a obdobně rovněž Úmluvy)

představuje obecnou garanci práva na spravedlivý proces a tedy

i soudního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy, leč zároveň

poskytuje zákonodárci prostor, aby soudní přezkum zákonnosti

rozhodnutí orgánu veřejné správy zákonem vyloučil. Ani formou

zákona však není možno vyloučit přezkoumávání rozhodnutí týkající

se základních práv a svobod podle y. Rovněž y se

vztahuje k základním právům a svobodám, a to v tom smyslu, že

garantuje jejich ochranu soudní mocí.

Ústavní soud proto shledal, že podstata souzené věci spočívá

v tom, zda rozhodnutí o vydání či nevydání osvědčení ke styku

s utajovanými skutečnostmi je rozhodnutím týkajícím se základních

práv a svobod podle y či nikoliv. Ústavně konformní je totiž

pouze taková zákonná úprava, jež vyloučí soudní přezkum rozhodnutí

veřejné správy, která svojí povahou do oblasti základních práv

a svobod podle y nespadají. Jestliže by zákon vyloučil

soudní přezkum i u těch rozhodnutí, která do ústavně zaručených

základních práv nebo svobod zasahují, zřetelně by již hranice

ústavnosti překročil.

4) Navrhovatelé tvrdí, že v důsledku napadených rozhodnutí

ztratili možnost dále vykonávat svá dřívější povolání a že

rozhodování o vydání či nevydání bezpečnostního osvědčení je

současně rozhodováním o přístupu k výkonu určitého povolání, které

by nemělo být vyloučeno ze soudního přezkumu. Z obsahu obou návrhů

je tedy zřejmé, že za základní právo, které by ve smyslu čl. 36

odst. 2 y nemělo být vyloučeno ze soudního přezkumu,

považují stěžovatelé y, podle něhož - jak již

bylo uvedeno - má každý právo na svobodnou volbu povolání

a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou

hospodářskou činnost

Skutečnost, že nevydání bezpečnostního osvědčení může vést až

ke ztrátě určitého povolání, vyplývá z ustanovení § 17 odst. 2

, z něhož je zřejmé, že předpokladem pro

výkon povolání, kde je nezbytné seznamovat se s utajovanými

skutečnostmi, je vydání osvědčení nebo bezpečnostního oprávnění.

Jestliže příslušné osobě osvědčení nebo bezpečnostní oprávnění

vydáno není, je z povahy věci zjevné, že již nadále nemůže své

původní povolání vykonávat a že může dojít např. k přeřazení této

osoby na jiné místo (pokud to je možné), k odvolání z funkce nebo

např. i k jejímu propuštění ze služebního poměru či k ukončení

pracovního vztahu. Je proto nasnadě, že rozhodnutí o nevydání

osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi představuje citelný

zásah do příslušného pracovního (popř. služebního) poměru a tedy

- ve svých důsledcích - i do základního práva na svobodnou volbu

povolání ve smyslu a 2 y. Podle odst. 2

citovaného ustanovení zákon může stanovit podmínky a omezení pro

výkon určitých povolání nebo činností. Právě takovou podmínkou

a zároveň i omezením ve výkonu určitých povolání je nutnost

bezpečnostní prověrky, takže je proto zřejmé, že i tato - značně

specifická - oblast pod garance práva na spravedlivý proces spadá

(srov. cit. článek 36 odst. 1, 2 y, srov. též bod VIII/H

tohoto nálezu).

5) Podle přesvědčení Ústavního soudu (a v souladu s výše uvedenými

obecnějšími východisky) sice představuje ochrana utajovaných

skutečností a podmínky kladené na osoby, jež s těmito skutečnostmi

budou nakládat, natolik specifickou oblast, že ani

z ústavněprávního hlediska není možné garantovat všechna procesní

práva těchto osob v takové míře, jako tomu je u profesí jiných

a u pracovních sporů jejich zaměstnanců. Na druhé straně však ani

specifika ochrany utajovaných skutečností nemohou vést k vědomé

rezignaci na ústavní ochranu práv prověřovaných osob. Jestliže

tedy , 2 y a Úmluvy zaručují

každému základní právo na spravedlivý proces a jestliže ze

soudního přezkumu nesmí být vyloučen přezkum rozhodnutí týkajících

se základních práv a svobod podle y, musí zákonodárce

i v tomto případě garantovat přezkum správních rozhodnutí

nezávislým soudním orgánem, byť nelze vyloučit nikoli běžný typ

řízení, který bude jednotlivé případy dostatečně diferencovat.

Ústavní soud se domnívá, že tyto případy je zřejmě třeba řešit

zvláštní procesní úpravou, jelikož specifikům dané věci zjevně

nekoresponduje obecná procesní úprava, provedená

ve stávajícím , popřípadě ve správním

řádu.

6) Stávající právní úprava totiž ve svých důsledcích znamená, že

v procesu provádění bezpečnostní prověrky dochází ke značné

koncentraci moci u jediného orgánu exekutivy, přičemž jeho

rozhodnutí může citelně zasáhnout do individuální sféry

prověřované osoby. Úřad, provádějící bezpečnostní prověrku, jehož

úkolem je ověření podmínek pro vydání osvědčení - a který tedy

v tomto směru realizuje určitou "službu" státu a jednoznačně

reprezentuje jeho zájmy - totiž zároveň rozhoduje o vydání

správního rozhodnutí i o opravném prostředku proti němu. Za

situace, kdy neexistuje přezkum nezávislým a nestranným orgánem,

je prověřovaná osoba prakticky podrobena vůli jediné instituce,

kterou již z povahy věci nelze považovat za nezávislou či

nestrannou (srov. též např. ustanovení § 7 odst. 2, 3 zákona č.

