Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1545/2023

-226

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce F. K., zastoupeného Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 138/4, proti žalované M. P., zastoupené Mgr. Markem Lhotským, advokátem se sídlem v Brně, Lesnická 787/10, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2022, č. j. -204, t a k t o:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:(dle )

Žalobce se v řízení žalobou domáhal určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši id. 3/8 na nemovitostech uvedených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 9. 2021, č. j. -161, rozhodl, že se určuje, že žalobce F. K. je vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši id. 3/8 na nemovitostech ve výroku specifikovaných (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

K odvolání žalované Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti oběma výrokům, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost podle , (dále jen „“), spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotné i procesního práva, a) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, b) a při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( ).

Žalovaná navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalobce navrhl dovolání zamítnout.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v , oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení ( a 4 ), dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované a zda je přípustné.

Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že i když dovolatelka ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v prvním i druhém výroku, z obsahu dovolání je zřejmé, že zpochybňuje pouze rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé; výroky, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se dovolací soud proto nezabýval.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolání není přípustné.

Předkládá-li dovolatelka jako dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, „zda je soud oprávněn ve smyslu ustanovení ve spojení s a , o sociálně-právní ochraně dětí, jako důkaz využít dokumenty vyhotovené pro účely stále neuzavřeného opatrovnického spisu s konkrétním nezletilým a jež jsou obsahem a součástí tohoto opatrovnického spisu“, pak tato otázka přípustnost dovolání podle ustanovení nezakládá, neboť odvolací soud napadené rozhodnutí na jejím vyřešení nezaložil. Podle je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. K tomu srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. , v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že dovolání není přípustné podle , jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.

Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na aplikaci ustanovení a s tím spojeného výkladu ustanovení a , o sociálně-právní ochraně dětí, v nichž je upravena povinnost obecních úřadů obcí s rozšířenou působností vést spisovou dokumentaci dětí v evidenci, specifikuje se její obsah a oprávnění nahlížet do spisové dokumentace () a povinnost mlčenlivosti o skutečnostech, které se zaměstnanci orgánů sociálně-právní ochrany dětí a zařízení sociálně-právní ochrany dozvědí při výkonu sociálně-právní ochrany dětí (). Odvolací soud k námitce nezákonných důkazů pouze uvedl, že při zjišťování skutkového stavu bylo vycházeno mimo jiné z obsahu výchovných zpráv, které jsou obsahem opatrovnického spisu soudu, z e-mailů zaslaných synu žalobce a orgánům sociálně-právní ochrany dětí, a že e-maily zaslané žalovanou orgánu sociálně-právní ochrany dětí, jejichž adresátem nebyl v kopii syn žalobce, zjevně nejsou listinami tvořícími podklad pro zpracování spisové dokumentace, které se nikomu nevydávají ve smyslu Směrnice o vedení spisové dokumentace. Odvolací soud dodal, že měl-li syn žalobce, jako rodič nezletilého, tyto k dispozici, nic mu nebránilo v tom, aby je poskytl pro potřeby tohoto řízení, zejména pokud i ostuzení jeho osoby bylo důvodem pro výzvu k vrácení daru, a že používala-li žalovaná pro šíření nepravdivých a dehonestujících informací o žalobci a osobách jemu blízkých formu e-mailu, je jen logické, že právě obsahem těchto e-mailů, tj. přímým důkazem, bylo její jednání prokazováno.

Pokud jde o samotný dílčí závěr odvolacího soudu, že e-maily zaslané žalovanou orgánu sociálně-právní ochrany dětí, jejichž adresátem nebyl v kopii syn žalobce, nejsou listinami tvořícími podklad pro zpracování spisové dokumentace, které se nikomu nevydávají ve smyslu Směrnice o vedení spisové dokumentace (respektive ve smyslu , o sociálně-právní ochraně dětí), pak řešení této otázky vyplývá přímo ze zákona a nečiní v soudní praxi výkladové obtíže. Přípustnost dovolání podle ustanovení nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. , a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. ). Je třeba dodat, že přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, uvádí-li, že nelze provést důkaz obsažený v opatrovnickém spisu soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2017, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 11. 1. 2017, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, jíž dovolatelka zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že jednání žalované je hrubým porušením dobrých mravů.