). Je proto zřejmé, že napadená zákonná úprava (tj.

) v zásadě odporuje samotnému

smyslu y (a ostatně i Úmluvy

a y), jenž spočívá v tom, že rozhodování o zásadních

otázkách týkajících se individuální sféry jedince, prováděné

správním orgánem, musí být podrobeno přezkumu nezávislým

a nestranným orgánem, kterým je zpravidla soud. Ústavní soud se

proto nemůže - v obecné poloze - ztotožnit s právním názorem BIS,

obsaženým v jeho vyjádření k návrhu, podle něhož by případný

soudní přezkum v této oblasti byl v rozporu s principem dělby

moci. Podle mínění Ústavního soudu je totiž zapotřebí pečlivě

odlišovat mezi rozhodováním o tom, kdo bude osvědčen a určen ke

styku s utajovanými informacemi, což skutečně přísluší moci

exekutivní, a mezi případnou soudní kontrolou tohoto procesu, což

- z ústavněprávního hlediska - může vykonávat toliko nezávislá moc

soudní. Ústavní soud respektuje skutečnost, že s ohledem na

specifika a význam rozhodování ve věcech utajovaných skutečností,

kdy je velmi zřetelný bezpečnostní zájem státu, není možné vždy

garantovat všechny běžné procesní záruky spravedlivého procesu

(např. veřejnost jednání). Nicméně i v tomto typu řízení je úkolem

zákonodárce umožnit zákonnou formou realizaci přiměřených záruk na

ochranu soudem (či jiným nezávislým a nestranným tribunálem ve

smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy) byť - podle povahy věci

a s přihlédnutím k charakteru příslušné funkce - na ochranu

i značně zvláštní a diferencovanou. Další specifika této

problematiky jsou zahrnuta pod bod XIII. tohoto nálezu.

Ústavní soud při posouzení ústavnosti vyloučení soudního

přezkumu podle napadeného ustanovení nemohl přehlédnout ani

celkový kontext To znamená, že vyloučení

soudního přezkumu je nutno z ústavněprávního hlediska vnímat ještě

citlivěji za existující právní situace, kdy rozhodování o vydání

osvědčení je upraveno specifickým nestandardním procesním

způsobem, než kdyby dotčená fyzická osoba měla i jiné možnosti

ochrany svých práv.

7) Proto Ústavní soud dospívá k závěru, že vyloučení soudního

přezkumu všech rozhodnutí podle odporuje

y, y a Úmluvy.

XIII.

Ústavní soud - souhrnně - k problematice zrušení ustanovení

§ 36 odst. 3, třetí věta citovaného zákona ("Důvody . Úřad .

neuvádí) a ustanovení

("Rozhodnutí . nepodléhají soudnímu přezkumu .") dodává:

Podle článku 88 odstavce 2 y soudci Ústavního soudu jsou

při svém rozhodování vázáni pouze ústavními zákony a mezinárodními

smlouvami podle y a zákonem podle odst. 1. Tím se

rozumí , o Ústavním soudu. Z toho plyne, že

Ústavní soud je v principu vázán i jednotlivými druhy výroků,

které citovaný zákon upravuje. (Návrh zamítne či zákon, popř. jeho

jednotlivé ustanovení, zruší - , 2

Sb.). V souzené věci Ústavnímu soudu nezbylo - z důvodů uvedených

na jiném místě tohoto nálezu - než ustanovení § 36 odst. 3, třetí

věty a ustanovení § 73 odst. 2 zákona zrušit. Vzdor tomu však

Ústavní soud upozorňuje na to, že při přípravě nové zákonné úpravy

bude zřejmě nutné - podle povahy věci a se zřetelem na zastávanou

funkci občana - rozlišovat případy, na něž zrušení citovaných

ustanovení dopadá, od jiných, byť výjimečných případů, u nichž lze

vyloučení soudního přezkumu (popř. neuvedení důvodů nevydání

osvědčení) i nadále považovat za ústavně konformní (např.

u pracovníků některých specifických kategorií v ozbrojených

silách, u určitých příslušníků zpravodajských služeb).

XIV.

Ústavní soud - nad rámec uvedeného textu - dodává, že výhrady

lze mít proti , o ochraně utajovaných

skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších

předpisů, jako celku. V tomto směru však příslušný návrh podán

nebyl. Ústavní soud nicméně předpokládá, že se Parlament České

republiky bude zabývat , ve znění

pozdějších předpisů, komplexně a nikoli pouze napadenými

ustanoveními, jež tento nález zrušuje.

XV.

Ústavní soud usuzuje, že okamžitým zrušením některých

napadených ustanovení by potenciální výhody

z toho plynoucí mohly být zastíněny jeho nevýhodami, zejména

s přihlédnutím k bezpečnostním zájmům státu, blíže specifikovaným

v předmětném zákonu. K nové zákonné úpravě je totiž třeba

poskytnout potřebný časový prostor, zejména s ohledem na její

náročnost. Proto Ústavní soud využívá možnosti, kterou mu nabízí

ustanovení a

a odkládá vykonatelnost tohoto nálezu ke dni 30. 6. 2002.

XVI.

Závěr

A) Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud v zákoně č. 148/1998

Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů,

ve znění pozdějších předpisů, zrušil dnem 30. 6. 2002:

- ustanovení § 23 odst. 2 ve slově "zejména"

- ustanovení třetí věty § 36 odst. 3

- ustanovení § 73 odst. 2.

B) Návrh na zrušení věty první ustanovení § 73 odst. 1 zákona č.

Ústavní soud zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. 7. 2001