Podle , (dále jen „obč. zák.“), se dárce může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje dobré mravy.

Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“, který je významný z hlediska aplikace § 630 obč. zák., jakož i kvalifikaci hrubého porušení dobrých mravů obdarovaným ve vztahu k dárci a členům jeho rodiny, včetně jeho intenzity, jako podmínky vrácení daru podle uvedeného ustanovení, podal dovolací soud v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. rozhodnutí ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. , publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck - dále jen „Soubor“, pod C 276/3, ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. , publikované v Souboru pod C 1883/25, ze dne 12. 2. 2004, sp. zn. , publikované v Souboru pod C 2503/28, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. , ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. , a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. ). V nich konstatoval, že i když ani jiný právní předpis nedefinuje pojem dobré mravy, lze jimi rozumět souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Pokud jde o aplikovatelnost obč. zák., ustálila se judikatura dovolacího soudu na názoru, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které z hlediska svého rozsahu a intenzity nevzbuzuje žádné pochybnosti o jeho kolizi s dobrými mravy. Předpokladem úspěšného uplatnění práva dárců totiž není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale takové chování, které s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu lze kvalifikovat jako hrubé porušení dobrých mravů. Obvykle jde o porušení značné intenzity nebo o porušování soustavné, a to ať už fyzickým násilím, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci apod. Ne každé chování, které není v souladu se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, naplňuje znaky obč. zák.; předpokladem aplikace tohoto ustanovení je kvalifikované porušení morálních pravidel konkrétním chováním obdarovaného, jehož stupeň závažnosti je hodnocen podle objektivních kritérií, a nikoliv jen podle subjektivního názoru dárce (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. ).

Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu dále vyplývá, že § 630 obč. zák. představuje tzv. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvahy nalézacího soudu o aplikovatelnosti § 630 obč. zák. (o intenzitě rozporu jednání obdarovaného s dobrými mravy) se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností každého jednotlivého případu a Nejvyšší soud je může přezkoumat, jen kdyby byly zjevně nepřiměřené (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. , či ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. , jakož i důvody usnesení ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. , a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ).

Odvolací soud se při aplikaci § 630 obč. zák. s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu od této ustálené soudní praxe neodchýlil, dospěl-li k závěru, že jednání žalované je hrubým porušením dobrých mravů. Jeho úvaha, že jednání žalované je hrubým porušením dobrých mravů s ohledem na způsob šíření informací žalovanou, míru, jakou byly tyto informace schopny poškodit žalobce a členy jeho rodiny, četnost podání, jejich znevažující obsah, závažnosti obvinění a délku doby, po kterou tak činila, není zjevně nepřiměřená.

Na uvedeném závěru nic nemění ani v dovolání učiněný odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. (a na něj odkazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2020, sp. zn. ), neboť tato rozhodnutí nejsou s přihlédnutím k okolnostem projednávané věci skutkově přiléhavá. V odkazovaném rozsudku sp. zn. se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda zjištěné chování žalované vůči žalobci naplňuje znaky hrubého porušení dobrých mravů, kdy žalovaná (obdarovaná) podala na žalobce (dárce) trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu zanedbání povinné výživy k jejich společnému dítěti, na jehož základě bylo zahájeno trestní stíhání žalobce. Přestože žalobce byl následně zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal, nebylo podání žalované vyfabulované.

Namítá-li dále dovolatelka, že odvolací soud nezohlednil, že žalobce žádal vrácení daru již v předchozí věci (vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , v němž bylo řízení skočeno jeho zastavením), přičemž s odkazem na závěry rozhodovací praxe dovozuje, že takové jednání není bez právních účinků i pro projednávanou věc a že je tedy dle názoru žalované předžalobní výzva k vrácení daru ze dne 25. 9. 2019 „nicotným právním jednáním“, pak na této otázce napadené rozhodnutí (z hlediska jeho věcné správnosti) nezávisí (k tomu srov. již výše citované usnesení sen. zn. ).

Odvolací soud uvedl, že namítá-li žalovaná, že od darovací smlouvy bylo odstoupeno již dříve a z jiných důvodu, tudíž nelze žalobě vyhovět, a namítá-li překážku věci rozhodnuté, je třeba uvést, že předmětem řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , v němž bylo řízení skončeno jeho zastavením (tudíž nemůže tvořit překážku věci rozhodnuté), bylo určení vlastnického práva téhož žalobce v souvislosti s výzvou k vrácení daru na základě jiného chování žalované.

Rozhodovací praxe soudů je jednotná v závěru, že v § 630 obč. zák. je upraven zvláštní způsob zániku darovacího vztahu jednostranným právním úkonem dárce. Okamžikem jednání obdarovaného, které naplňuje znaky uvedené v tomto ustanovení, vzniká dárci právo domáhat se vrácení daru, tedy požadovat po obdarovaném vrácení toho, co bylo předmětem darování. Využije-li dárce tohoto práva, zaniká darovací vztah okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému. Byla-li darována věc, projevem vůle dárce o odvolání daru došlým obdarovanému se ruší darovací smlouva a obnovuje se původní právní vztah, tj. obnoví se vlastnictví dárce k věci ex nunc a obdarovaný, který se stal neoprávněným držitelem, je povinen mu věc vydat (§ 126 odst. 1 obč. zák.). Tato povinnost přitom není závislá na tom, zda dárce uplatnil u soudu právo na vrácení daru (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 2. 1996, sp. zn. , uveřejněný v časopisu Soudní rozhledy č. 9/1998, str. 234, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. , uveřejněný v Souboru pod C 1598, ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 83/2006, a jeho usnesení ze dne 16. 9. 2008, sp. zn. , a ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. ).

V projednávané věci se přitom žalobce domáhá určovací žalobou, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu ve výši id. 3/8 na žalobou označených nemovitostech. Pokud by tedy byly podmínky § 630 obč. zák. splněny okamžikem doručení již první výzvy k vrácení daru (žalovaná se přitom domnívá, že toto jednání nezůstalo bez právních účinků), tj. právní vztah z darovaní by zanikl okamžikem doručení již této první výzvy k vrácení daru, obnovil by se tak původní právní vztah, tzn. obnovilo by se i vlastnictví žalobce k darované věci a žalovaná by byla povinna mu ji vrátit z titulu vlastnického práva.

Je tedy zřejmé, že na vyřešení otázky, zda již první výzva žalobce k vrácení daru byla způsobilá vyvolat právní následky uvedené v § 630 obč. zák. okamžikem jejího doručení žalované, napadené rozhodnutí nezávisí, její vyřešení nebylo pro rozhodnutí odvolacího soudu určující, neboť řešení této otázky nemůže ovlivnit věcnou správnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jenž žalobě o určení vlastnického práva žalobce vyhověl.

Namítá-li žalovaná, že odvolací soud věc v rozporu s dřívější rozhodovací praxí dovolacího soudu nesprávně právně posoudil, když přípis žalobce, resp. jeho právního zástupce ze dne 25. 9. 2019, označený jako „Oznámení o převzetí právního zastoupení, předžalobní výzva k vrácení daru“, posoudil jako hmotněprávní úkon odstoupení od předmětné darovací smlouvy, s tím, že tento úkon nemá očekávané právní účinky spočívající v odstoupení od darovací smlouvy, resp. odvolání daru, když nespecifikuje zcela přesně a precizně, z jakých důvodů se žalobce domnívá, že nastalo porušení dobrých mravů ze strany žalované, a pokud argumentuje soustavným, resp. opakovaným méně závažným porušováním dobrých mravů ze strany žalované, neuvádí, kdy k těmto jednáním mělo docházet, předkládá tím dovolacímu soudu k posouzení otázku určitosti výzvy k vrácení daru. Na řešení otázky určitosti výzvy k vrácení daru však rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nezávisí, kritéria stanovená v nesplňuje a k závěru o přípustnosti dovolání proto vést nemůže (srov. již výše cit. usnesení sen. zn. ).

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání podle odmítl jako nepřípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s věta druhá neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 8. 2023

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu